středa 21. 12. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Žijeme ve věku, kdy neustálé zlepšování světa a věcí okolo nás prostě patří k životu jako jeho přirozená charakteristika,“ píše ve svém textu pro internetový magazín Aeon molekulární biolog z univerzity v coloradském Boulderu Drew Smith. Ale takhle to až donedávna vůbec nebylo. Po tisíce let známé historie, až někam do začátku 19. Století, se prostě lidé ve své většině živili obděláváním půdy, byli chudí jak kostelní myši a růst v příjmech průměrného světoobčana se celou tu dobu rovnal čisté nule.  Hospodářský pokrok, jaký zažíváme dnes, je v dějinách lidstva absolutní ojedinělostí.

Ke změnám a inovacím je podle Smithe nutné, aby se dal dohromady velký počet lidí, kteří žijí v blízkém sousedství a navzájem se ovlivňují svými nápady a inspiracemi.  Inovace jsou odvislé od šíře osobních kontaktů a hustoty sociálních sítí. Tedy od toho, co na druhé straně podmiňuje epidemické šíření nakažlivých chorob. Některé z těchto epidemií přitom dokážou způsobit mnohem víc než jen spoustu utrpení - zastavit pokrok, rozvrátit civilizaci či dokonce vymýtit celý biologický druh.

Reklama
Reklama

Takže by nás nemělo překvapit, že zkrocení infekčních chorob bylo základní podmínkou zrodu našeho současného, setrvale se měnícího a rozvíjejícího se světa. Před tímto zkrocením totiž ona koncentrace lidských mozků nutná k nápadům a novotám způsobovala zároveň výbuchy epidemií, které pokrok srážely zpět.  Největší města osvícenecké doby neměla koncem 18. století víc než pár set tisíc lidí. Úmrtnost v nich byla vyšší než počet nových zrození a počet obyvatel se udržoval jenom díky neustálému přílivu nových příchozích z venkova.

Ze všech nemocí decimujících vznikající města byla nejhorší tuberkulóza (TBC): v evropských a severoamerických městech raného devatenáctého století se jí na vrub přičítá čtvrtina ze všech úmrtí. Smrt si brala 80 procent nakažených a ničivost nemoci byla v tom, že jejími oběťmi byli většinou mladí lidé - nejdynamičtější, nejproduktivnější a nejvynalézavější členové společnosti.

Není náhoda, že zlatá éra rozvoje péče o veřejné zdraví – zhruba mezi lety 1860 a 1960 – se víceméně kryje se zlatou érou společenského pokroku a rozvoje. Čistá voda, zdravé potraviny a objev očkovacích vakcín umožnily vznik velkých, hustě osídlených měst; a ruku v ruce s tím i bezpříkladný rozvoj novátorství a kreativity.

Pozor tuberkulóza

Během „zlatého“ století se dramaticky snížila úmrtnost na TBC i na další infekční choroby - například v Anglii, jak zmiňuje Smith, o 90 procent. K poklesu došlo ještě před všeobecnou dostupností antibiotik a s čistým svědomím ho můžeme přičíst na konto rozvoje veřejného zdravotnictví, hygienických norem, čistoty vody a potravin.

V tomhle jinak perfektně uspořádaném příběhu je ale bohužel jedna mezera, píše Smith: vědci dodnes pořádně nevědí, co vlastně způsobilo ústup TBC. Částečně za to možná mohlo pasterizování mléka, přes které se šířila hovězí forma tuberkulózy.  Nemoc se ale jinak potravou nerozšiřuje, takže zvýšená hygiena jatek a rozvoj mrazírenství na ni neměl žádný vliv.  TBC není roznášena hmyzem, nesouvisí s čistotou vody, šíří se z člověka na člověka, ale vakcinace – tak úspěšná v potlačování jiných infekčních chorob – na ni nemá moc velký účinek. Po objevu nakažlivosti TBC (německým lékařem Robertem Kochem v roce 1882) sice začaly ve snaze potlačit její šíření vznikat sanatoria a karantény, ani ty ale neměly nijak pozorovatelný dopad. TBC řádila dál tak rozsáhle a vytrvale, že ji řada vědců považovala prostě za součást přirozené selekce dobré imunity.

Britský lékař Thomas McKeown pak v 70. letech minulého století přišel s novým vysvětlením. Na základě dlouhého zkoumání tvrdil, že TBC je v podstatě – nebo dokonce jen a jen – sociální nemoc, kterou je možno léčit nikoli medicínskými nebo zdravotnickými zásahy, ale zlepšením životní úrovně obyvatelstva.  Argumentoval přitom faktem, že tuberkulóza začala radikálně mizet dlouho před ústupem dalších přenosných nemocí a že rozsah tohoto mizení je v přímé úměře k rozvoji životní úrovně, nikoli k zavádění nových lékařských či zdravotnických metod.

Léčba TBC
Autor: Archiv

McKeownovy teze mají jistou přirozenou přitažlivost: TBC opravdu téměř vymizela z rozvinutých zemí a dnes je považována za „nemoc chudoby“ - nicméně nové podrobné analýzy demografických a ekonomických dat náhled britského vědce nepodporují a vědecká obec považuje McKeowna za překonaného. Žádné jiné všeobecně přijímané vysvětlení ústupu TBC ovšem tyto teze nenahradilo.

Potíže s tuberkulózou definitivně skončily počátkem 50. let s nástupem antibiotik, kdy se nemoc poprvé v dějinách stala léčitelnou. Skončila praxe karantén a spolu s ní samozřejmě tíživý úkol starat se o dostatečnou výživu a životní podmínky chudých. Antibiotika zabírala, byla dostupná a levná a zdálo se, že tuberkulózní hrozba lidskému zdraví a lidské civilizaci je navždy zažehnána.

Toto „navždy“ ovšem trvalo jen pár let. Nedávné zprávy o objevené rezistenci TBC na antibiotika vrátily tuto nemoc do hry jako mimořádnou hrozbu mnohonásobně převyšující všechny tzv. superbakterie a podobně. I ta nejvíc a nejrozsáhleji rezistentní bakterie projevuje jen omezenou virulenci a zřídka nakazí jinak zdravé lidi. Riskantními faktory nákazy a smrti jsou v případě těchto patogenů vysoký věk, hospitalizace ve špitále, rozvrácená či oslabená imunita a nedávné užívání antibiotik. Superbakterie napadají staré, nemocné a křehké, ne mladé a zdravé.

Široce rezistentní ®TBC je jiná káva: stáří největšího počtu obětí se pohybuje mezi 25 a 45 lety a hlavním rizikovým faktorem je předchozí tuberkulózní léčba a uprchlický status. Loni tuto nemoc dostalo půl milionu lidí a jen čtvrtině těch, kteří dostali odpovídající léčbu, se z ataku podařilo dostat. Většina organismů šířením slábne, ®TBC to má pravděpodobně naopak a v zahuštěném prostředí sílí.

„Pokud se to ukáže jako fakt, máme velký problém,“ píše Smith. „Neexistuje žádný důvěryhodný plán B pro případ výbuchu epidemie TBC, která je rezistentní vůči lékům a zároveň smrtonosnější.“ Jak upozorňuje molekulární biolog z Boulderu, v případě opravdové epidemie TBC není možné zavřít milióny lidí do karantény a s nemocí šířenou dýcháním nepomůže ani sebelepší hygiena.

Takže sejde-li se několik docela snadno představitelných faktorů, může výbuch pandemie TBC rozvrátit naši pokrokovou, inovativním změnám oddanou civilizaci rozvrátit do základů. Ty samé vztahy a interakce, na které spoléháme v rozvoji naší ekonomiky, mohou napomoci v šíření smrtelné a jen obtížně léčitelné choroby. Největší úder přitom dopadne na mladou generaci a způsobí v sociálním předivu společnosti obrovské nezhojitelné rány. Náš vysoce propojený ekonomický systém začne kolabovat, čímž se otevře prostor pro nástup dalších nemocí a rozvratu.

„Nic z toho se samozřejmě nemusí stát,“ píše Smith, nicméně končí varováním, abychom přece jen ve svých úvahách vzali v úvahu nejhorší možný scénář: nově vypuklé epidemie TBC na různých místech světa a rok dva špatné sklizně způsobené globálním oteplováním vyprovokují masovou migraci. A ta logikou věci vyústí ve v zásadě nezastavitelnou pandemii, která by mohla zasadit smrtelnou ránu moderní ekonomice a světu, jak ho známe. „Jsme křehčí, než si myslíme,“ uzavírá Smith. „Bílá smrt bude možná zase chodit mezi námi.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

 

Americký deník The Washington Post se ponořil do statistik a připravil vyčerpávající přehled teroristických útoků a počtu obětí v Evropě za posledních pětačtyřicet let. Za toto období zemřelo dohromady 10 537 lidí při celkem 18 803 útocích nejrůznějšího druhu.

Reklama
Reklama

Ne všechny si tedy vyžádaly oběti, naopak z těch, které zabíjely, se jako nejničivější vycházejí – nikoliv překvapivě – ty bombové (4 724 obětí). List při tvorbě grafiky a map vycházel ze statistik univerzity v americkém Marylandu, která ve Světové databázi terorismu shromáždila informace o 150 tisících útoků v USA i ve světě.

Zajímavý kontrast vychází ze srovnání časové řady ve východní a západní Evropě. Na Západě zvyšovaly od sedmdesátých do devadesátých let statistiky mrtvých útoky separatistických skupin, zejména Irské republikánské armády či baskické ETA, naopak od devadesátých let se jejich frekvence snižuje (byť mají stále ničivé následky).

Terorismus graf
Autor: The Washington Post

V bývalém východním bloku začali teroristé útočit po rozpadu Sovětského svazu a na území jeho bývalých republik také připadá většina z útoků, přičemž nejvíce lidí – 3 541 – zemřelo mezi lety 1992 a 2015 v Rusku. Největší „jednorázový“ počet byl v září 2004 při útoku na školu v Beslanu, kde čečenských teroristům padlo za oběť více než 300 lidí, polovina z nich dětí.

Po Rusku s terorismem v Evropě nejvíce zápasila Velká Británie, kde mezi lety 1970 a 2015 zemřelo 2 570 lidí. Jak už jsme zmínili, právě kvůli období, kterému se eufemisticky přezdívá The troubles („potíže“) - ale taky kvůli faktu, že na britské území spadá útok libyjských útočníků na letadlo mířící z Londýna do New Yorku. Mimochodem odehrál se přesně na den před osmadvaceti lety a u skotského městečka Lockerbie a v troskách letounu zahynulo 270 lidí.

 

Reklama
Reklama