Goundo Wandianga je posledním mladým mužem, který zůstal ve své vesnici. Minimálně se tak cítí. Běžné dny v rodné vsi v Casamance na jihu Senegalu tráví poleháváním pod mangovníkem, hraním si s mobilem, pomocí matce a sněním o cestě do Evropy. Je mu 21 let, ale skoro všichni jeho přátelé – i jeho bratr-dvojče – už odešli hledat štěstí jinam. Riskovali životy při cestě do Evropy, kde nejčastěji v Itálii a Španělsku vydělávají peníze a část z nich posílají příbuzným, kteří zůstali ve vlasti.
Goundo musel zůstat. Na rodinné poradě jeho příbuzní rozhodli, že chlapec s dobrými studijními výsledky nejprve dokončí školu, pak se pokusí najít v Evropě legálně práci a odletí tam bezpečně letadlem, hezky s platným vízem. „Ovšem zůstat doma je pro něj těžké,“ píše deník The Guardian v reportáži ze Senegalu, „zvláště když na Facebooku pozoruje posty svých přátel o životě v Evropě a vidí spokojené tváře svých rodičů, když Goundovi sourozenci pošlou peníze.“ Jeho matka Djenaba ostatně přiznává: „Dříve jsem neměla nic. Všechno co mám, mi poslaly děti z Evropy. Mohu si teď koupit oblečení, dost jídla i léky. Dříve jsem jen ulehala do postele a čekala, až se sama uzdravím.“
Tato situace je v jihosenegalském regionu Kolda typická: skoro každá vesnice je bez mladých mužů. Někteří odešli do Evropy, jiní stále čekají v Libyi, další se odstěhovali do velkých měst přímo v Senegalu (většina migrantů z Afriky mimochodem neodchází do Evropy, ale migrují v rámci svého regionu).
„Cesta do Evropy je náročná, ale kdo se o ni nepokusí, je považován za zbabělce,“ řekla The Guardianu Goundova teta. „Jsou tu mladí muži, kteří nemají na vycestování do Evropy peníze, ale sní o něm. A pokud ne, jsou blázni anebo jedinci, kteří nemají vůli zlepšit své bídné životy. Anebo z cesty mají strach – a to pak znamená, že jim chybí dostatek víry v Boha.“ V Senegalu neprobíhá válka, vláda a opozice se naopak bez násilí vystřídaly u moci, ekonomice se statisticky daří. Avšak životní potřeby jsou pro vesničany dražší než v minulých generacích, kdy zdejší ekonomika nebyla tolik založena na penězích. Navíc živobytí ze zemědělství komplikují klesající ceny plodin i sucho posledních let, které zřejmě padá na vrub klimatickým změnám.
Odchody za prací do vzdálených zemí mají v regionu (i v celém Senegalu) delší tradici, ovšem v posledních deseti dvaceti letech probíhá skutečná zlatá horečka. Některé rodiny do pokusů dostat někoho z příbuzných do Evropy vloží veškerý majetek. Reportérka Ruth Maclean například hovoří s manželkou muže, který se o cestu do Evropy neúspěšně pokusil již třikrát. Poprvé za ni zaplatili jeho rodiče, do druhé cesty investoval výtěžek z prodeje manželčiny krávy, kvůli třetímu pokusu prodal i zbylou rodinnou krávu. Počtvrté již odcházet nebude. „Utratili jsme vše, co jsme měli. Prostě neměl štěstí. Teď své naděje vkládáme do zemědělství,“ říká manželka neúspěšného migranta.
Masová emigrace řadě vesnic prospěla: z peněz posílaných z Evropy venkované nakupují solární panely i motorky. Změnila však mocenskou rovnováhu v komunitách, kde po staletí měli rozhodující a poslední slovo stařešinové. Nyní klíčová rozhodnutí často činí mladší generace po telefonu z tisíce kilometrů vzdálené Evropy. Posílají eura a rozhodují částečně o jejich využití. „Stará se o nás, tak má na to právo,“ říká britské reportérce jeden ze stařešinů, který musel část pravomocí předat synovi.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
