Twitter se stal symbolem společnosti uvyklé na hrubost a zneužívání

Když se reportér televizní stanice MSNBC Alex Seitz-Wald v půli srpna dostavil do volebního ústředí Hillary Clinton v Brooklynu, aby zde pokryl její debatu, něco ho zarazilo. Cítil, že je něco jinak. Po chvíli mu to došlo -  uvědomil si, že tu jediný muž. Předvolební kampaň prezidentské kandidátky provází nebývalá vysoká účast novinářek. Minimálně osmnáct různých médií nasadilo na zpravodajství o Hillary Clinton reportérky, a přesně tato proměna žurnalistické obce je tématem článku Hadas Gold na serveru Politico.

Všímá si nejen toho, čím Hillary Clinton reportérky přitahuje, ale také dokládá, že sám fakt, že o kandidátce referují ženy, jí automaticky nezajišťuje lepší mediální obraz. Gold popisuje trend posledních let, kdy v novinách vyrostla nová generace ženských autorek a také způsoby proměn politického zpravodajství v závislosti na genderu.

Celý článek má pak půvabný závěr, kdy Gold konstatuje, že je to možná naposledy, kdy tuto koncentraci žen mezi novináři píšícími o prezidentském kandidátovi vnímáme jako něco neobvyklého a hodného pozastavení.

Čtyři trička, rezervní kalhoty a černý šátek, který upletla jeho žena. Nic víc se do Ghaithovi do batohu nevešlo. Naprosto strhující příběh syrského studenta práv, který prošel celou Evropou, přináší detailní článek listu New Yorker s názvem Desatero hranic. Nicholas Schmidle zde do všech podrobností líčí pouť mladého člověka, který ví, že v Sýrii nemá jiné vyhlídky než smrt, a je ochoten podstoupit jakékoli útrapy, aby jí unikl.

Ghaitha sledujeme na téměř roční cestě z Damašku do švédského Göteborgu, kam míří za bratrem, a na jeho osudu tu před čtenářem vyvstává jak beznadějná situace v Sýrii, tak nelítostné prostředí převaděčů, jimž jsou běženci vydáni napospas, ale také solidarita mezi uprchlíky, kteří si dávají tipy na cestu prostřednictvím Facebooku a provozují vlastní horkou linku pro nouzové případy.

Po zadržení v Libanonu, beznaději v Turecku, plavbě Středozemním mořem, která málem skončila katastrofou, a pěší pouti zeměmi bývalé Jugoslávie, Ghaith šťastně dorazí do Švédska. Do země, jíž nepřestává být vděčen za nový život a každý den začíná den přehráním švédské hymny. „V Sýrii má člověk stoprocentní jistotu, že zemře,“ rekapituluje dnes Ghaith, zda uprchlíkům všechny ty útrapy stojí za to. „Pokud je tedy šance, že se vám podaří dostat do Evropy jenom jedno procento, pořád je to jednoprocentní naděje na to vést skutečný život.“

Proč Twitter umírá (a jak se z toho můžeme poučit) - tak se ve svém zamyšlení ptá vlivný britský konzultant a propagátor lepšího kapitalismu Umair Haque (napsal mj. knihu The New Capitalist Manifesto: Building a Disruptively Better Business). Článek nepřináší analýzu, která by pracovala s tvrdými daty, byť všechny aktivity na úbytek aktivity na zavedených sociálních sítích ukazují, jde o rozbor emocionálního nastavení online komunikace.

“Největší problém, jakému dnes web čelí, jsou nadávky a šikana,“ konstatuje Haque. Sociální sítě se podle něj staly nepříjemným, až brutálním prostředí, které přeje urážkám a zesměšňování. Poukazuje pak na to, že sami provozovatelé sítí jako Facebook nebo Twitter nad kvalitou komunikace zavírají oči. Zajímá je pouze výměna, počet uživatelů, možnost reklamy, ale už ne obsah. Pro Haquea to symbolizuje něco mnohem širšího:

„Stvořili jsme hrubou společnost. Ritualizovali a normalizovali jsme zneužívání. V práci  jsme se pro normy a požadavky stali lidskými zdroji… A nakonec tu je klima, v němž nás urážejí lidé, které nikdy nepotkáme, za věci, které jsme sotva řekli.“

„Člověk nemusí mít doktorát nebo zvláštní schopnosti, aby dokázal ocenit klasickou hudbu. Vše, co potřebuje, je pár uší a otevřenou mysl – tedy vše, čím disponují děti,“píše na serveru The Guardian jihokorejská skladatelka Unsuk Chin, která nyní žije v Berlíně. V době, kdy světem vážné hudby obchází panika, koncertní publikum stárne, desky se neprodávají a státní podpora - i v tak štědré zemi jako Německo – se zmenšuje, nabízí Chin jednoduchý recept na záchranu.

Vzpomíná na vlastní dětství v šedesátých letech ve válkou zdecimované Koreji, kdy jí kromě britských popových skupin učarovala hudba Bacha, Chopina i Čajkovského a od nich se odrazila k Ligetimu a Xenakisovi. „Byla jsem stejně fascinovaná jako povznesená. Mohlo za to snobství? Samozřejmě, že ne. V mojí situaci nepřicházelo snobství v úvahu.“

Přesně před 10 lety – 23. října 2005 – vyšel debutový singl I Bet You Look Good on the Dancefloor od kapely Arctic Monkeys a ihned vyletěl na první místo britské hitparády. Nikdo ze znalců hudebního trhu moc nechápal proč. Šlo o historický moment, protože sheffieldská čtveřice neměla za zády ani velké vydavatelství, ani podporu hudebních médií; ta ji skoro neregistrovala. Jediné, čím byli Arctic Monkeys vyzbrojení, byl profil na tehdy vlivné sociální síti MySpace, kde jejich skladby způsobily slušný rozruch a nasbíraly tu zástupy fanoušků.

To, jak změnili podobu hudebního průmyslu, popisuje na serveru Guardian velmi přesně Laura Snapes. Úspěch Arctic Monkeys byl předzvěstí našeho současného vztahu k hudbě. Přestala být tím, co si kupujeme v obchodech, ale stala se dominantně tím, na co klikáme.

Video: Okouzlující muzikologický rozbor toho, proč je aktuální hit Can't Feel My Face od kanadského producenta a zpěváka The Weeknd neodolatelný, přináší jeho někdejší krajan Chilly Gonzales. Dozvíme se tu i něco o Beethovenovi a také o tom, že reggae zní divně, když se hraje na klavír.

Kulturní tip:B-Movie: zvuk a rozkoše západního Berlína 1979–1989.Praha, kino Lucerna: sobota 24.10. od 20:15 a neděle 25.10.2015 od 16.30. Brno, kino Art: čtvrtek 29.10.2015 od 20.00 a neděle 1.11.2015 od 15.45. Čerstvý esejistický dokument z prostředí vitální hudební scény, jež se v osmdesátých letech zrodila na západoberlínském ostrově, přináší festival německého filmu Das Filmfest. Bledý Blixa Bargeld tu opíjí hosty baru Riziko, vážný Nick Cave ukazuje sbírku „německé gotiky“ ve svém berlínském bytě a trendy Gudrun Gut sestavuje seznamy klubů, kam se dá zajít ve dvě v noci.