čtvrtek 13. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Sibiřskou tajgou před 12 tisíci lety rázovala stáda mamutů. Pak ale přišlo velké globální oteplení, které stáda těchto mohutných zvířat vyhubilo, a jejich pozůstatky se propadly do bahnitých močálů. Ty časem znovu zamrzly a kosti starých obrů zůstaly uvězněny v permafrostu. Nyní se ale zemský povrch opět otepluje a trvale zmrzlá půda na ruské Sibiři pozvolna taje. Mamutí kosti - zejména kly – přitom mají na černém trhu obrovskou cenu.

Hlavně bohatí Číňané jsou za ně ochotni zaplatit astronomický částky. Skupiny dobrodruhů se proto vydávají do ruské divočiny tuto vzácnou komoditu hledat. S jednou takovou výpravou vyrazil do jakutské oblasti i fotograf Amos Chapple a strastiplný a místy i romantický život těchto dobrodruhů pohybujících se na hraně zákona zachytil v unikátní sérii fotografií, kterou poté zveřejnil ve výpravném multimediálním materiálu na webu Rádia Svobodná Evropa.

Ukazuje lovce mamutích kostí, kterak se po nekonečných lesích sibiřské tajgy přemisťují po řekách v motorových člunech. Když najdou místo, kde by se mohly ukrývat mamutí pozůstatky, vylodí se na pevninu. Na záda si připásají těžký motor, který se běžně používá jako čerpadlo při hašení požárů. S tímto nákladem na zádech pak putují krajinou a hledají „zlatý důl“. Motor se sice pronese, ale při jejich zlatokopecké činnosti drsným mužům slouží jako zásadní pomůcka - z řeky jím čerpají vodu a prudkým proudem z hlíny postupně vyplavují mamutí kosti, aniž je při tom porušili.

Jedna dvojice mužů, které Chapple fotografoval, našla během týdne tři kly, z nichž jeden vážící 65 kilogramů měl cenu asi 34 tisíc dolarů. V Číně do nich pak umělečtí řemeslníci vyřezávají ornamenty a jeden takto opracovaný kel se může prodat sběrateli i za milion dolarů.

Občas ale lovci narazí i na jinou kořist – třeba lebku pravěkého nosorožce. Ať již den skončí úspěchem nebo lov vyjde naprázdno, večery tráví novodobí zlatokopové bujarým pitím vodky. To celé možná zní jako romantický život, ale mužům ho znesnadňují nejen krvelačná hejna komárů. Kromě hmyzu se musejí mít na pozoru před policií, která se plaví tajgou v doprovodu ochránců přírody a lovcům se snaží v jejich činnosti bránit. Pokuty jsou směšné – jen 45 dolarů. Když ale pytláka chytí potřetí, může ho potkat vyšší trest.

Ochráncům přírody vadí, že pytláci se svým primitivním způsobem odhalování koster po sobě zanechávají ohavnou spoušť. Řeky jsou bahnitější a jejich koryta se „těžbou“ mění. A jak píše v popiscích k fotografiím Chapple, podobných pytláků každým rokem přibývá. „Vím, že je to špatné, ale co mám dělat? Mám hodně dětí, práce žádná,“ zdůvodnil jeden z mužů, proč je lovcem mamutích klů.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Deník The New York Times se hned v několika článcích vrací k americké letkyni Amelii Earhart. Důvody pro ohlédnutí se za životem legendární Američanky jsou hned dva: osmdesáté výročí jejího posledního tragického letu a nález doposud neznámých fotografií, které vlily novou krev do žil nadšeným zastáncům teorie, že pilotka ztroskotání zázračně přežila a dál pak žila v utajení.

Osud Amelie Earhart fascinuje dodnes. Lásku k létání objevila až po svých dvacátých narozeninách, do té doby pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1920 poprvé vstoupila do kabiny letadla, o rok později již úspěšně absolvovala letecký kurz a za dalších šest měsíců si dokázala našetřit na své první letadlo – zářivě žlutý stroj, který pojmenovala Kanárek. A záhy se stala senzací v profesi do té doby téměř výlučně mužské.

Reklama
Reklama

Pět let po průkopnickém letu Charlese Lindbergha přeletěla jako první žena v roce 1932 Atlantik. Ačkoliv byla nucena nouzově přistát na poli mezi ovcemi v Irsku a nedosáhla Londýna, jak plánovala, obdržela za svůj let medaili od tehdejšího amerického prezidenta Herberta Hoovera. V roce 1935 se pak stala prvním člověkem, který sám přeletěl Pacifik, konkrétně z Honolulu do Kalifornie. Podle jejích vlastních slov byl let natolik pohodový, že si během něj dopřála šálek horké čokolády.

O dva roky později, 1. června 1937, vyrazila na svoji největší cestu. S pomocí navigátora Freda Noonana se chtěla stát první ženou, jež obletí celý svět. Po měsíci byla dvojice ve dvou třetinách cesty a zpět do USA jim zbývalo 7 000 mil.  2. července měli dosáhnout Howardova ostrova v Pacifiku, ale po několika zprávách signalizujících potíže s navigací a nedostatek paliva se Amelia Earhart odmlčela a již se neozvala. Při následné masivní pátrací operaci, kterou Spojené státy zorganizovaly, se ovšem nepodařilo nalézt sebemenší stopu ztroskotání, což následně podpořilo vznik konspiračních teorií.

Tradiční interpretace události se přiklání k verzi, která se nabízí jako první: letadlo ztroskotalo v Pacifiku a pilotka s navigátorem pád nepřežili. Vzhledem k proslulosti letkyně se však záhy po ztroskotání objevila řada alternativních výkladů, podle nichž měla různými způsoby přežít. Jedna z nich tvrdí, že letadlo ztroskotalo na Marshallových ostrovech a posádka následně upadla do japonského zajetí - bizarnější verze této teorie navíc předpokládá, že Amelia Earhart byla japonskou špionkou. Někteří obyvatelé ostrovů dokonce vyprávějí, že se s letkyní setkali osobně.

Tuto teorii měla podporovat i nově nalezená fotografie pořízená na Marshallových ostrovech, která zachycuje skupinu lidí, v nichž někteří experti a nadšenci identifikují právě Amelii Earhart a Noonana, snad i vrak letadla v pozadí.  Záhy po jejím zveřejnění se ovšem ozval japonský blogger s tím, že snímek byl publikován v cestopisném textu již dva roky před zmizením pilotky a je i v archivu Japonské národní knihovny.

Milovníkům záhad nicméně pořád zbývá druhá teorie. Ta předpokládá, že se posádce podařilo nouzově přistát na ostrově Nikumaroro, kde nikým neobjevena posléze zemřela. Američtí výzkumníci nyní vyrážejí na ostrov v rámci expedice spolufinancované National Geographic, která má objevit nové důkazy podporující tuto teorii. Jedná se v pořadí o již jedenáctou výpravu se stejným cílem, přesto výzkumníci neztrácejí optimismus, že právě tato cesta bude přelomová. Pomoci jim k tomu mají i psi vycvičení k hledání lidských ostatků.

Většina historiků se však stále kloní k názoru, že pilotka tragicky ztroskotala ve vodách Pacifiku. Ať již však byl její osud jakýkoliv, nejdůležitější zůstává symbol spojený s postavou americké letkyně - jak konstatuje Jane Mendelsohn, autorka jedné z biografií slavné a odvážné pilotky. Amelia Earhart podle ní zosobňuje postavu, která s plným vědomím rizik následovala své sny a ideály: „Vnímala samu sebe jako moderní ženu, která chtěla ‚dělat to, co dělají muži‘ a ‚občas i to, co muži ještě neudělali‘. Právě to je důvodem, proč zůstává dodnes fascinující a obdivovanou postavou americké historie," uzavírá autorka.

Fotografie nalezená v archivu. Kdo je na ní? • Autor: Photograph courtesy of Les Kinney/U.S. National Archives

Reklama
Reklama