sobota 23. 6. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak temné trumpovské časy inspirují filmaře, aby upřednostňovaly laskavost před konfliktem - o tom píše ve velmi trefném komentáři David Ehrlich na serveru IndieWire a pojmenovává nová vlna tzv. nicecoru.

„Současná záplava lidských a optimistických filmů – takových, kde je málo sporu, hodně hřejivosti a pojednávají vysloveně o lidské dobrotě – naznačuje, že současný politický debakl vede k tomu, že mnozí filmaři přehodnocují, jaké příběhy nám vlastně chtějí vyprávět. Vymanili se z diktátu filmových škol, který jim velí, že filmové vyprávění žene vpřed chemická reakce mezi konfliktem a jeho řešením. Tato nová vlna nicecoru říká, že laskavost sama o sobě může být transformační silou. Přestože Trupmova éra stále ještě s politováním trvá, na světové scéně už se pomalu formuje její kulturní dědictví,“ popisuje své pozorování Ehrlich a ihned přispěchá s nečekaným, avšak dobře vyargumentovaným příkladem. Tím je Paddington 2 – druhý příběh medvěda žijícího v Londýně, kterého si adoptovala rodina Brownových.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=y6raUs0CiCQ

Britský film se totiž podle něj dá číst jako zdrcující kritika brexitu a xenofobie, která jej umožnila. Podle Ehrlicha jde zatím o nejlepší film roku a sám jej tituluje jako „Občana Kanea nicecoru“. V textu si velmi přesně všímá, že medvídek Paddington je v celém filmu zachraňován laskavostmi lidí, ke kterým se předtím choval slušně. Prokazoval jim služby, byl k nim pozorný sám od sebe, přestože je mohl klidně brát jako cizí a nevšímat si jich. „Nejsou tu vztahy quid pro quo, ten film je tom, co se stane, když členové komunity vzájemně jeden druhého pustí do svých životů a dovolí sami sobě změnit se k lepšímu,“ konstatuje autor.

Do ranku filmů s podobným poselství Ehrlich řadí tak různorodé kusy jako dokument Won't You Be My Neighbor? o životě Freda Rogerse, tvůrce úspěšného dětského televizního vzdělávacího cyklu, ale i snímek Richarda Linklatera Everybody Wants Some!! či rodinnou komedii Hearts Beat Loud o vztahu otce a dcery, kteří se stanou internetovou senzací díky společné písni.

Ehrlich dodává, že tyto filmy – a Paddington 2 je toho zářným příkladem – přitom nelákají diváka do kinosálu, aby se tam ukryl před hrůzami světa a na 90 minut zapomněl na všechny problémy. Naopak. „Povzbuzují nás, abychom ve světě hráli aktivnější roli. Může být velmi podnětné spatřit, že empatie umí pohnout dějem. Nicecore přichází s tvrzením, že laskavost není slabost a útěk – je to protiútok.“

https://www.youtube.com/watch?v=PXNOg_SK7Vs

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Populární hudba nezažila příběh, který by byla srovnatelný s kariérou Jahseha „XXXTentacion“ Onfroye, rappera z jižní Floridy. To konstatuje Christopher R. Weingarten v podrobném nekrologu pro Rolling Stone.

Během posledního měsíce neukončené školní docházky nahrál tento 17letý student na server SoundCloud skladbu Look at Me!, kterou nadobro změnil to, jak hip hop zní i vypadá. Dostal se do hitparád, aniž za ním stála jakákoli vydavatelská firma, hrála jej rádia, nebo měl jakoukoli podporu ze strany médií. Během jediného roku našel na sítí oddané fanoušky a stal se hvězdou subžánru smutného internetového rapu.

Reklama
Reklama

Další rok už měl desku na špici amerického žebříčku, která nezněla jako nic v aktuálních hitparádách. Zároveň na něj naplno prasklo jeho násilnické chování, zajímala se o něj policie a jeho bývalá přítelkyně ho obvinila z týrání a odpírání osobní svobody. Policejní zpráva popisuje velmi brutální způsoby zacházení, pro něž se nedá najít omluva. Ve svých 20 letech byl pak tento týden zastřelen ve svém autě při cestě z prodejny motocyklů.

https://www.youtube.com/watch?v=LQwbaXMVslM

XXXTentacion tak za sebou zanechává velmi rozporuplný odkaz, ke kterému hudební publicisté přistupují různými způsoby. Weingarten se v Rolling Stonu soustředí spíše na jeho nepopiratelnou kreativitu a originalitu. Rapper spojoval vlivy lo-fi nahrávání, které jsou vlastní spíše kytarové scéně, s drtivě explicitními texty. Ty se zaměřovaly na jeho boj s depresemi, zachycovaly sebevražedné myšlenky i stavy vzteku.

XXXTentacion dokázal najít pro toto sdělení publikum, o němž nikdo v hudebním byznysu neměl ponětí. A Weingarten soudí, že Look at Me! představuje pro generaci soundcloudového rapu – tedy postžánrových posluchačů - stejně přelomový okamžik, jaký si generace X prožila se Smells Like Teen Spirit.

Tom Breihan naopak v brilantním textu na serveru Stereogum přichází s morálními pochybnostmi o tom, co obnáší poslouchat hudbu člověka, který evidentně a zcela vědomě neváhal ubližovat svému okolí. „O depresi, úzkosti a duševní chorobě rapoval jako žádný jiný,“ přiznává Breihan, ovšem dodává: „Stejným způsobem jako o depresi ale také mluvil o nebezpečné zuřivosti – jako kdyby to byla věc, které se mu děje, a ne rozhodnutí, které učinil.“

Své hodnocení pak Breinhan uzavírá tím, že XXXTentacion jako málokdo jiný dokázal zrcadlit pocity, kterými dospívající procházejí. „Samozřejmě bych byl raději, kdyby se jim této schopnosti dostalo od někoho, kdo nebyl obviněn z toho, že rozsápal jiné lidi na kusy a zničil jim život. Ale o tom já nerozhoduji. A vy také ne.“

https://www.youtube.com/watch?v=k5GJeZN0kIU

 

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama