Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Exodus 2015 Exodus 2015 • Autor: Milan Jaroš
Politika Uprchlíci

Jak se zdolává pevnost Evropa

Reportáž z putování s uprchlíky z Řecka na severozápad

Co člun, to milion pro mafii

První, co stavební inženýr z Damašku Basil Sájid uviděl z Evropy, bylo severní pobřeží ostrova Lesbos. V místě, kde přistál člun, v němž seděl se svojí rodinou a dalšími pětatřiceti lidmi, které poznal až chvíli před vyplutím, je kamenitý břeh, prudce vystupující z vody, prašná cesta podél pobřeží, za ní drátěný plot vyprahlých zahrad s olivami a příkrý svah zdejších hor vypínající se vysoko vzhůru.

Exodus Lesbos 2015
Když se člun cestou poškodí a začne nabírat vodu, někteří uprchlíci seskočí do vody, aby plavidlo odlehčili. • Autor: Milan Jaroš

Reklama
Reklama
Reklama

Na břehu stálo několik aut a zhruba dvacet lidí - novináři čekající na důkaz pokračující uprchlické vlny, skupina zaměstnanců norské charity připravených pomoct během připlouvání i po něm a parta mužů, kteří si chtějí odnést motor z už nepotřebného člunu.

Před dvěma lety, tedy asi po roce války, vzal Basil ženu, dvě malé děti a spolu s rodinou svého bratra odjeli do Bejrútu, kde si pronajali dům. Potíže s prodlužováním povolení k pobytu začal řešit žádostmi o víza do různých západních států. Zkoušel Kanadu, Austrálii, několik zemí EU. „Ani nepřišla odpověď,“ říká. Zkoušel tedy některé ambasády osobně odejít a podat žádost o víza, všude byl ale odmítnut. Nakonec se rozhodli vyřešit odchod na Západ útěkem.

Exodus Lesbos 2015
Někdy proběhne plavba bez potíží. Za zády uprchlíků je Turecko. • Autor: Milan Jaroš

Všichni měli platné syrské pasy, koupili si tedy letenky a odletěli do tureckého Istanbulu, kam Syřané vízum nepotřebují. Odtud by nejkratší cesta na Západ vedla po zemi přes Bulharsko, před ní ale zprávy kolující mezi uprchlíky varují: hranice jde kvůli plotům těžko překročit a policii se podle rozšířené legendy nedá věřit, že zadržené lidi nechá jít dál.

Basil a jeho početná rodina tedy zvolili cestu přes Řecko. Zavolali na telefon vyčtený na internetu, kde je arabsky mluvící muž nasměroval do kanceláře právě v Istanbulu. Tam našli pomocníka organizátorů převozu přes moře do Řecka, přesněji řečeno na ostrov Lesbos, který trvá za ideálního počasí jen něco přes hodinu plavby. Zaplatili 1200 dolarů na osobu a dostali kontakt na lidi na pobřeží. Nočním autobusem (přes den hrozí syrským běžencům problémy s policií) se přepravili k moři a snadno našli organizátory riskantní plavby. Po asi deseti hodinách čekání se dostali na místo vyplutí, kde bylo dalších víc než třicet lidí, většina ze Sýrie, další z Iráku. Nakoupili si záchranné plovací vesty. Muži mluvící turecky je naveleli do člunu, spustili motor a na asi patnáct kilometrů vzdálené siluetě ostrova Lesbos ukázali směr, kam mají plout. Zrovna se utišily vlny. Za hodinu a půl za nadšení všech pasažérů přistáli na řecké půdě.

Exodus Lesbos 2015
Čím dramatičtější plavba, tím větší radost na břehu. • Autor: Milan Jaroš

Cesty lidí směřujících ilegálně na ostrov Lesbos jsou různé. Učitel Ahmed Džahel z Damašku přejel až v srpnu přes rozvrácenou Sýrii na východ Turecka. Tam nemohl sednout na běžný linkový autobus, kterých Tureckem jezdí nepočítaně. „Syřany bez platného pasu nevezmou,“ říká o své zkušenosti. Přes známé se tedy dostal k lidem, kteří organizují ilegálně provozované autobusy speciálně pro syrské a irácké uprchlíky. Lístek do Istanbulu prý stál tři sta eur.

Mladík představující se po přistání na Lesbu jako Salem Salal, původem fotograf z Damašku, zase říká, že ještě se dvěma přáteli chtěli ušetřit a přes Turecko cestovali týden pěšky a různými stopy, za které platili. Běženci z Afghánistánu musí překonat ještě Írán, kde při ilegálním přechodu hranic hrozí zastřelení.

Vraťme se ale na severní pobřeží ostrova Lesbos. Jde o zhruba patnáctikilometrový pruh země, kam uprchlíci přistávají nejčastěji. Je totiž nejblíž Turecku. Pašeráci lidí používají černé gumové čluny dlouhé asi osm metrů. Do každého posadí minimálně čtyřicet lidí, každý nad tři roky platí 1200 dolarů. Pokud odečteme cenu člunu a motoru, pak z každého vypraveného člunu mají provozovatelé zisk v přepočtu asi milion korun. Zařídit cestu nějak jinak - třeba koupit si svůj člun nezávisle na organizátorech - je přitom pro uprchlíky v cizí zemi, kde se bojí prozrazení a mafie si „nekalou“ konkurenci ohlídá, skoro nemožné.

Exodus Lesbos 2015
Hlavně pro starší lidi jde o hrůzný zážitek. • Autor: Milan Jaroš

Plavba samozřejmě přináší riziko poruchy motoru, proražení člunu, převržení a utopení. V sobotu kolem druhé odpoledne připlul jeden člun z třetiny vyluštěný. Uvnitř bylo po lýtka vody, ve snaze odlehčit člunu někteří muži cestou vyskočili a drželi se jen šňůr, natažených po obvodu člunu. „Volali jsme pobřežní hlídku, ale bylo to marné,“ říká stále ještě roztřesený muž, původem ze syrského Aleppa, když plavbu přestál.

V neděli dopoledne zase přestal jít jednomu z člunů motor asi tři sta metrů od pobřeží. Uvnitř měli pouze jedno pádlo, jinak máchali do vody rukama. Do toho brečelo několik malých dětí, které seděly uvnitř na podlaze. Naštěstí vítr a vlny pomohly dostat člun k pobřeží.

Turistů je teď v září podél pobřeží, kde čluny na Lesbu nejvíc přistávají, i kvůli uprchlické krizi málo. Pouze na oblázkových plážích kolem vesnice Skala Sikamineas se jich několik koupe nebo aspoň sluní. Teploty jsou tady i teď kolem třicítky.

V sobotu večer přistály dva čluny přímo ve vesnici u malého rybářského přístavu, kolem něhož jsou restaurace, kde se zrovna večeřelo. Na moři byly ten večer velké vlny, z tureckého pobřeží tedy vypravili velké, bytelné lodě. V každé mohlo být sto lidí, jejichž připlutí provázely dětský pláč a výkřiky vyděšených matek. Někteří hosté restaurací zůstali večeřet nebo koukat na fotbal, jiní šli pomáhat s výsadkem uprchlíků. Majitelka jedné z restaurací pak zavedla ženy do malého domku, kde obyvatelé vesnice provozují malý sklad použitého oblečení, které nabízí obvykle promočeným dětem uprchlíků k převlečení.

Uprchlíkům se turisté nevyhnou ani na pláži za vesnicí, kde čluny přistávají během dne. V reálu ale scény vypadají méně absurdně, než se zdá z podobných fotografií, které obvykle kolují na Facebooku.

07-0313
Tento člun přitáhla do přístavu vesničky Skala Sikamineas uprostřed noci rybářská loď po té, co na uprchlíky narazila na moři. V noci posílají pašeráci větší a bytelnější čluny, kam se vejde víc lidí. a lépe odolávají vlnám. • Autor: Milan Jaroš

Je neděle, asi deset hodin a jeden z člunů přistává těsně u několika rozložených plážových lehátek. Šťastní pasažéři jako obvykle jásají a ze všeho nejdřív vysazují děti. Jedna z matek pokládá své sotva roční dítě na rozloženou deku a začíná mu kvapem dávat čistou plínu. Dvojice šedesátníků z Düsseldorfu, kteří na sever ostrova Lesbos jezdí už dvacet let, jí nabízí svoje plážové lehátko a pak i osušku. Za chvíli tasí hrst lízátek a začnou je rozdávat dětem, které se vzpamatovávají z plavby.

