Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Sto let výrazně rostla kvalita života. Ale čas velké změny skončil

Pravidelný výběr ze zahraničních médií: HDP a kvalita života • Putin je přítelem plavání • Pařížanky, které bojovaly

Autor: Kroulik, Pavel
Autor: Kroulik, Pavel

Ekonomický růst měřený v HDP vůbec neodpovídá růstu kvality života. Tento názor je dnes sice mezi ekonomy už dost rozšířen, nicméně zvyk je železná košile - a růst HDP tudíž pořád straší jako meřítko ekonomického úspěchu vlád a států. Na tvrdé kritice tohoto přístupu založil část své nové knihy (The Rise and Fall of American Growth – Vzestup a pád amerického růstu), slovutný americký ekonom Robert J . Gordon.

S gustem vyvrací nejen zastaralé teze ekonomů, ale přichází i se zajímavými analýzami. Například s tvrzením, že nárůst kvality lidského života byl nejdramatičtější během sta let vyměřených daty 1870 -1970. Nic podobného se prý už nikdy nezopakuje. Píše sice o Americe, ale jeho kniha -  kterou recenzuje v New York Review of Books jeho kolega Wiliam D. Nordhaus - má obecnější platnost.

Během posledních tří milionů let, tedy od nástupu humanoidů až do roku 1800, se ekonomický pokrok pouze zdvojnásobil při růstu zhruba 0, 00002 procenta ročně. Jinými slovy, naši předci, kteří sotva slezli ze stromů, se měli jen o něco hůř než běžný Američan na konci 17. století.  Zrychlení na další dvojnásobek přišlo v letech 1800–1870, ale pak nastalo něco, co se už v lidských dějinách podle Gordona zřejmě už nikdy nestane. Díky technickým inovacím a nárůstu produktivity práce nastal dramatický růst životní úrovně, který ovšem po roce 1970 začíná zpomalovat. A ekonomický růst měřený podle růstu HDP prý tento vývoj vinou špatné metodiky nezachycuje.

Alexander Graham Bell, první telefonický hovor mezi Chicagem a New Yorkem, 1892
Alexander Graham Bell, první telefonický hovor mezi Chicagem a New Yorkem, 1892

Nezahrnuje totiž zvyšování délky života, kvalitu zdravotnictví ani technické vymoženosti, jako jsou telefony, auta či elektrické světlo. Právě na příkladu osvětlení Gordon ukazuje dramatický růst kvality života, který je mnohem větší, než by napovídal růst HDP. Ten například vůbec nezohledňuje cenové indexy, v tomto případě cenu za světlo, nanejvýš započítává ceny energie (velrybího oleje nebo elektřiny) a ceny svítilen. Jenže ty neodpovídají tomu, jak neuvěřitelně zlevnilo samo světlo.

Vezměme si jako výchozí údaj, že pro osvětlení nějakého prostoru potřebujeme 800 lumenů (svíčka vydá světlo 13 lumenů), a předpokládejme, že osvětlení má trvat 50 tisíc hodin. To v minulosti vyžadovalo 50 žárovek o 60 wattech krát 50 tisíc hodin čili 3 tisíce kilowatt elektřiny. Při současné ceně elektřiny v USA (10 centů za kilowatt) to činilo 350 dolarů (po dolaru za žárovku a 300 dolarů za elektřinu). S příchodem LED žárovek však dostanete stejných 800 lumenů svítících 50 tisíc hodin za 35 dolarů. Cena tedy během krátké doby klesla o 90 procent, přičemž každých 100 dolarů vydaných na osvětlení vydá desetinásobně vyšší výkon než před příchodem LED žárovek. Jenže konzervativní měření HDP toto zvýšení výkonů nijak nezapočítává a „předpokládá“, že cena osvětlení se nezměnila.

Příběh osvětlení - na počátku zmiňované éry, v roce 1870, lidé žili více méně v šeru a na jejím konci si užívali prakticky neomezeného světla - je podle Gordona ilustrací oné dramatické proměny. A podobně by se daly použít příklady tekoucí vody, splachovacích záchodů, telefonů, letecké dopravy, televize, klimatizace, ústředního topení, antibiotik, aut, finančních instrumentů a lepších pracovních podmínek. „Tyto tektonické zlomy v technologiích a životní úrovni by běžným měřením růstu HDP a reálných příjmů prakticky nebyly zaznamenány,“ píše autor.

Alexander Fleming, objevitel penicilinu
Alexander Fleming, objevitel penicilinu

Další ilustrací bídné funkčnosti měření HDP je délka života. Předpokládejme, že žijeme v průměru 50 let a roční růst HDP je 10 procent. Naše měřítko životní úrovně by tedy rostlo o 10 procent. A nyní předpokládejme, že růst je sice nulový, nicméně díky antibiotikům je méně nemocí, díky pilulkám méně bolesti a žijeme o dvacet let déle. To je zásadní rozdíl, ačkoli podle HDP by se náš život nijak nezlepšil. „Vypadá to divně, ale takhle jsou nastaveny metody měření výkonu i příjmů,“ konstatuje recenzent.

Stručně řečeno, život Američanů se zlepšil mnohonásobně víc, než říkají údaje o růstu HDP, ale Gordon zároveň tvrdí, že tato éra končí. Přesněji skončila už v roce 1970; od té doby produktivita práce i kvalita života rostou mnohem pomaleji a čeká nás nejspíš jistý typ stagnace. Gordon se neobává ani tak globálního oteplení a jiných „mezí růstu“, o nichž začal jako první mluvit Římský klub.

Myslí si jen, že lidstvo vyčerpalo možnosti oné jednorázové velké změny a nevidí další příležitost, jak naše životy nějak zásadně dál vylepšit. Nesdílí ani entusiasmus nadšenců pro umělou inteligenci a nevěří na okamžik „singularity“, kdy roboti najednou promění náš život k lepšímu jako kdysi stroje.

Thomas Piketty • Autor: Globe Media /  Reuters
Thomas Piketty • Autor: Globe Media / Reuters

A tady ještě jedna pozoruhodná informace z ekonomické vědy: podle ekonoma Mezinárodního měnového fondu Carlose Góese neplatí hypotéza autora bestselleru Kapitál 21. století Thomase Pikettyho, že růst příjmů z kapitálu, pokud je vyšší než růst HDP, je příčinou zvyšování nerovnosti. Góes testoval Pikettyho teorii na 19 vyspělých ekonomikách a v žádné z nich nenašel souvislost, o níž Piketty píše.

Piketty se samozřejmě může mýlit, anebo jsou jeho tvrzení příliš zjednodušená. Problém podle Góese je, že pokud Piketty nemá pravdu, neměl by navrhovat jako řešení zvýšení daní z bohatství (tedy vlastnictví kapitálu), protože tím může zbytečně poškodit ekonomiku, a přitom nedosáhnout kýženého účinku. „Příčiny nerovnosti a případná řešení bychom měli hledat jinde,“ uzavírá Góes.

Ruska Julija Jefimovová má sice stříbro na sto metrů prsa, ale medaili obrečela, protože publikum na ni bučelo - a vítězka, Američanka Lily King, jí nepodala ruku a řekla, že Jefimovová neměla vůbec soutěžit. Byla totiž před dvěma roky usvědčena z dvojího dopingu, přesto se za ni postavila plavecká federace (Fina) - a když olympijský výbor odmítl plošně zakázat účast ruské výpravy v Riu, Jefimovová měla cestu do bazénu volnou.

Jefimovovou není proč litovat, i když ona sama má pocit, že je bez viny a je obětí světového spiknutí proti Rusku. O ruském dopingu pod dohledem Putinova režimu už bylo popsáno dost, ale zajímavá je v souvislosti s Jefimovovou postava šéfa plavecké federace Julia Magliona. Ten napadl zprávu protidopingové agentury WADA o ruské dopingové mašinerii s tím, že „překročila své pravomoci“ a chtěla z pozadí tlačit na vytvoření „globální koalice proti Rusku“.

Pro pořádek je třeba říct, že olympijský výbor se ani po drtivé zprávě WADA a hromadě důkazů o systematickém dopingu v Rusku neodhodlal k úplnému zákazu účasti Ruska na olympiádě. Tuto odvahu naopak našel paralympijský výbor, který zakázal účast ruským paralympionikům na soutěžích v Riu, jež budou o měsíc po olympiádě. Jeho prezident Sir Philip Craven prohlásil, že je „znechucen“ ruskou dopingovou lží, jež dává přednost medailím před morálkou.

Ale vraťme se k Maglionemu. Jak píše The Guardian, tento šéf Fina má s Vladimirem Putinem očividně dobré vztahy, když mu předal osobně v Moskvě „Řád Fina“ - tedy ocenění pro „osobnosti, které významně přispěly k plaveckému sportu“. Oním Putinovým příspěvkem měla být organizace plaveckého mistrovství světa v ruské Kazani v roce 2015, jež proslulo svojí výpravností - a později také jako jeden z příkladů, jež protidopingová agentura WADA použila při popisu systematického ruského dopingu.

Fina byla už před tímto mistrovstvím varována asociací trenérů plaveckých sportů (RUSADA), že mistrovství bude ohroženo masivním dopingem. Maglione přesto prohlásil, že mistrovství v Kazani bylo nejlepším podnikem v plavecké historii vůbec. Není tedy divu, že ruská plavkyně dostala od povolení startovat v Riu, když má tak silného zastánce v Putinovu příteli. Ale nemůže se pak také divit, že její výkon nikdo nebere vážně a obecenstvo bučí.

Deník Guardian přináší i recenzi nové knihy známé britské novinářky a spisovatelky Anne Sebba o životní volbě Pařížanek během německé okupace ve 40. letech. Ve francouzském hlavním městě tehdy žily většinou jen ženy - muži zahynuli na frontě, padli do zajetí, odešli bojovat do zahraničních armád nebo byli odvlečeni na nucené práce. A ženy najednou musely zvolit, jak se k novému světu postaví.

Mezi mnoha úžasnými portréty ve fotografické příloze knihy Les Parisiennes zaujmout především dva, píše recenzent Guardianu: Gabrielle „Coco“ Chanel a Genevieve de Gaulle.  Chanel je vyfocená ve svém rozlehlém apartmá v hotelu Ritz, kde během války žila. Vzdorovitý výraz její tváře jakoby vyzýval na souboj každého, kdo by chtěl zpochybňovat její právo žít luxusním stylem i v Paříži ovládané nacisty, kde za to musí platit aférkou s vysoce postaveným německým oficírem, baronem Hansem Güntherem von Dincklage.

Vzdor vepsaný do vážné a ztrhané tváře Genevieve de Gaulle je vzdorem člověka, který se rozhodl odmítnout jakoukoliv formu kolaborace s nepřítelem. Neteř Charlese de Gaulla byla zatčena kvůli práci v pařížském podzemním tisku a skončila v koncentračním táboře Ravensbrück - odkud se naštěstí vrátila živá.

Tyto dva rozdílné příběhy vykreslují centrální téma knihy: Proč některé Pařížanky během války kolaborovaly a některé odolaly? Jak si volily svou cestu? Debata o rozsahu francouzské kolaborace a o velikosti tamního hnutí odporu se vede dlouho, ale Sebba našla nový inspirativní pohled. Soustředila se právě na to, jak se na téhle životní křižovatce zachovaly francouzské ženy - a především Pařížanky.

Vstup německé armády do Paříže v roce 1940 přinesl mnoha tamním rezidentům „úlevu“: místo očekávaných krutých hord vstoupili do města vojáci, kteří byli „dobře oblečení, přívětiví a někteří dokonce mluvili francouzsky“. Svoji misi do země galského kohouta si užívali. Kupovali si tamní lahůdky, chodili na operu a objevovali „ohavně přátelskou“ ženskou populaci, která – jak to vyjádřil jeden důstojník wehrmachtu – se „ochotně stavěla do fronty na to dostat nějakého německého vojáka do postele“.

Francie nebyla na možnost porážky od Němců vůbec připravená, takže v pokořené zemi neexistovaly zárodky organizovaného podzemního odporu - a ti, kteří chtěli proti nacistům bojovat, nevěděli jak. Paříž byla v tu dobu, jak už bylo řečeno, městem žen, které často okupantům čelily samy za sebe. A často si přitom musely rozumově zdůvodnit potřebu „obchodů“ výměnou za laskavost na oplátku - například aby dostaly z vězení své muže či otce.

A vedle toho pak bohaté Pařížanky jako zmíněná Coco Chanel odmítaly opustit nablýskaný životní styl, namlouvajíc si možná, že i tohle je jistou formou odboje - ač si musely být dobře vědomy, že jejich večírky se mohou konat jen s německým souhlasem a posvěcením.

V roce 1941 už jela anti-židovská propaganda naplno, přípravy na odvlečení Židů se děly zcela otevřeně a podstata nacistické okupace nešla přehlédnout.  Ale i tak, ukazuje kniha, mnoho hereček, operních zpěvaček a kabaretních umělkyň dál vystupovalo před publikem tvořeným většinou německými důstojníky, mnohé dál přijímaly nabídky k zájezdům Německa a účastnily se propagandistických show režírovaných Goebbelsem. A dělaly to i ve chvíli, kdy už bylo židovské zatýkání a transporty v plném proudu.

Naproti tomu byla spousta žen, které na německou okupaci reagovaly zásadně jinak, a kniha se soustředí hlavně na ty, které se rozhodly říct ne. Skutečný počet žen zapojených do odboje nebudeme znát nikdy, ale je prý určitě mnohem vyšší, než si myslíme. Po válce řada z nich nikdy nemluvila o tom, co udělala a jak pomohla - protože žen se nikdo neptal. Mnoho bojovnic bylo v zajetí a tisíce ukončily svůj život v koncentračních táborech. Zhruba 10 tisíc Francouzek bylo vězněno v ženském koncentračním táboře Ravensbrück; i příběhy těchto přeživších byly ignorovány.

Kniha se postupně koncentruje především na jednu otázku: proč se některé ženy rozhodly vydat cestou odporu a riskovat životy, když mohly stejně jako spousta krajanek rezignovat a zachránit si kůži. Co vedlo mladou právničku Denise du Fournier k tomu, aby se vzdala exilu v Portugalsku a vrátila se zpět do Paříže, kde se zapojila do slavné sítě bezpečných úkrytů, skrze něž prchali z nacistického zajetí sestřelení spojenečtí letci? Co vedlo Noor Inayat Khan, Pařížanku indického původu, aby dobrovolně pracovala pro britskou tajnou službu?

A proč se brilantní mladá lingvistka Jeannie Rousseau nechala najmout jako překladatelka německých vojenských šéfů, aby pak všechny informace předávala britským zpravodajcům? Když ji odhalili a poslali do koncentráku, vedla protest proti účasti vězňů na válečné výrobě dokonce i v Ravensbrücku. „Můžete odmítnout, co se děje, anebo se můžete přidat – a já si vybrala tábor odmítnutí,“ vysvětlila později velmi prostě, odkud se v ní vzala síla ke vzdoru.

A možná je odpověď opravdu takhle jednoduchá. Proto taky kniha Anny Sebbe  k otázce, proč se některé ženy vydaly tím a jiné opačným směrem, nakonec nenabízí čtenáři vysvětlení. Nechává mluvit jejich činy, životní příběhy a tváře zachycené ve fotopříloze. „Není na nás, abychom je soudily, ale s troškou představivosti se můžeme snažit je pochopit,“ píše autorka v poslední větě.

A má pravdu, dodává recenzent, pochopení je potřeba. Hlavně u těch šťastlivců, kteří zatím nikdy nemuseli žádnou podobnou volbu dělat. Nicméně, končí Guardian, jeden soud je přece jen na místě: uznání, že ti, co si vybrali „tábor odmítnutí“, stojí na vyšší morální úrovni než ti, co se rozhodli přidat.

Video:  Jak funguje „šílená“ křižovatka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].