Před patnácti lety se rozpadl krunýř, v němž socialistická architektura dospěla k monstrózní uniformitě nekonečných betonových sídlišť. Na to, co se pak začalo svobodně stavět, pohlížela veřejnost někdy okouzleně, někdy vyděšeně, nejčastěji však s rozpaky. Jako by se tu náhle dalo postavit cokoli: pronikaly sem nejvlivnější světové trendy, postmoderna se střetala s minimalismem, dekonstruktivismem či high-tech, ale snad ještě víc se rozbujely stavby podle všelijakých komerčních katalogů s nabídkou líbivých rodinných domků, vil i menších paláců. Má vůbec polistopadová česká architektura nějakou vlastní tvář? Odpověď můžeme hledat v reprezentativní publikaci Česká architektura a její přísnost, kterou připravil přední teoretik a historik oboru Rostislav Švácha.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