Exodus, 2015
Na plážích severního pobřeží ostrova Lesbos je teď velmi málo turistů. • Autor: Milan Jaroš

Další z turistek zrovna vylézala z moře v potápěčských ploutvích na nohou, když člun dorazil. Prodírá se tedy šťastnými uprchlíky, zouvá ploutve a se zájmem pozoruje veselí. Pak nabízí svoji bundu na zahřátí jednomu dítěti.

Batohy a oblečení jsou sice promočené, protože ve člunu byla voda, mobily v nepromokavých obalech a peníze v pouzdrech důkladně obalených lepicí páskou se ovšem zdají být suché. Některé svršky putují na blízký plot, aby před další cestou trochu uschly. Z mobilů všichni telefonují domů a oznamují, že přežili plavbu.

O kus dál v té době u opuštěného člunu jedno drama teprve začíná. O lodní motor, který je teď volně k mání, se přetahují party chlápků. Čekají na příjezd člunů, a jakmile se některý objeví blízko pobřeží, mohutným máváním je navigují k sobě, jako když trhovci lákají zákazníky.

Uprchlíci šťastní z toho, že plavbu přežili, se o cenné a snadno odmontovatelné motory nestarají. Na téhle pláži se o ně tedy v neděli přetahují jeden mladý Bulhar, několik místních a pak parta turecky a řecky mluvících mužů s téměř novým pickupem. „Jsou součástí té mafie. Berou motory a posílají je zpět na druhou stranu k dalším plavbám,“ šeptá jeden z přítomných fotografů, kteří na severu Lesbu už nějaký čas pobývají.

Právě ti motor získávají i teď a odnášejí jej na korbu auta. Jeden jejich konkurent to nevydrží a snaží se jim motor vytrhnout z ruky. Vše končí pěstmi, kopanci a zakrvaveným obličejem od hozeného kamene.

08-0494
Na čluny čekají na pobřeží lovci lodních motorů. Berou si je zdarma. • Autor: Milan Jaroš

Turisté se balí a kvapem odcházejí pryč. Uprchlíci se ještě asi hodinu suší, muži rozvěšují své svršky na blízkém drátěném plotě. Jeden z mužů vytahuje na slunce i navlhlé fotky dětí a manželky, které zatím nechal v Damašku. Chce pro ně poslat až později, až se zabydlí v Německu. „Cesta je nebezpečná,“ komentuje svůj plán.

Dlouhý pochod k trajektu

„Kde je tady policejní stanice?“ ptá se asi čtyřicetiletý muž, který působí jako vůdčí postava skupiny z dalšího člunu, který k pobřeží dorazil. Zrovna si suší triko na drátěném plotu poblíž moře a trhá lepicí páskou zapásané igelitové pouzdro, kde má schované peníze.

01-1153
Cesta do města, odkud jezdí trajekt, trvá některým rodinám i dva dny. • Autor: Milan Jaroš

I do jeho člunu se během dvouhodinové plavby nabrala voda. Mokré kalhoty a boty ale neřeší, nevybaluje si ani promočený batoh, jehož velikost vypadá spíš na nedělní výlet než na dlouhou cestu přes kontinent. V něm má náhradní oblečení, fotky své rodiny, která zatím kvůli riskantní cestě zůstala v Sýrii, balené datle. Ty mají s sebou skoro všichni, jsou totiž dobře zabalené a hlavně výživné, takže na cestě nasytí.

Policii shání proto, že se chtějí nechat rychle registrovat. Od jiných běženců vědí, že jen s registrací si mohou koupit jízdenku na trajekt do Atén, která jim zajišťuje cestu dál na sever.

Skupina nemá žádnou mapu ani neví, kudy přesně jít. Od moře ale zatím vede jen jedna cesta - do prudkého kopce nahoru k hlavní silnici. Hned za pláží se jde kolem svezené hromady vyhozených plovacích vest, které tihle promočení návštěvníci ostrova hned po doplutí odhazují na plážích. Tisíce jich tam stále ještě leží, lidé z vesnice už je nesbírají. Přibývají příliš rychle.

02-1178
Někdy se stává, že děti utopí boty. • Autor: Milan Jaroš

Úzká asfaltka se klikatí vzhůru v ostrých serpentinách. Je přes třicet stupňů a kolem cesty rostou jen keře, kde se lze během chůze stěží schovat. Kdo to chce udělat, musí si sednout na asfalt. Na to je ale ještě brzy. Chodci se před chvílí dozvěděli, že do hlavního města ostrova, odkud trajekt do Atén vyplouvá, je to nějakých pětatřicet kilometrů. Reálně hrozí, že pošlapou pěšky.

Na cestu vzhůru se napojují další skupinky běženců, které připluly na jiná místa na pobřeží. Postupně jde tedy vzhůru souvislý proud lidí s malými, třeba minutovými rozestupy. Desítky mužů nebo i žen nesou v náručí své malé děti, na zádech nebo jen tak v rukou mají mořskou vodou stále nasáklé batohy, a už teď zhluboka oddechují.

Exodus, 2015
Ručník k osušení dětí občas půjčí turisté. • Autor: Milan Jaroš

Na křižovatce s hlavní silnicí je několik provizorních prodejen s vodou, ovocem a sušenkami. Místní je nabízejí rovnou z odstavených aut, cena je jen mírně vyšší než v obchodě. Pochod se na chvíli zastavuje, skoro všichni váhají, jestli odtud nejede nějaký autobus nebo zda nestopnou auto. Občasná projíždějící auta místních nebo turistů ale běžence neberou. Pokud by jel linkový autobus, také by je nevzal: podle řeckých pravidel musí mít napřed vyřízenou policejní registraci.

Euforie z hladkého připlutí přes mořskou úžinu už je ta tam. Cesta je úmorná a dlouhá, naděje na svezení minimální. Auto s aktivisty z Izraele sem přivezlo desítky spacích pytlů a balíky vody. Kdo se nedostane včas do města, bude obojí pro nocleh u silnice potřebovat. Když vše rozdají, naberou několik šťastlivců. Některé další svezou i novináři.

Exodus Lesbos 2015
V některých člunech připlouvají tři generace jedné rodiny. • Autor: Milan Jaroš

Někdo šlape celé tři desítky kilometrů až do správního střediska ostrova Lesbos, města Mytiléna. Jiní se zastavují asi v třetině cesty ve městečku Mandamános a dělají dobře. Lékaři bez hranic sem (není jasné, proč jen sem) začali posílat autobusy, aby uprchlíkům cestu zkrátili.

V Mandamánu se proto hromadí stovky lidí, nikdo ale předem neví, kdy autobusy přijedou. Neví to ani majitel místního malého bistra. Představuje se jako Nektários a snaží se pomoct organizováním nástupu lidí do autobusů, pokud přijedou. Kdyby to nedělal, strhla by se pokaždé nepřehledná tlačenice nebezpečná pro děti, které musí nastoupit taky.

Exodus Lesbos 2015
Fronta na autobus Lékařů bez hranic v Mandamánu. Kdo přijde ve správný čas, vejde se. • Autor: Milan Jaroš

Když autobusy přijíždí, dav lidí se po unaveném posedávání a polehávání ve stínu dává opět do pohybu. Nektários rozdává lístečky na pořadí nástupu a pomáhá udržovat fronty, jež formuje muž s teleskopickou tyčí, který s autobusy přijel. Po asi hodině skutečně šest přistavených dálkových autobusů s temnými skly a vysokými sedačkami dokáže většinu čekajících nabrat. Pro zbytek se vrátí, dozvídá se Nektários a kroutí hlavou na znamení, že nic není jisté.

Někteří z těch, co se nevešli, zamíří do bistra a kupují si sendviče, většina si ale opět sedá na zem a unaveně čekají. „Problém není ani tak s tím, že je těch lidí hodně,“ obhlíží přítomné Nektários. “Problémem jsou odpadky, co tu zůstávají. Potřebovali bychom od vlády pomoct, to se ale neděje.“

Mnozí čekat nevydrželi a vyrážejí dál na cestu. Stmívá se, teplota klesá mírně pod dvacítku, od moře vane sílící vítr. Někteří budou pochodovat celou noc.

Přístav v obležení

Když se spolumajiteli a momentálně i recepčnímu Orfea, malého hotelu v Mytiléně, objeví na ve dveřích skupinka uprchlíků (a to je teď mnohokrát za den), je v jeho výrazu vidět nepřehlédnutelná skepse. Ta se projeví třeba tím, že zapře záchod, který má přitom hned u recepce. Prosby na „dabljů sí“, jak Syřané obvykle říkají, nebo zásuvku pro nutné dobytí mobilu odmítá, jako nocležníky ale běžence obvykle bere.

Exodus Lesbos 2015
Přímo v přístavu v Mytiléně čekají na cestu do Athén neustále stovky lidí. • Autor: Milan Jaroš

„Neodmítám je, když mají vyřízenou policejní registraci,“ vysvětluje. I cenu nabízí stejnou jako jiným hostům, což je v uprchlické anabázi, kde se běžně na desítky eur nehledí, spíš ojedinělý jev.

Správní centrum ostrova Lesbos Mytiléna je jedním z těch měst, kde se dá strávit dovolená, kterou by vám sousedi nejspíš záviděli, i když na samotném ostrově je řada mnohem romantičtějších destinací. Přístav v Mytiléně vytváří velký oblouk, po jehož obvodu jsou nízké malebné domky s venkovními restauracemi. Za nimi se klikatí úzké uličky s krámky pro turisty. Nad přístavem jsou zbytky hradu a ještě výš hora, do níž se město pomalu, ale jistě zakousává.

Teď je ale Mytiléna hlavně místem, kam každý den proudí podle odhadů místních pracovníků UNHCR dva až tři tisíce uprchlíků. Když jsou kolem ostrova větší vlny a uprchlíci uvíznou v Turecku, přichází po zklidnění hladiny ještě větší nápor.

Proto tady minulý týden vypukly srážky mezi mladými uprchlíky, kterým ruply nervy, a policií. Příjezd lidí na útěku byl totiž příliš rychlý a čekání na registraci moc dlouhé. Záběry nepokojů pak nějaký čas obíhaly internetem, už jsou ale minulostí a v Mytiléně je klid. To však neznamená, že idylka. Město má momentálně do romantické destinace daleko, místní Řekové ovšem nesou nápor běženců statečně a rozhovor s nimi o uprchlících nezačíná reptáním, ale spíš lítostí na adresu rodin s malými dětmi utíkajících před válkou.

Když uprchlíci dorazí do Mytilény, míří jednoho ze dvou přijímacích táborů mimo město. Jeden je pouze pro Syřany, druhý - dál od města - pro zbytek běženců. Město pro ně provozuje autobus s jízdenkami za přijatelná dvě eura, jimiž mohou z táborů dojet do města.

02-9614
Policejní registrace v Mytiléně: kdo nemá pas, ukáže doklad ze své země nebo aspoň nadiktuje jméno. • Autor: Milan Jaroš

Registrace probíhá hladce. Pro Syřany se odehrává hned u moře na dětském dopravním hřišti, kde i teď svítí semafory - pěkně podle pravidel červená, žlutá, zelená. U vchodu do plotem obehnaného prostoru prodává místní Řek broskve - tři po euru, pití a sladkosti. O kus dál vydává charita teplé jídlo s plackami.

Přístup k registracím reguluje dvojice policistů a čekání trvá jen několik desítek minut. Pak se jde k prvnímu stolečku, kde se vyplňuje identifikační karta. Tady sedí úředníci vládnoucí arabštinou, na ověřování detailů ale není čas. “Sýrie? Dobře. Tohle je vaše dcera? Určitě?“

Je zapsáno a postupuje se k dalšímu stolku, kde imigrační úředníci vydávají orazítkované papíry, které jsou klíčem k lístkům pro plavbu do Atén a dál. Pak ještě do třetí fronty, kde se registrace oxeroxuje a řecká vláda reprezentovaná tady obsluhou xeroxu si jednu kopii ukládá do papírové krabice. Otisky prstů se nesnímají. „Naše procedura to nevyžaduje,“ odvětí suše jeden z imigračních úředníků.

Exodus Lesbos 2015
Po pouličních nepokojích vyvolaných začátkem září pomalou registrací už řečtí imigrační úředníci zápis uprchlíků nekomplikují. • Autor: Milan Jaroš

V neděli v podvečer vyřizují pořadové čísla kolem 86 tisíc. Znamená to tedy, že tolik lidí ostrovem Lesbos letos prošlo? Úředník kroutí hlavou, že neví. Vědět by to měl jeho nadřízený, který jediný může dát informace. A kdo to je? Neví, v poslední době se prý střídají.

Přijímací procedurou akorát prošla i rodina Basila Sájida. Trvalo to jen necelou hodinu, nad čímž teď spokojeně přikyvují. S manželkou a dvěma malými dětmi vyrážejí shánět hotel na jednu noc a vzápětí pak koupit lístek na trajekt.

Právě s tím jsou tady asi největší potíže. Nejde ale o drama. Kdo chce uspět, musí mít trpělivost vystát frontu na rozpáleném betonu v přístavu a trochu ostré lokty nenechat se ve frontě odstrčit. Na Lesbos jezdí tři velké trajekty denně. Za palubní lístky nejnižší třídy uprchlíci platí běžnou cenu - 45 eur. Někdy si ale prodavačky v prodejních budkách řeknou víc - padesát, občas šedesát. Na sehnání lístku se obvykle čeká den, maximálně dva. Jen minulý týden, když byl na ostrově největší nával, musela řecká vláda poslat na Lesbos zvláštní trajekt, který odvezl o dva a půl tisíce lidí víc, než zvládnou běžné linky.

Exodus, 2015
V osm hodin večer loď do Athén konečně vyplouvá. • Autor: Milan Jaroš

Kdo má lístek, čeká na spoj - někdo v hotelu, jiný ve stanovém táboře za městem nebo na zemi kolem přístavu. Ten díky tomu vypadá dost orientálně. Podél sídla celníků leží na kartonech stovky lidí, většinou rodiny nebo party mladíků pohromadě. Těsně u břehu stojí několik levných horolezeckých stanů, které sem hlavně pro matky s kojenci postavila jedna charitativní organizace. O kyselý zápach moče a haldy odpadků v přístavu není nouze, místní to ale obvykle komentují tak, že selhaly úřady, které nedokážou do přístavu dovézt dostatek chemických záchodů a kontejnerů na odpadky.

Než v osm hodin večer odpluje trajekt, krátí si partička Afghánců čas házením míčku na kriket. Pak ale i oni musí do dlouhých front, do nichž řečtí vojáci směrují dvě hodiny před vyplutím nedočkavě přešlapující migranty. (Turisté do front nemusí.) Na palubě lodi, jejíž velikost uvádí suchozemce v úžas, se vejde dva a půl tisíce lidí. Dnes tvoří uprchlíci evidentní většinu, možná osmdesát procent.

Zatímco směrem na Lesbos jezdí lodě téměř prázdné, ve směru do Atén je plno. Někteří běženci hrají během plavby karty, zpívají, dokonce tancují, v hloučcích studují mapy ve svých mobilních aplikacích a snaží se ulovit jakékoli informace o situaci na maďarské hranici. Po dnech bez přístupu k pořádné koupelně se pak hlavně dámské záchodky na lodi mění v rušnou umývárnu, kde si pod nízkým kohoutkem zvládnou mnozí umýt i hlavu.

Exodus, 2015
Na cestě do Athén v ekonomické třídě. • Autor: Milan Jaroš

Po třech hodinách značně nervózní stevard záchody zamyká, to už se ale lidé na útěku ukládají všude možně po zemi ke spánku, což zase pro změnu nervózně pozoruje novinář, protože si sám nebude mít kam lehnout.

To ale teď evidentně nikoho jiného netrápí. Po nevlídné cestě přes Turecko a dramatu na moři vypadá cesta do Evropy zase o poznání příjemněji.

Rychlá a levná Makedonie

Je ráno osm hodin a probouzející se Atény vypadají jako dost složité město, aby se v něm cizinec rychle zorientoval a našel pokud možno levnou dopravu k makedonským hranicím. Celé je to ale snazší, než člověk čeká.

Loď kotví v přístavu a lodní personál popohání často ještě rozespalé uprchlíky z lodě. Někdo využívá poslední možnost umýt se na záchodcích, někdo si balí deky. Mnozí z těch, kterým se povedlo nabít mobil, shánějí poslední zprávy z Maďarska. Pomáhá jim v tom i mladík v čepici a vestě Vodafone, který už v přístavu prodává řecké SIM karty. Jednu po deseti eurech, objem dat 1 GB. „Netelefonujte, to je moc drahé, používejte to k hovorům přes internet. Znáte Skype nebo Viber?“ ptá se skupiny Syřanů. Mnohým pomáhá SIM kartu vyměnit a aktivovat. Servis se zdá být dokonalý.

Exodus 2015
Loď přistává za svítání. Dole už čeká autobus s nabídkou svezení přímo na makedonskou hranici. • Autor: Milan Jaroš

Někteří z uprchlíků sedají na taxíky a směřují do hotelů odpočinout si. Skupina ze severu Afghánistánu jede ke známému, kam pro ně z domova dorazí peníze potřebné pro další cestu Evropou. Na cestu Íránem a Tureckem si pro jistotu vzali jen část, kdyby náhodou o peníze přišli.

Už u zakotvené lodi čeká autobus privátní řecké firmy, která nabízí za šedesát eur svezení na makedonské hranice. Drtivá většina lidí ale směřuje dál přístavem do místa, kde jsou prodejny jízdenek na trajekty. Tam operuje řada dalších firem, které nabízí cestu k Makedonii o deset eur levněji. Asi hodinu po připlutí je tedy možné z Atén odjet a pokračovat dál. Tady v aténském přístavu vlastně začíná pracovat dopravní systém, díky němuž uprchlíci směřují k severu velmi rychle bez ohledu na to, co se děje dál na trase, především na maďarské hranici. „Slyšeli jsme, že to tam zavírají, ale nevíme, kam jinam bychom měli jet. Uvidíme na místě,“ říká starostlivě jeden z mužů, který vede skupinu Afghánců.

Než se autobus vnoří do chaosu aténských ulic, přijíždí na zastávku dodávka muslimské charity s přídělem vody, ovoce, džusů nebo sušenek pro děti. Mnozí tedy nastupují s modrými igelitkami a cesta v klimatizovaném autobuse se zastávkou u benzinové pumpy vypadá i díky tomu víc než snesitelně.

Po sedmi hodinách sjíždí autobus z dálnice a přibrzďuje na kraji vesnice Evzonai, kde hlídkuje policejní auto. Na obzoru je pásmo hor, na kilometr vzdálenou makedonskou hranici vede cesta po rovině. Ani tihle policisté rozhodně nemíní nic nekomplikovat. Cestující vysedají a muži v uniformě akorát ukazují ulici, kudy se má skupina vydat. Pak mávají na pozdrav.

Migranti napřed míjejí malé bistro, před nímž sedí několik lidí z předchozího autobusu a popíjejí kolu. Vedle na zemi leží stočená hadice. Několik Syřanů obtěžkaných batohy natahuje své prázdné PET lahve směrem v hadici. Servírka hned žádost pochopí a naplňuje láhve vodou. Zájemce o záchod pak směruje k nedalekému nádraží, jehož silueta je vidět na konci ulice.

02-1756
Majitelka řeckého bistra kousek od makedonské hranice dává běžencům na požádání vodu. • Autor: Milan Jaroš

Pravě tudy vede cesta do Německa. Skupina prochází přes opuštěný peron a po kolejích klopýtá asi dalších sto metrů, kde je zastavuje dáma v modré vestě UNHCR, agentury OSN pro uprchlíky. „Zastavte se a oddychněte si,“ říká prvnímu v dlouhém zástupu, kterým je íránský Kurd jménem Saro. Svým vzezřením by bez problémů zapadl do rockového klubu někde v Berlíně. Má culík, několik copánků a kulaté sluneční brýle, červené triko a kraťasy. Taky ale zkušenost z nebezpečného přechodu turecko-íránské hranice, k němuž se odhodlal kvůli mizerné životní perspektivě, kterou Kurdové (a nejen oni) v Íránu mají.

Exodus 2015
Cestující jednoho z autobusů pár kroků od makedonské hranice. Musí čekat, až projdou lidé z předchozího autobusu. • Autor: Milan Jaroš

Saro a jeho skupina chvíli tápou, proč mají odpočívat, když zrovna proseděli sedm hodin v pohodlném autobuse. Vysvětlení přichází vzápětí. Ještě na dohled je osazenstvo předchozího autobusu, který přijel před chvílí, a řecká a makedonské policie je chtějí nechat napřed projít přes hraniční čáru, než pustí další.

Jinak jde ale vše snadněji, než Saro a jeho přátelé čekali. Na řecké straně hranice uhlazují buldozery plochu pro nový uprchlický tábor, ten ale tady zatím nikdo nepotřebuje. Když dostává zástup povel, vykročí hned přes hranici, kterou tady člověk pozná podle ledabyle nataženého klubka ostnatého drátu, které se dá snadno překročit nebo obejít mezerami. Kolem postává několik řeckých policistů v jasně modrých uniformách, maximálně ale ukážou směr, kudy mají uprchlíci jít. Občas zamávají.

Uprchlíci pak procházejí kolem makedonských policistů v khaki uniformách a míří po kolejích dál. Makedonci jsou usazení na plastových židlích, usrkávají z průhledných kelímků ledovou kávu, kterou jim před chvílí přivezli jejich řečtí kolegové, a o uprchlíky se nestarají. Ostatně není ani moc čas, pokud se to tu nemá ucpat. Je kolem čtvrté odpoledne a autobusy teď přijíždějí každých deset minut. Průvod lidí je téměř plynulý.

04-1936
Řecký a makedonský policajt, kolem třetí hodiny odpoledne. V tehto čas přijíždí na hranici každých deset minut jeden autobus. • Autor: Milan Jaroš

Na makedonské straně je po kilometru město Gevgelija. Dřív přicházeli uprchlíci až sem na nádraží a za dramatických okolností se snažili dostat do několika málo vlaků, které odsud jely na sever. To už je ale minulostí. Dnes plyne tok lidí mnohem snadněji. V jazyce tohoto exodu se tomu říká - utvořit koridor.

Hned za hranicí je provizorní tábor - několik velkých stanů, kde se lze schovat před deštěm nebo sluncem, výdejna vody, někdy i jednoduchého jídla. Uprchlíci by se tu měli registrovat, tím se tu teď ale nikdo nezdržuje. Tři vlaky odsud vozí běžence rovnou na srbskou hranici a za chvíli má jeden dorazit.

Před sedmou skutečně přijíždí vlak vyvedený v makedonských národních barvách - žluté a oranžové -, které vylepšují nepřehlédnutelná graffiti. Pak vše probíhá hladce. Vojáci v černých brýlích, s širokými klobouky a samopaly přes rameno formují uprchlíky do několika front a posouvají je k dřevěným stupínkům, odkud se nalézá do vagonů. Lístek stojí 25 eur, platí se chlapíkům u dveří do čtyř vagonů. Za dramatickou zubatou linii hor na obzoru, kde lze tušit Albánii, zapadá slunce, a pokud se člověk pozorně zaposlouchá, uslyší kromě občasných pokřiků vojáků i šustění bankovek. Velký byznys kolem uprchlíků nabývá i tady jednu ze svých, tentokrát v makedonském provedení, forem.

Exodus 2015
Ještě ten samý den v podvečer nastupují běženci na vlak, který je proveze Makedonií. • Autor: Milan Jaroš

V určitou chvíli se asi pětice Syřanů dostává do vagonu bez placení, protože vchod nikdo nehlídá. Břichatý vlakový zřízenec všeho nechá a za mohutného křiku „Stop! Stop!“ se hrne dovnitř a za chvíli vede hříšníky ven. Platí, jako všichni zahazují lístek na peron a jdou se usadit.

Je jasné, že tady dnes nikdo bez lístku neprojde, protože motivace vybrat peníze je vysoká: do vlaku se podle strojvedoucího vejde pět set lidí, nakonec ale Makedonci dostávají dovnitř o sto, možná dvě stě lidí víc. Někdo musí stát, mnozí sedí na zemi v uličce, plné jsou i prostory u širokých dveří, které zůstávají za jízdy otevřené.

Pokud by peníze za sto lidí navíc zůstaly v kapsách průvodčích a dalších lidí kolem, dělá to dva a půl tisíce eur za jediný vlak. Ve stejný den už navíc dva vlaky odjely a oba měly víc vagonů a víc pasažérů. Oficiálně osm set, sděluje strojvedoucí, který pozoruje nástup vykloněný z okna lokomotivy a je široko daleko jediný, kdo je ochotný provoz vlaku nějak komentovat.

Vlak nakonec pobere asi devadesát procent všech, kteří čekají v táboře. Zbytek se vejde do privátních autobusů, které jsou připravené na kraji města. Někteří běženci tak čekají na hranici v táboře jen hodinu, hodinu a půl. Jízda přes noční Makedonii trvá vlaku tři a půl hodiny. Rychlé tempo uprchlického proudu pokračuje.

Exodus 2015
Do půlnoci bude v Srbsku. • Autor: Milan Jaroš

Před jedenáctou večer zastavuje souprava na malém nádraží vesničky Tabanovce. Peron vyzdobený kytkami si na podobný rozruch nepotrpí, jezdí odtud jeden vlak do Bělehradu a pár místních spojů do Skopje. To ale uprchlíky trápit nemusí a zjevně ani netrápí. Místní policisté jim opět ochotně ukazují směr a navigují je na úzkou asfaltku, odkud je kilometr na srbskou hranici. Ani tam nikdo žádné obstrukce neočekává. Blíží se půlnoc a je skoro jisté, že na Makedonii budou běženci vzpomínat v dobrém. V rámci celé své anabáze ji přejeli rekordně levně a rekordně hladce.

Srbskem bez registrace dvakrát dráž

Mladá žena jménem Falak stojí před autobusem a telefonuje. Nebo spíš občas mluví, občas něco doťuká do klávesnice. Na drátě má rodinu, která zatím zůstala v Damašku a přes internet pomocí chytrého telefonu vysvětluje, jak vypadal poslední den její cesty, na níž se vydala s šestiletou dcerou a bratrem. Hladký přejezd přes Makedonii, pak přechod do Srbska, kde čekali usměvaví policisté. Tak to alespoň viděla ona. Potom asi hodinový pochod do nejbližšího města Preševo, kde teď čeká na policejní registraci. Ještě ale neví, že tahle registrace přináší po Aténách první větší zdržení na cestě dál na severozápad.

01-2241
Falak líčí svým rodičům doma v Sýrii, jak se vyvíjí cesta. • Autor: Milan Jaroš

Po opuštění Makedonie po úzké asfaltové silnici mezi poli a loukami čeká běžence malé překvapení. Podél cesty míjejí vysoké minarety čtyř místních mešit. Oblast na jihu Srbska totiž obývá albánská menšina. I místní ženy chodí v šátcích. Nedá se ale počítat s tím, že by tento fakt nějak změnil rozhodnutí Falak a dalších jihem Srbska co nejrychleji projet. Srbsko vypadá chudě a chudé také je, což uprchlíci vědí. Když už se vydali na strastiplnou pouť do Evropy, chtějí bohatší stát se vstřícnou azylovou politikou.

Na začátku Preševa čeká u silnice asi deset taxikářů, kteří evidentně našli zalíbení ve velkých řetězech kolem krku. A dokonce vypadají, že chtějí ušlým uprchlíkům pomoct dobrou radou. „Na cestu do Bělehradu potřebujete registraci, její vyřízení ale trvá dlouho. Bez ní se dá jet jen vlakem a my vás k němu dovezeme,“ sdělují lámanou angličtinou. Skupinka syrských Kurdů se nechává přesvědčit. Nasedají do otlučeného mercedesu a za padesát eur se nechávají odvézt do dvacet kilometrů vzdáleného Bujanovace.

Kdo nabídce odolá právě jako Falak a její skupina, udělá dobře. Pokračuje sotva sto metrů po rozbahněné cestě mezi zarostlými zahradami, na jejímž konci se rýsují siluety autobusů, které jsou levnějšími spojnicemi na trase k lepšímu životu.

Exodus 2015
Privátní autobusy do Bělehradu: kdo nečeká na registraci, platí dvakrát víc. • Autor: Milan Jaroš

Tudy se dá přijít na malé prostranství, jímž prochází silnice. Jde o jednu z prašných ulic na výjezdu ven z města směrem k dálnici na Bělehrad, kudy člověk projede bez povšimnutí. Teď se tu ovšem děje spousta věcí. Prostorem se proplétají lidé a auta. Je tady uprchlický tábor, kudy by měl projít každý uprchlík. Otevřely tu kiosky s jídlem.

Exodus 2015
Před kioskem. • Autor: Milan Jaroš

Tábor ale není od pohledu místo, kam by se člověk hrnul. U brány stojí vojáci se samopaly. Uvnitř je několik velkých stanů, výdejna vody, možnost ošetření. Vše ve velmi skromném provedení. Naproti vjezdu do tábora čeká zhruba dvacet privátních autobusů jako příjemná připomínka, že cesta v Preševu nekončí. Jejich naháněči nabízejí uprchlíkům odvoz do čtyři sta kilometrů vzdáleného Bělehradu. Kdo má registraci, platí 25 eur, kdo nechce čekat a chystá se odjet hned, tak dvojnásobek. Důvod zřejmě je, že řidiči vezoucí migranty bez registrace mohou mít cestou nějaké problémy s policií. Riziko ale patrně není vysoké.

U vstupu do tábora je asi padesát metrů dlouhá fronta, ve které čeká nějakých dvě stě od pohledu utahaných, vedrem zmožených lidí.

Syřan Mofid Džahel je první na řadě, už ale dobře ví, že Srbové nechvátají. Na prudkém slunci čeká pět hodin, obklopený svými osmi příbuznými, s nimiž vyrazil na cestu. Profesí řidič kamionu má podobný příběh jako mnoho jiných tady.

Exodus 2015
Mofid Džahel (vzadu s rukou na čele) a jeho synové: na vstup do tábora čekali a prudkém slunci pět hodin. • Autor: Milan Jaroš

Před třemi lety utekl ze severosyrského Aleppa za tureckou hranici do provizoria uprchlického tábora. Snažil se žádat o víza a dostat se za bratrem do Nizozemska, ovšem bez úspěchu. Když mu došla trpělivost a získal pocit, že perspektiva návratu domů nebezpečně uvadá, vydal se na dobrodružnou cestu v proudu dalších krajanů. Nemusí nutně do Německa, říká. Vzal by za vděk jakoukoli zemí v EU. I jeho bratr šel před lety napřed do Polska a teď žije s polským pasem v Holandsku. Také Mofid ví, co obnáší unijní volnost pohybu.

Na cestě patří k těm lépe informovaným. Zjistil si, že na maďarské hranici možná narazí na odpor a budou muset hledat jinou cestu. Nebojí se ale, že by neprošli. „Uprchlíků je moc, hranice se před nimi nedají jednoduše zavřít,“ říká.

Stejně jako další se chystá rychle posunout dál, srbské procedury ale nejsou zdaleka tak pružné jako makedonské. Lidé, kteří přišli už včera, říkají, že vyřízení registrace jim trvalo den nebo den a půl. Noc strávili v táboře na zemi nebo ti šťastnější na přistavených lehátkách. Někdo si hledá hotel, jiní spí mimo tábor venku. Počasí jim přeje, teploty by pasovaly spíš do parného léta.

05-2231
Albánská vesnice Preševo na jihu Srbska: běženci čekají na další spoj všude, kde se dá. • Autor: Milan Jaroš

Trojice mladých Kurdů křižuje městem a hledají banku. Během plavby přes moře prý utopili ruksak, kde měli většinu peněz. Po přejetí Makedonie jim eura došly a oni teď hledají způsob, jak si nechat poslat z domova další. Nemají ale pasy, jen arabsky psané syrské občanky, s nimiž je ve Western Union poslali pryč. Mladík ve vestě UNICEF jim radí, ať si počkají na jeho kolegy ze sekce pro pomoc migrantům, kteří by jim mohli nějaké peníze na cestu dát. Kdy přijedou, ale neví.

Další stovky lidí bloumají mezi krámky s jídlem, čekají na vyřízení registrace nebo odjezd svého autobusu. Ty průběžně mizí ze svých stanovišť plných prachu a odpadků, aby se mohly ten samý den ještě jednou otočit a vydělat na uprchlické vlně další peníze.

„Nemůžeme říkat, kudy mají jít“

Dál vede cesta horami jihu Srbska. Dálnice od makedonské hranice nahoru ještě není hotová, autobus se tedy musí prokousávat úzkou asfaltkou plnou zatáček a aut. Kdo chce předjet pomalu jedoucí náklaďáky, musí ignorovat plnou čáru. Jiná taky skoro není. Posledních tři sta kilometrů už je jen dálnice.

Exodus 2015
Park v Bělehradu. Maďarská hranice už zavřela, tady to ale ještě nevědí. • Autor: Milan Jaroš

Bělehrad vypadá jako město, kterého se ještě nestačili zmocnit developeři a přetvořit ho do nudné uniformity. Odraz starých časů komunistické vlády je pořád patrný. Ulice jsou omšelé, tramvaje otlučené. Kousek od vlakového nádraží jsou staré opuštěné přístavní haly, které dávají dojem spíš chudé periferie.

Přímo naproti je park, nebo spíš něco, co bylo kdysi zamýšleno jako park. Pod vysokými stromy ale není vůbec tráva, jen zdupaná hlína. Poté, co se stal Bělehrad jednou ze zastávek uprchlického proudu, je v parku provizorní stanový tábor, místo odpočinku na dlouhé cestě přes protáhlé Srbsko. Hned vedle je autobusové nádraží, kde končí autobusy jedoucí od makedonských hranic, v parku se tedy zastaví skoro každý.

V úterý odpoledne tu může být několik set lidí, což podle jednoho ze srbských aktivistů znamená klidnější den. Jeho skupina rozdává vodu a balíčky s jídlem. O kus dál má zabraný prostor několik žen s tričky organizace Save the Children. Na zemi rozložily provizorní pódium, kde kreslí s dětmi uprchlíků obrázky. Matky si díky tomu mohou chvíli oddychnout.

Exodus 2015
Do parku přivezla charita obnošené oblečení. Některé vůbec nevypadá špatně. • Autor: Milan Jaroš

Doprostřed parku zrovna přijela i dodávka s várkou oblečení a bot. Strhla se o ně mírná strkanice. Noci začínají být chladné a někteří z uprchlíků chodí pořád jen v pantoflích, které byli zvyklí nosit doma a vydali se v nich i na cestu.

Lidé z humanitárních organizací, které tu pomáhají, si stěžují, že město a srbský stát nedělají pro uprchlíky nic, akorát po nějakém čase přistavily do parku chemické záchody. Těžko se tomu oponuje, známky nějaké jiné pomoci než té provizorní nejsou vidět.

Pět minut chůze odtud u vlakového nádraží je kancelář místních charit, kde je připojení na internet a centrum aktivistů. Jejich koordinátor Marko Tomašević vyjmenovává, co nabízejí. Kromě vody, jídla, dek a oblečení je to i psychologická pomoc nebo informace o srbských imigračních zákonech.

Exodus 2015
Bělehrad je místo odpočinku, něco jako polovina cesty. • Autor: Milan Jaroš

Říkají uprchlíkům, že hranice s Maďarskem je ode dneška zavřená? „Nemůžeme uprchlíky směřovat, kudy mají a nemají jít, to by bylo proti našim etickým zásadám,“ říká Tomašević a zní to najednou logicky. Nevládky pečující o uprchlíky, nabízejí pomoc, útěk ale nepovzbuzují. Nebo se o to alespoň nesnaží, což je v konkrétní situaci těžké, třeba když se bezradné rodiny s dětmi vyptávají, kudy nejlépe dál.

Tomašenić ještě dodává, že radí i s možným azylem v Srbsku. „Je to ale těžké, místní společnost na přijetí většího počtu těchto uprchlíků není připravená, hlavně z náboženských důvodů,“ krčí rameny s odkazem na nedávnou válku na Balkáně.

Směrem k vlakovému nádraží narážíme na třicetičlennou skupinu mužů a žen v černém s šátky uvázanými pevně kolem obličeje. Oblečení žen tím dává najevo muslimsky konzervativnější založení. Před chvílí přijeli od makedonské hranice bez policejní registrace a někdo jim řekl, že si ji mnohou dodatečně udělat v Bělehradě na policii. Tam jim ale vysvětlili pouze směr na sever k Maďarsku a řekli, ať jdou. Informace ohledně zavřené maďarské hranice nedali žádné.

Když skupinka putuje zpět do parku, zastaví je agent jakési cestovní kanceláře Dragan (má to napsáno na cedulce připnuté na hrudi). Nabízí autobus, který je všechny odveze k maďarské hranici za 16 eur na osobu. Cena se jim líbí a vidina rychlého odjezdu z města taky. Situace na hranici se vyjasní až tam po příjezdu, naznačuje vůdce skupiny.

Otevřete bránu

Hranice mezi Srbskem a Maďarskem je jiná. Běžence taky během téhle vlny nikdo nevítal a nevítá, naopak jako první na trase vzbuzuje dojem nějaké ostrahy. Jde o vnější schengenskou hranici, již má Maďarsko v popisu práce hlídat a také se o to snaží. Uprchlíci tudy proto procházeli dlouho nadivoko loukami přes zelenou čáru a informaci o trase si předávali mezi sebou. Důležitou roli hrál areál bývalé továrny u srbského hraničního města Subotica, kde se shromažďovali, odpočívali a odkud putovali rovinou mezi poli a zarostlými loukami - na začátku s pomocí převaděčů - do Maďarska.

Exodus Roszke 2015
Do uzavření hranice mezi Horgošem a Röszke se chodilo do Maďarska po těchto kolejích. • Autor: Milan Jaroš

Když začali Maďaři stavět plot a proud uprchlíků byl veřejně přiznaná věc, přesměrovali se běženci na opuštěnou trať z vesnice Horgoš na srbské straně do Röszke v Maďarsku.

Srbské autobusy je začaly vysazovat hned u trati asi kilometr od hranice. Pro všechny, kdo by přijeli taxíkem nebo přišli pěšky, je tu dokonce pověšený, rukou psaný transparent, který do Röszke navádí. Zabloudit se nedalo. Výsledkem byl stálý proud lidí, který Maďaři už na svém území zachytávali, odváželi k registraci a pak pouštěli dál do Rakouska a Německa.

V úterý prošli po trati poslední lidé, Maďaři ji po poledni zablokovali vagonem a ostnatými dráty kolem něj. Celé to ještě hlídá policie, aby někdo plot neprotrhnul. Dnes už jsou tedy koleje Horgoše opět jen opuštěnou železniční trasou zarůstající křovím. Uprchlíci vysazení na kraji vesnice začali hledat průchod v plotě. Když jej nenašli, chodili přímo po silnici k hraničním přechodům.

Jsou tady dva. Jeden dálniční, druhý malý hned asi sto metrů vedle, na staré asfaltce.

02-2657
Noc po zavření hranic. Běženci čekají, jestli Maďaři ráno přece jen neotevřou. • Autor: Milan Jaroš

Maďaři vzápětí zatarasili železnými branami i je a za nimi rozmístili policejní kordony. Hlavní dálniční spojnice z východní Evropy na Balkán tedy ztichla. Dav běženců se začal usazovat na zemi a čekat.

Pro představu, co tady dav lidí vlastně je: v posledních dnech proudí z jihu podle různých odhadů policie a aktivistů mezi třemi a čtyřmi tisíci lidí denně. Do večera tedy kolem obou přechodů uvízla právě tak početná komunita uprchlíků. Utábořili se na asfaltu a postupně i na louce mezi oběma silnicemi.

Ještě v úterý hraničním přechodem v nedaleké Subotici, který zůstal otevřený, protože tam uprchlíci nechodili, sem dorazili opět aktivisté s dodávkami jídla a pití, včetně české skupiny, která se svolala přes Facebook. Podařilo se jí zabrat už notně zpustlou přízemní budovu staré celnice - zpustlá nebyla kvůli běžencům, ale protože se už předtím dlouho nevyužívala. Zřídili si v ní sklad, natáhli provaz, aby udrželi uprchlíky v potřebné kázni a začali rozdávat vše, co přivezli. Pustili se i do míchání sunaru do kojeneckých lahviček pro rodiny s velmi malými dětmi.

Jídlo si spousta uprchlíků začala chodit kupovat do malých krámů do kilometr vzdáleného Horgoše. Sháňka byla i po oblečení, botách, dekách a spacácích. Někteří běženci nemají ani větší zavazadlo, nesou třeba jen tašku přes rameno a igelitku, a na sobě mají pořád jen letní oblečení.

03-2777
Několik desítek mladých Arabů vydrželo celý den hlasitě protestovat. • Autor: Milan Jaroš

Celou dobu probíhala hlavně u malého přechodu demonstrace. Několik desítek většinou mladých Arabů vykřikovalo „Nemáme jídlo, nemáme vodu. Otevřete bránu. Svoboda“. Kordon maďarských policistů stojících hned za zavřenou bránou a ostnatými dráty pár metrů od nich to nicméně nedojalo. Pro případ poničení plotu si nechali schválit přísný zákon a do nedalekého Szegedu přivezli třicítku speciálních soudců, kteří měli narušitele hned soudit.

Nedá se také říct, že by Maďaři nikoho na své území nepouštěli. Asi padesát metrů od dálničního přechodu zřídili železné dveře, kudy začali pouštět dovnitř některé čekající migranty. Ovšem velmi pomalu, zhruba několik lidí za hodinu. Po čase se někteří z nich vraceli jako odmítnutí zpět. „Nevíme, co je to za proceduru, jak funguje a jakou má právní platnost,“ komentuje to jeden z přítomných pracovníků UNHCR. Podle něj během středečního dopoledne akceptovali Maďaři jedinou rodinu, kterou odvezli dál do Maďarska. Jejich úřady ale během středy nic nevysvětlily.

Zpráva o zavřeném přechodu se šířila pomaleji, než by člověk v éře mobilních telefonů čekal. Během středečního dopoledne přijížděly další autobusy nebo taxíky s běženci. Všichni pak nevěřícně mířili k přechodu vidět situaci na vlastní oči.

Přijel i náš známý íránský Kurd Saro se svojí skupinou. Rozložil se na asfaltu a po chvíli šel pomoci s tlumočením k provizorní ordinaci, kterou na louce zřídila dvojice mladých srbských lékařek. „Co budeme dělat? Počkáme, snad to otevřou,“ říká s úsměvem Saro.

Postupem dne ale začíná být jasné, že ústupku Maďarů přestávají běženci věřit. I lidé z UNHCR tomu nevěří a posílají lidi kamsi do zřízeného uprchlického tábora v Srbsku, kde je podle nich víc jídla, vody, internet. Pod slovem posílají si ovšem nelze představit nějakou informační invazi, obcházení lidí, rozdávání papírků s popisem cesty. Spíš jde o náhodné informování, pokud se jich někdo přijde zeptat. Ostatně ani na tuhle hrstku lidí nabízená informace – “běžte do tábora deset kilometrů odtud” - očividný dojem nedělá.

Dělá ho ale sdělení, že otevřená cesta vede přes Chorvatsko. Šíří ji i přítomní srbští policisté, kteří na mapách ve svých mobilech ukazují, jak by měli uprchlíci cestovat. První skupinky běženců se tedy zvedají už během středy. Je to třeba partička Syřanů z Homsu, které vede student chemie na Univerzitě v Damašku. Míří k jednomu z čekajících taxíků, který si za zhruba 160 kilometrů dlouhou cestu říká 300 eur. Syřanům se cena celkem líbí a nastupují. Jiní váhají.

04-2777
Srbský policista ukazuje běžencům, kudy se jede do Chorvatska. • Autor: Milan Jaroš

„Je to hodně peněz, už skoro žádné nemáme,“ říká skupinka Afričanů - Nigerijec, Ghaňan, dva Somálci, muži mezi třicítkou a čtyřicítkou. Někdo jim radí jet autobusem, oni ale ani nevědí, kde Chorvatsko leží a jaké země jsou vlastně na cestě za ním. Nikdy o něm neslyšeli. Mapu nemají. Jsou tu jedni z mála Afričanů a od Syřanů a Afghánců si udržují spíš odstup. Nebo oni od nich. „Ještě počkáme, uvidíme,“ krčí rameny. Tak reaguje spousta oslovených běženců.

Brzy odpoledne míříme k chorvatské hranici také a jen ze zpráv se dozvídáme, že v Horgoši začalo později odpoledne několik mladých Arabů mlátit železnými tyčemi o železnou bránu. Maďaři odpověděli pepřovým plynem mířícím na všechny do davu, kde byly blízko brány i desítky nudících se dětí. Arabští mladíci odpověděli kameny, policie zase slzným plynem a vodním dělem.

Ve čtvrtek ráno novináři setrvávající v Horgoši hlásí, že uprchlíci se hromadně zvedají a nastupují do připravených autobusů či taxíků směr Chorvatsko. Tam už ve středu v podvečer začali přecházet první stovky běženců a položily tak základy nové trasy do „Germany“.

Mrznoucí chorvatské úsměvy

Jak se vlastně v Evropě hledá nová uprchlická trasa, pokud jedna skončí? Třiadvacetiletý student z afghánského Džalálábádu jménem Barkatšáh si poradit uměl. Ještě ve středu dopoledne seděl mezi tisíci dalších lidí na srbsko-maďarském přechodu a koukal na zavřenou bránu, kordony maďarských policistů za ním a vysoký drátěný plot podél hraniční linie. „Musíme něco udělat, nesedět tady jen tak a koukat,“ prohlašoval.

Exodus 2015
Do Chorvatska zbývají poslední stovky metrů. • Autor: Milan Jaroš

Když se pak začalo mezi čekajícími mluvit o Chorvatsku, rozhodl se, že je čas jet dál. Zašel k řadě taxíků, jejichž řidiči správně tušili, že je uprchlíci budou zase potřebovat. Dohodl s nimi co nejrychlejší odvoz k chorvatské hranici. Se svojí rodinou a přáteli potřebovali dvě auta, za každé zaplatili tři sta eur.

Velkou částí chorvatsko-srbské hranice teče Dunaj, až na jihu uhýbá k Bělehradu a hranice dál tvoří do značné míry kukuřičná pole. Mezi kukuřicí, hned za srbským městem Šid, je také malý přechod, kam taxikář zamířil. Projel městem a asi půl kilometru před celnicí uhnul z rovné silnice na polní cestu vysypanou drobným štěrkem. Tam Afghánci vystoupili a taxikář ukázal směr: kousek podél hranice, na první odbočce zahnout doleva. Po dvaceti minutách je Chorvatsko.

Nebylo to těžké najít. V polích už čeká auto a kamera americké televize, jejíž reportérka vytahuje jednoho z běženců ke krátkému rozhovoru a pak ochotně ukazuje, kudy do Chorvatska. Před skupinou se otevírá poslední úsek - rovinka prašné cesty mezi kukuřicí a vzrostlými ořešáky, kde několik místních sedláků nakládá na vozy poslední várky své sklizně dřív, než se setmí.

Exodus 2015
Ve středu v podvečer začalo být už i na chorvatské hranici těsno. • Autor: Milan Jaroš

Celé to vlastně Barkatšáhovi a jeho skupině trvalo tři hodiny - od rozhodnutí na maďarské hranici jet jinudy až po vstup do Chorvatska. Už před Afghánci tudy ale středeční odpoledne prošlo několik desítek lidí. Na hranici označené jen dvěma betonovými jehlany už tedy čekají chorvatští policisté. Za nimi parkuje skříňová dodávka, kam Chorvati běžence nakládají a odvážejí je do městečka Tovarnik hned za hranicí k registraci. Běženci se nebrání, protože věří, že dřív nebo později budou pokračovat dál.

Najednou je tu jiná atmosféra než u Maďarů. Chorvatský policista umí trochu anglicky a s příchozími prohodí několik vět. Dokonce vyloudí úsměv. Na papír si nechal arabsky napsat několik uvítacích slov a chvíli je běžencům ukazuje. Tuší, kolik lidí se sem ze Srbska blíží? „Nevím, nemám čas sledovat zprávy,“ odpovídá frází dobře známou i z českých policejních služeben.

