Trump senior je rasista a prevít, zpíval Woody Guthrie

„Nemohla na sebe narazit méně pravděpodobná dvojice,“ píše deník Guardian v textu, který dává nahlédnout do rodinného zázemí amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa.  Na jedné straně byl zakladatel folkového hnutí a levicově orientovaný zpěvák Woody Guthrie, který si v roce 1950 najal byt v Brooklynu, na druhé realitní magnát Fred Trump, otec Donalda Trumpa, kterému obytný komplex patřil a jehož jméno bylo na nájemní smlouvě.

Po válce se v New Yorku začalo stavět levné bydlení za pomoci federálních půjček a dotací. Jedním z prvních podnikatelů, kteří se v tomto byznysu začali pohybovat, byl právě Fred Trump. Vydělal na něm velké peníze – a podle všeho ne zcela legálně. V půli 50. let byl prošetřován za nadsazování cen za výstavbu těchto domů. Hodně peněz mu přineslo nájemné, navíc odmítal byty pronajímat i prodávat Afroameričanům, při čemž si pomohl velmi kreativním výkladem pravidel federální agentury pro bydlení, pod kterou výstavba spadala (za což byl rovněž později prošetřován, tentokrát komisí ministerstva spravedlnosti).

V Guthriem, který vždy bojoval za rovnost všech lidí a proti rasismu, tehdejší zážitky v Brooklynu vyvolaly velké roztrpčení i hořkost. A vše vtělil do zápisků, které si během dvouletého pobytu pořizoval. Komplex Beach Haven v nich překřtil na Bitch Havens a mimo jiné napsal věty jako „Starej Trump musí vědět, kolik rasového napětí vyvolal“ nebo „Trump a jemu podobní bílí šovinisté předbíhají Boha, který toho moc neví o budování hranic podle barvy pleti“.  V podobném stylu také přetextoval svou známou píseň I Ain't Got No Home ve sžíravý útok proti „Old Man Trumpovi“ a jeho „bytové politice“.

O těchto zápiscích dlouho nikdo nevěděl, až loni je našel v Guthrieho archivu v Tulse britský profesor americké literatury Will Kaufman. Ten je také autorem zde citovaného textu, kde mimo jiné napsal: „Guthrieho slova ještě získávají na významu v souvislosti s nejnovějšími rasistickými výroky Donalda Trumpa a ve světle jeho prohlášení, že kořeny jeho postojů leží v odkazu jeho otce.“

Klub nebyl legální, ale to bylo to poslední, o co se policie v Southwarku zajímala. Střelba v okolí byla tak častá, že už se ani nenahlašovala. „Jednou jsme pořádali party a lidé už chtěli odejít, ale na ulici zrovna zuřila válka gangů,“ popisuje Amanda Moss, jedna ze zakladatelek kultovního londýnského klubu Corsica Studios. „Nemohli jsme je pustit. Každý víkend se dělo něco. Jednou jsme zase nemohli ze dveří, protože byly obtažené policejní pásku.“ To proto, že se na ulici našel prst.

Pozoruhodně zpracovanou historii Corsica Studios od Laury Snapes na serveru Pitchfork vybírá autor tohoto menu i proto, že zde sám zažil skvělé akce. Ukrytý ve dvou obloucích nadzemního tahu železnice poblíž Elephant and Castle, kdysi důležitého dopravního a obchodního uzlu jižního Londýna, vypráví Corsica Studios jak příběh undergroundu devadesátých let, tak současného nebezpečí gentrifikace.

Do roku 2006, kdy se přestalo jednat o ilegální prostor bez licence na prodej alkoholu a s vlastní měnou, jež nesla obrázek tančící vagíny, šlo o klub spjatý s vlnou nu-raveu - a jedny z prvních koncertů tu odehrávali třeba i Florence and the Machine. Později se Corisca Studios přeorientovala na dubstep, techno a grime, ale také hostila nadžánrové a nezařaditelné kapely jako Sunn O))), Little Dragon nebo Faust.

Klub s pohodlnou kapacitou vhodnou tak pro tři sta návštěvníků i přes výbornou reputaci v posledních sezónách neodrostl své minulosti a nestal se mainstreamovým místem. To by se však mohlo brzy změnit. Nemilosrdná gentrifikace, jež žene v Londýně nájmy do astronomických výšin, měla za následek, že jen za posledních osm let tu klubů ubylo o třetinu.

Radnice si navíc hýčká plán, že z oblasti Elephant and Castle v blízké budoucnosti vytvoří místo pro lepší lidi. Bílí Britové tu jsou dnes v menšině 40 procent a to by se po „regeneraci“ mělo změnit. Corsica Studios se na to pomalu připravují a chtějí přežít. I proto, že - jak říká Luke Haines ze serveru The Queitus – „tyto dva oblouky, které klub hostí, jsou jako chrámové lodě; přesně pro ty hudební komunity, díky nimž je Londýn tak vzrušujícím místem.“

Zcela samostatný vizuální jazyk vznikl okolo Shakespearových her. Toho, jak grafičtí designéři celého světa interpretují významy v díle dramatika, od jehož smrti uplyne 400 let, si všímá kniha Marko Iliće a Stevena Hellera s názvem Presenting Shakespeare: 1,100 Posters from Around the World. Přináší plakáty z posledního uplynulého století z 55 zemí světa od Japonska po Kolumbii, Rusko a Austrálii.

Není hra, která by neměla svůj plakát. Zároveň tehdy vznikly ikonické symboly a zkratky, které si se Shakespearem a jeho tituly spojujeme - jako je Yorickova lebka v Hamletovi, růže a dýky v Romeovi a Julii či krvavě rudá barva vztahující se k Hamletovi. Autoři si všímají i toho, jak se v zemích za železnou oponou pracovalo s motivy moci a politickými komentáři ve znázorňování Hamleta, Othella, Richarda III. nebo Kupce benátského.

Bolest udeřila v momentě, kdy zpíval skladbu s názvem Reality. Byl to další z koncertů dlouhého turné, které ho na konci června 2004 zavedlo do horké Sportovní haly v pražských Holešovicích. „Ohlédl se přes rameno mým směrem,“ vzpomíná baskytaristka Gail Ann Dorsey. „Byl bledý, zdál být se téměř průhledný. Tričko měl nasáklé potem. A jenom tam stál. Nezpíval.“

Scénou z pražského, de facto předposledního regulérního koncertu, který kdy David Bowie odehrál, začíná dokonalý a místy až velmi dojemný text Briana Hiatta na serveru časopisu Rolling Stone. Článek s titulkem Inside David Bowie's Final Years pečlivě a citlivě mapuje Bowieho dekádu v ústraní, jeho přípravy na comeback i boj s rakovinou.

Hiatt popisuje půvabné momenty od nechuti zpěváka znovu podstoupit koncertní maratón a raději být své dceři otcem až po vypracovanou strategii, jež Bowiemu dlouhodobě umožňovala chodit v New Yorku nepovšimnutě na divadelní představení nebo klubové koncerty. Jedním z triků bylo i to, že při sobě nosil čerstvé vydání řeckých novin, aby zvědaví čumilové nabyli dojmu, že tu je nějaký Řek, který se jen „hodně, ale hodně“ podobá Bowiemu.

Video: Překvapivý návrat rappera Trickyho k původní značce Massive Attack. To je skladba a klip Take It There z nového EP Ritual Spirit.  Předznamenává nejen aktuální evropské turné, které už je takřka komplet vyprodané, ale také regulérní album chystané na druhou půli roku.

Kulturní tip:Lee Ranaldo. Palác Akropolis, pondělí 1. 2.2016. Že Sonic Youth dokázali propojit postupy soudobé vážné hudby s punkem, byla především zásluha zakládajícího kytaristy Lee Ranalda. Ten do Prahy nyní přijíždí se svým písničkářským programem Solo Acoustic.

https://www.youtube.com/watch?v=BxmeozB-o1M