středa 28. 12. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nejen podle amerického moderátora a komika Johna Olivera nestálo uplynulých dvanáct měsíců za starou belu. Hejtování roku 2016 patří zejména na sociálních sítích k dobrému tónu. A jakkoliv je k tomuto kritickému postoji řada oprávněných důvodů, britský deník The Guardian připomíná, že bychom neměli podléhat naprosté skepsi. Třeba proto, že se - jako každý rok - objevila i řada lidí, kteří učinili něco dobrého, odvážného, nesobeckého. List tak vybral osm hrdinů a hrdinek uplynulého roku.

Seznam obsahuje třeba lidi, kteří ve vypjaté situaci učinili odvážné rozhodnutí, které si všichni přejeme učinit - jako Alexandre Migues, který se v létě právě vracel na kole domů z tradičního ohňostroje, když jej minul kamion řítící se do lidí na promenádě ve francouzském městě Nice. Místo toho, aby utekl a schoval se, začal Migues vůz pronásledovat - a pokusu zastavit teroristu, který nakonec zabil šestaosmdesát lidí a téměř pět set jich zranil, téměř přišel o život. Mohamed Lahouaiej-Bouhlel na něj v jeden okamžik namířil zbraň. Kamion se navíc pokusili zastavit ještě další dva muži.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=MhnUjf2gDWw&oref=https%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3DMhnUjf2gDWw&has_verified=1

Nebo lidé, kteří v obtížných podmínkách pomáhají potřebným. A nemusí jít nutně o základní věci, ale o neméně důležitý pocit podpory, jaký třeba poskytuje ruským teenagerům s homosexuální orientací Lena Klimova, zakladatelka organizace Děti 404. Pohybuje se na hraně zákona, který v Rusku podporu „netradičních sexuálních vztahů“ mezi nezletilými zakazuje a trestá. Přesto se jí za tři roky existence organizace podařilo oslovit třiasedmdesát tisíc teenagerů, kteří nyní využívají podpůrnou síť, v níž získají pomoc jak s běžnými problémy, tak ve vážných situacích, kdy jde o život.

O život jde stále statisícům lidí uvězněných v Sýrii. Asem Hasna pracoval jako zdravotník v okolí syrské metropole Damašku, když jej útok syrských vládních sil připravil o nohu. V uprchlickém táboře v Jordánsku pak ve spolupráci s humanitární organizací Refugee Openware za pomoci 3D tiskárny navrhoval a modeloval protézy pro lidi, kteří stejně jako on ve válce přišli o končetiny. Před dvěma týdny získal azyl v Německu, kde plánuje dál pokračovat v pomoci lidem zmrzačeným občanskou válkou.

A někdy jde o lidi, kteří pomohli někomu, koho odvrhla vlastní rodina. Jako padesátiletá Nigerijka Binta (jména v příběhu byla změněna), která se ve spolupráci s organizací Save the Children stará o oběti teroristické organizace Boko Haram. Loni se její adoptivní dcerou stala patnáctiletá dívka Samira, která si prošla peklem - po únosu byla donucena vzít si jednoho z bojovníků organizace, s nímž dvakrát otěhotněla, o první dítě však přišla. Její utrpení neskončilo, ani když se jako čerstvá vdova vrátila domů: z příbuzenstva jí zbyla pouze teta, ta ji těhotnou příbuznou (právě proto, že šlo o „dítě Boko Haram“) nechtěla v domě. Bintě na ničem z toho nezáleželo - prostě jen viděla vystrašené zraněné dítě, které potřebuje pomoc.

Další čtyři příběhy najdete v Guardianu.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Ve zdánlivě nekonečné sérii úmrtí významných osobností by neměla zapadnout žena, kterou nejenže respektovala vědecká obec pro její zásadní objevy, ale představovala také důležitý vzor pro několik generací vědkyň. Vera Rubin, významná americká astronomka a matka čtyř dětí, zbořila mýtus, že ženy nemohou bádat na špičkové úrovni a zároveň mít rodinu - a že si tudíž musejí vybrat jedno, či druhé.

Rodačka z Philadelphie, která zemřela na svatého Štěpána v osmaosmdesáti letech, narážela během kariéry na řadu bariér, jak je shrnuje obsáhlý nekrolog v americkém deníku The New York Times. Sen jít studovat koncem čtyřicátých let astrofyziku na Princetonskou univerzitu si nesplnila, protože ženy tento obor tehdy na této prestižní škole studovat nemohly. Jindy ji nepustili na setkání s kolegy z oboru, protože v budově, kde se akce konala, neměly ženy do kanceláří povolen přístup. A prezentaci svého zásadního objevu protrpěla, protože coby mladé ženě a matce měsíčního dítěte se jí starší kolegové vysmáli - jak později vzpomínala.

Reklama
Reklama

Autorka těchto řádků není příliš zběhlá v astronomii, proto raději ocituje z textu o Hubbleově dalekohledu, který vyšel v Respektu loni na jaře - a podle něhož právě tento přístroj umístěný na oběžné dráze země potvrdil její objev: „V neposlední řadě také Hubbleův dalekohled potvrdil podezření, že normální hmota v galaxiích nedokáže vysvětlit jejich chování. V sedmdesátých letech 20. století totiž začalo být ve světle pozorování astronomky Very Rubin jasné, že galaxiím něco schází - jakási nesvítící hmota, která svojí gravitací ovlivňuje rotaci galaktického plynu a hvězd. Data z Hubbleova dalekohledu mimo jakoukoli pochybnost potvrdila, že jsme se „prostě jen nepřehlédli“ a že se někde pod úrovní rozlišení neschovává prach nebo málo svítivé hvězdy. V galaxiích musí vskutku působit další zcela neznámý faktor ovlivňující gravitaci. Buď je gravitační zákon jiný, než jsme si dosud mysleli, nebo se v galaxiích nachází velké množství úplně nového druhu hmoty, kterému se pro svou tajemnost a neviditelnost říká temná hmota.“

Reklama
Reklama