Barkatšáh se do přistavené dodávky nevešel, musí čekat na další. Mezitím reportérovi německé televize ZDF, který také dorazil mezi prvními, odpovídá na otázku, kde si myslí, že bude za dva dny. „V Německu,“ zní odpověď, po níž se novinář spokojeně usměje. Mladý Afghánec ale vlastně neví, jestli by chtěl žít právě tam, má obavy z němčiny. Jen si je jistý, že status politického uprchlíka dostane všude. Doma pracoval jako tlumočník amerických vojáků a v posledním roce dostal několik varování od místního Tálibánu, že jej jako „kolaboranta“ zabijí. V batohu má americké reference a fotky z práce tlumočníka.

Na cestě je se svojí skupinou třicátý den přes Pákistán, Írán, Turecko, Řecko a Balkán, což uznalým pokýváním hlavy odmění i chorvatský policista, který vyprávění Afghánce poslouchá. Pak přijíždí dodávka a Barkatšáh mizí v jejích útrobách.

Exodus 2015
Uprchlíci přicházeli do Chorvatska celou noc. Za nimi jede auto s novináři, kteří chtějí být při tom. • Autor: Milan Jaroš

Stmívá se a po polní cestě přicházejí další a další běženci. Už je zřejmé, že nastal hromadný přesun od maďarských hranic. Přijíždějí i první autobusy z Bělehradu, kde privátní kanceláře operativně odklonily své služby směrem k Chorvatsku. Lístek nabízejí za 35 eur.

Chorvatští policisté se po několika hodinách na nově příchozí usmívají o poznání méně a povolávají další dodávky, už tu nemají dvě jako na začátku, ale osm. Plné směřují zpět k silnici a přes celnici do policejní služebny v Tovarniku, kde berou běžence k rychlé registraci. Uvnitř dlouhé kanceláře tam sedí asi deset policejních úředníků a zapisují jména a zemi původu uprchlíků. Za služebnou je malý dvorek, kde je přistavená sanitka a dvojice lékařů připravených do práce.

Počáteční nasazení ale Chorvaty ještě během noci přechází. Běženci přicházejí bez ustání, a pokud místo na polňačku zajdou po silnici až k srbské celnici, srbští policisté jim ochotně ukazují do tmy, kudy je třeba celnici obejít. Chorvati proto po půlnoci přestávají běžence registrovat a směřují je k nádraží na kraji Tovarniku, kde rychle vzniká provizorní uprchlické ležení.

04-4044
Ve čtvrtek už policie běžence směřovala na nádraží do Tovarniku. Po stranách stojí hraniční policisté, kteří zastavují auta, aby mohli bězenci bezpečně projít. • Autor: Milan Jaroš

Kvůli zavřené maďarské hranici se řeka uprchlíků na den zbrzdila, takže sem míří dávka uprchlíků za dva dny, nějakých šest, sedm tisíc lidí. Během čtvrtečního dopoledne už chorvatští policisté zaujímají pozici na křižovatkách polních cest vedoucích od Srbska a jen navigují běžence k nádraží. Svezli sem i ty, které registrovali během včerejšího večera.

Na nádraží je kolem poledne nějakých pět šest tisíc lidí. Těžko se to odhaduje. Leží nebo sedí všude, kde se dá, včetně kolejiště, okolních zahrad, nádražního skladu nebo unimobuněk označených cedulí Policie. Vlaky tudy teď nejezdí, řada místních policistů sedí na vyvýšeném nástupišti a bezradně pozorují změť těl.

Časem místo vypadá jako časovaná bomba. Stovky běženců tu čekají na vlak nebo nějaké jiné řešení už od včerejšího podvečera, je třicet sedm stupňů, k dosahu není skoro žádná voda. Místo ve stínu zbylo sotva na třetinu přítomných.

05-4298
Horký den na nádraží v Tovarniku. Vlak přijel až odpoledne. • Autor: Milan Jaroš

Z přistavené staré cisterny teče jen čůrek, o který se přetahují desítky lidí. Několik pracovníků Červeného kříže rozdávají stolní vodu, mají jí ale zoufale málo a tak šetří hlavně pro rodiny s malými dětmi, které tu leží všude, kam se člověk podívá. Dětský pláč se také postupně stává jedním z nepřeslechnutelných zvuků.

Přitom přicházejí pořád další a další skupinky běženců. Čas od času zahýbá davem klasická davová psychóza. Někomu se zdá, že už jede vlak a za moment se k nástupišti ženou stovky lidí. Jenže zase nic. Ani policisté netuší, kdy vlak nebo spíš vlaky, protože k odvozu přítomných lidí jich bude třeba víc, přijedou. „To vědí ti nahoře,“ protahuje obličej jeden z mužů v uniformě usazených na nástupišti.

Možná tři sta lidí, z drtivé většiny mladí muži, se najednou houfuje. Už nechtějí čekat a vydávají se po kolejích směrem na západ. Policie propadá panice a snaží se jim zatarasit cestu. Naštěstí se ozývá zvuk lokomotivy a všichni se kvapem vracejí. Vlak je ale nákladní.

Asi v jednu hodinu, kdy nervozita dál sílí, přijíždí oddíly policejních těžkooděnců. Kolem nádraží vytvoří kordony a běžence uvnitř uzavírají. Nezabírají ani argumenty některých uprchlíků, že za kordonem mají rodinu (někteří totiž odpočívají dál od nádraží). Není přitom jasné, proč Chorvaté nechávají lidi dlouho čekat v tak nesnesitelných podmínkách. Jestli kvůli organizačnímu selhání, nebo s nějakým záměrem. A už vůbec ne, proč se jim třeba pomocí megafonů nesnaží naznačit své plány. Každopádně u hlavního kordonu na silnici pryč z nádraží se opakuje scénář z předchozího dne z maďarské hranice. Opět několik desítek mladých Arabů začíná skandovat, že chtějí dál. Atmosféra houstne a policejní kordon se zesiluje. Ustarané otázky uprchlíků na přítomné novináře, jestli je Chorvaté pustí dál, se množí.

Pak se ale pomalu začíná rýsovat, jak mají Chorvaté celou věc vymyšlenou. Na příjezdové silnici se objevují autobusy. Policie vybere několik set lidí a řadí je u autobusů do fronty. Když nastoupí, odváží je několik kilometrů do další vesnice, kam za chvíli přijíždí vlak. Policie má totiž obavu, že kdyby přijel vlak rovnou do Tovarniku, několikatisícový naštvaný dav by neudržela. Až část lidí odveze autobusy, přijede další vlak do hlavního ležení.

Mezitím se na nádraží objevuje ministr vnitra - poměrně nenápadně jen v džínech, triku a pohorkách, obklopený několika kolegy. Obhlíží situaci a pak dává provizorní tiskovou konferenci v angličtině. „Ano, mluvil jsem o zajištění koridoru pro uprchlíky, ale jen do Záhřebu,“ prohlašuje. Pak dodává, že Chorvatsko by nechalo běžence projet dál, Slovinci ale podobný koridor vytvořit odmítli. Proto teď odvezou běžence do vlastních záchytných táborů a budou s nimi jednat podle chorvatských azylových zákonů. Zájemci o azyl vstoupí do azylové procedury, u všech ale budou zkoumat, jestli přišli z bezpečných států. „Pokud ano, vrátíme běžence zpět,“ říká ministr.

06-4282
Nádraží v Tovarniku: ještě nevědí, že cesta ke slovinské hranici je zavřená. • Autor: Milan Jaroš

Taková je teorie, která se možná mnohým lidem v Chorvatsku dobře poslouchá, praktici ale vědí, že realita bude mnohem komplikovanější. I ministr připouští, že na nynější počet běženců, kteří jsou v pohybu, nemají v táborech a různých záchytných zařízeních místo. Potíž je i se Srbskem. Ministr vysvětluje, že Srbové podle svých zákonů neberou uprchlíky, kteří přišli z EU. Mohli by tedy opět aspoň vytvořit koridor, kterým by byli běženci vrácení do Řecka.

I kdyby Řekové byli schopni přijmout běžence zpět (jako že nejsou), je tu i praktický problém. Lidi, kteří jsou teď rozložení kolem nádraží v Tovarniku a mnoho dalších na trase, sem stála cesta příliš mnoho sil a příliš mnoho peněz, aby se teď dobrovolně vrátili zpět. To se v dalších dnech potvrzuje. Chorvati situaci nezvládají, ani nemohou, a pouští běžence přes Maďarsko a Slovinsko dál na sever.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte