sobota 14. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Když končí pracovní den v klinice Catzenblanca a nastupuje do svého chryslera, aby se vydal domů, pustí si v autě okamžitě radio, kde má jedinou audioknihu: bibli. Za posledních osm let ji prý slyšel nejméně pětsetkrát: „Když sedám do auta, cítím se většinou tak, že si říkám: Pane, potřebuji tě slyšet,“ říká veterinář John Robb, který je hlavním hrdinou obsáhlé reportáže The High-Cost, High-Risk World of Modern Pet Care.

Pro server Bloomberg ji napsal Jason Clenfield a zavádí čtenáře do světa nákladného a korporacemi řízeného světa veterinární péče, kde se ukazuje, že unifikovaný přístup opravdu nesedí všem. Důkazem toho je i příběh Johna Robba, který před oněmi osmi roky, co v autě poslouchá bibli, uzavřel něco, čemu říká pakt s ďáblem. S očekáváním velkých výdělků si v roce 2008 pořídil vlastní franšízu Banfield Pet Hospital – tedy pobočku největšího amerického veterinárního řetězce, jehož standardizovanou péči řídí a vlastníkům poboček určuje software PetWare.

Reklama
Reklama

Zmíněný software mimo jiné ukládá přesné dávkování vakcín a Robb se do prvních problémů dostal, když začal snižovat dávky léků poté, co mu po aplikaci předepsaných dávek několik menších psů málem zemřelo. Už tady při porušení předpisů začal nelítostný souboj mezi Robbem a koncernem, v němž figuruje hned několik žalob.

Celý příběh je tak mimo jiné fascinující sondou do prostředí péče o domácí mazlíčky, jejíž boom neustává. V roce 2014 bylo ve Spojených státech evidováno 179 milionů psů a koček (v roce 1980 to bylo 98 milionů) a více než 80 procent chovatelů o sobě podle výzkumů smýšlí jako o „mamince“ nebo „tatínkovi“ svého mazlíčka. I proto ostatně Američané utratili v roce 2015 za veterinární péči celkem 35 miliard dolarů.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Poprvé od doby, kdy The Beatles vystoupili v show Eda Sullivana, nemá bostonský tisk ve svých řadách člověka, který by se na plný úvazek věnoval psaní o populární hudbě. Místní novináři léta sledovali místní dění od závratného úspěchu Aerosmith po cvrkot na indie scéně. Šest dekád soustavného informování o hudbě však ustalo v červenci, kdy se svým místem v Boston Herald rozloučil hudební a divadelní kritik Jed Gottlieb. Tou dobou již byly listy Boston Globe i The Boston Metro bez stálého hudebního pokrytí.

Právě Gottlieb je autor textu, který mapuje aktuální dění v kulturních rubrikách amerického tisku a nemá úplně optimistické vyznění ani titulek: Curtains Fall on Arts Critics at Newspapers. Ačkoli neexistují přesná čísla, úbytek stálých novinářů v kulturních rubrikách je skutečně hmatatelný – netýká se to jen populární hudby, ale také filmu, divadla a výtvarného umění. A tento trend se týká i tak zavedených periodik s kulturní tradicí, jako jsou Village Voice nebo The New York Times. Pro ilustraci: z 200 členů Jazz Journalists Association jich na plný úvazek pracuje méně než 10; a i když American Theatre Critics Association čítá 220 členů, těch, kteří mají stálé místo v redakci, je méně než prstů na jedné ruce.

Reklama
Reklama

Tendence je navíc taková, že kulturní žurnalistika se ukazuje být pro média zbytnější než třeba referování o středoškolském sportu. A jsou to vždy lokální scény, kdo na tom tratí nejvíc. Když město a region přijde o lokální publicisty, přijde i o zprávy o tom, co se v daném místě děje a jakému umění se tu daří. „Nejčastěji zmizí zprávy o méně známých kapelách, nahradí je zprávy o celebritách, které má na svědomí PR. Lokální publicista přitom ví o místní scéně a místních čtenářích něco, co se nedá ničím jiným nahradit.“

Reklama
Reklama