Konzervativci přecházejí od Merkelové k euroskeptikům

Německo o víkendu čekají troje zemské volby, které jsou tamními novináři považovány za první referendum o uprchlické politice Angely Merkelové a její vlády velké koalice. Možná jediné, co se dá s jistotou předpovědět, je úspěch euroskeptické Alternativy pro Německo (AfD), která se stala magnetem pro odpůrce kancléřky.

„Křesťanská demokracie (CDU) se pod vedením Angely Merkelové zbavila skoro všech konzervativních principů,“ píše se v komentáři deníku Die Welt, podle něhož je AfD dítětem merkelovského posunu do politického středu. Kancléřka skutečně udělala řadu kroků, které její strana dříve rozhodně odmítala: skoncovala s jadernou energetikou, zrušila povinnou vojenskou službu, souhlasila se zavedením minimální mzdy, provádí liberální rodinnou a nyní i uprchlickou politiku. „Voliči dnes CDU a sociální demokraty z SPD vnímají jako jednu velkou lidovou stranou se dvěma tvářemi,“ pokračuje komentář.

Rozdíly mezi tradičními rivaly na německé politické scéně se v minulých letech setřely. Není to ale jen kvůli Merkelové. Nejprve počátkem tisíciletí posunul sociální demokraty z levice do politického středu tehdejší kancléř Gerhard Schröder, v minulých deseti letech pak do středu zamířila i CDU. Obě strany posunem přišly o své ideologicky vyhraněné stoupence, které k sobě v minulosti dokázaly připoutat.

Kovaní levičáci tak kvůli Schröderovým liberálním ekonomickým reformám přešli do strany Die Linke, která od té doby už není výhradně postkomunistickou lokální východoněmeckou partají a ve volbách pravidelně získává kolem deseti procent hlasů. Kovaní konzervativci nyní přecházejí k AfD, která v průzkumech rovněž dosahuje kolem 10 procent hlasů.

Náladu mezi voliči AfD popsal berlínský zpravodaj The New York Times. „Německo je šílené,“ cituje reportér příznivkyni AfD, 46letou zaměstnankyni vydavatelského domu. „Máme pocit, že už nemůžeme skoro nic říct proti levicovým postojům, které v zemi převládají. Začíná to ve školách, kde se děti učí, co je správné, a co ne. Co je pravicové, je špatné, co je levicové, je dobré. A kdo tuhle názorovou linii následuje, tomu se v životě lépe daří.“ Ponechme nyní stranou, zda je tohle obvinění pravdivé - mezi příznivci AfD je to každopádně velmi rozšířený pocit. Více již v tomto textu. A tady další důkladný text o AfD, anglický překlad nedávného obálkového článku z týdeníku Der Spiegel.

Nemělo by zapadnout, že spolu se stoupajícími preferencemi AfD opět roste i obliba Angely Merkelové. V aktuálním průzkum jedné z hlavních demografických agentur Forsa by si ji za kancléřku opět přála více než polovina Němců.

To však neznamená, že její strana v neděli neutrpí porážku, předvolební preference se v jednotlivých spolkových zemích liší a kandidáti CDU mají v Bádensku-Würtembersku i v Porýní-Falci proti sobě velice oblíbené zemské šéfy, které voliči za práci v minulých čtyřech letech nejspíše odmění (zelený W. Kretschmann a Malu Dreyer z SPD).  A němčinářům doporučuji tuto zajímavou předvolební debatu.

V Praze v pondělí začal festival dokumentárních filmů Jeden svět, který patří k tomu nejlepšímu, co v Česku v posledních letech vzniklo. Vyprodané jsou zde pravidelně filmy o lidských právech, vzdálených válkách nebo příběhy z Afriky a Asie. Festival ukázal, že tahle na první pohled vzdálená a odtažitá témata mají i v Česku publikum. Porozumění světu za našimi hranicemi a také za hranicemi Evropy je ve 21. století naprosto zásadní kompetencí, kterou naše školství pořád podceňuje, a festival si za popularizaci těchto témat zaslouží respekt.

Autor čtvrtečního menu vřele doporučuje nahlédnout do programu festivalu a vybrat si pár snímků ke zhlédnutí. Nezklame vás určitě zahajovací film festivalu Žádný člověk není ostrov sám pro sebe - intimní, několik let vznikající portrét dvou migrantů, kteří připluli na lodi ze severní Afriky a žijí na italském ostrově Lampedusa. Film ukazuje velmi zblízka, jak těžká je a bude integrace řady traumatizovaných nově příchozích.

A nyní téma migrace z úplně jiného úhlu. Do Sovětského svazu přicházela v minulosti se stipendiem řada studentů z Afriky nebo Střední Ameriky a mnozí se tam zamilovali. O generaci jejich dětí, „sovětských Afričanech“, nyní vyšla pozoruhodná fotoreportáž.

Nafotila ji Liz Johnson Artur, jejíž otec byl z Ghany a matka z Ruska. Většina sovětských Afričanů vyrůstala bez otců, kteří se z Moskvy a Petrohradu vrátili zpět do svých vlastí a s velmi malým kontaktem s africkou nebo afroamerickou kulturou. „Ti, kdo zůstali, musí každým dnem potvrzovat, že jsou to také Rusové,“ říká o problémech života v nacionalisticky naladěné společnosti fotografka.

Její série nabízí pozoruhodné portréty a hlavně životní osudy. Například snímek syna kubánského revolucionáře, který počátkem 60. let přišel do Moskvy studovat marxistickou filozofii. Anebo portrét George, který přišel z Konga původně, dělá závodně bojové sporty a jeho snem je stát se pracovníkem ruské tajné služby FSB. Najdete tu i portrét Aminy, jejíž otec pocházel z Nigérie a matka z Tuvy, z oblasti u hranic Ruska s Mongolskem. „Studuji ve smíšeném prostředí, se spoustou cizinců a cítím se tam uvolněně a svobodně. V centru Moskvy se také cítím dobře. Ale do čtvrtí na okraji nechodím, je tam velmi odlišná atmosféra. Jsem zvyklá na to, že na mě lidé zírají, ale mimo centrum města se necítím v bezpečí,“ říká.

Mimochodem, podobné sovětsko-africké příběhy se odehrávají i na jihu, například v Tanzanii. Děti ze sovětsko-smíšených manželství obvykle do Ruska nechtějí, jejich ruské matky se naučily svahilsky a sžily se s novým domovem. Problém s izolací nebo odmítáním dětí ze smíšených manželství, o kterém mluvila fotografka Johnson Artur, zde není. Děti se automaticky stávají plnohodnotnou součástí silných a početných rodin. Stejně jako čínsko-tanzanské děti narozené v oblastech, kde čínští dělníci v minulosti stavěli železnici nebo silnici.

A pokud máte chuť na hudbu z Afriky, tak zde je výběr písní ze 70. let. 

Kulturní tip: Už je tady zas. Od čtvrtka v kinech. Téměř sedmdesát let po neslavném odchodu se Adolf Hitler překvapeně probouzí v dnešním Berlíně. A první bilance jeho nové situace není radostná. recenzi německé komedie najdete v novém Respektu, který vyjde v pondělí 14. března.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery