pátek 25. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Už dlouho se ví, že způsob, jakým lidé interpretují předkládaná fakta, není dokonale objektivní, ale závisí na jejich názorovém přesvědčení. Dánští výzkumníci se nyní zaměřili na politiky – a podle výsledku s nimi nepohne ani velké množství důkazů, pokud jdou proti jejich smýšlení.

O studii uveřejněné v British Journal of Political Science referuje server Quartz. Cílem bylo zodpovědět dvě otázky:  Jestli politik změní svá rozhodnutí, když dostane informace, jež jsou v rozporu s  jeho přesvědčením - a pak jestli snáze změní stanovisko s větším počtem důkazů.

Reklama
Reklama

Výzkumník Julian Christensen z  Aarhus University v Dánsku zapojil do série experimentů 954 lokálních politiků. Jako ústřední námět zvolil se svým týmem polarizující téma: jako roli by měly hrát soukromé subjekty ve veřejných službách. Zatímco jedni zastávají názor, že nejlepším dodavatelem veřejných služeb je stát, druzí věří ve větší efektivnost soukromých firem.

Všechny účastníky výzkumníci rozdělili do náhodných skupin. V průběhu studie jim dávali data, na jejichž základě měli  ohodnotit veřejnou nebo soukromou službu ve třech konkrétních příkladech. Jako první dostali průzkumy spokojenosti rodičů s určitou školou. V jedné skupině rodiče vyjadřovali větší spokojenost se soukromou institucí,  zatímco v druhé s veřejnou. Existovala i „placebo“ skupina, která měla školu zhodnotit podle feedbacku rodičů,  ale nevěděla, zda je veřejná či soukromá. Podobně výzkum probíhal s dvěma dalšími příklady – údržbou silnic a fungováním rehabilitačního centra.

Podle Christensena se daly poskytnuté informace interpretovat dost jednoznačně. Považuje ale za důležité poznamenat, že byly vymyšlené, což účastníci experimentů věděli – a to mohlo poznamenat jejich rozhodování. Studie každopádně dopadla - jak říká - „překvapivě a docela depresivně“.  Z těch, kteří měli k dispozici data, jež byla v rozporu s jejich názorovým přesvědčením, vyhodnotilo informace správně jen mezi 38 a 61 procenty účastníků.  Tedy například lidí, kteří z podstaty věci fandili veřejnému zařízení, ale fakta ukazovala, že soukromá instituce má lepší výsledky - přesto převažující část ohodnotila veřejné školství jako lepší. Naopak tam, kde data korespondovala s přesvědčením politiků, vyhodnotilo instituce nebo služby správně, tedy v souladu s předloženými daty, mezi 84 až 98 procenty zkoumaných.

Výzkumníci navíc zjistili, že čím více důkazů politik v prvním případě dostal, tím víc přitom trval na původním názoru. „Pravicové nebo levicové smýšlení zde nehrálo žádnou roli, ale ti s extrémními názory odolávali víc, protože je pro ně důležitější bránit svá stanoviska,“ podotýká Christensen.

Přestože studie se soustředila na politiky, výzkumník říká, že podobné experimenty probíhaly také s „obyčejnými“ občany. A dodává, že výsledky dopadly v podstatě stejně – což se dá podle přesvědčení čtenáře vykládat pozitivně i negativně.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Fenomén tzv. alt-right neboli alternativní pravice zaměstnává v posledních měsících nejednoho akademika či novináře na obou stranách Atlantiku. Seyward Darby z amerického měsíčníku Harper´s Magazine k tématu přistoupila z dosud málo užívané perspektivy:  zkoumala roli a názory žen aktivně zapojených v hnutí, jehož členové mnohdy otevřeně zpochybňují (nejen) politické dispozice žen. Americká reportérka na několika příkladech fascinujícím způsobem vykresluje svět, který (nejenom) v otázkách genderu připomíná fašistická hnutí dvacátého století.

Hlavní protagonistkou článku je Lana Lokteff, štíhlá blondýna původem z USA, nyní žijící i ve Švédsku, odkud pochází její muž Henrik Palmgren. Společně řídí vlastní rozhlasovou stanici RedIce, která slouží jako propagandistická platforma alt-right. Rozmanitá koalice bílých nacionalistů, kteří se vymezují vůči multikulturalismu a „politické korektnosti“ a mnozí z nich sní o vzniku bílého etnostátu, bývá většinou vnímána jako hnutí bílých mužů, což by Lokteff ráda změnila. Její snažení nicméně není po vůli značné části příznivců alt-right - což nejen potvrzuje nálepku alt-right jako dominantně mužského hnutí, ale poukazuje to i na ideologickou nesourodost hnutí, které v poslední době opouští zákoutí internetových diskuzí a objevuje se ve světle každodenní politiky.

Reklama
Reklama

V únoru letošního roku Lana Lokteff přednášela ve Stockholmu na konferenci Myšlenky identitariánů: Povstání z trosek. V panelu řečníků zahrnujících evropské i americké členy alt-right  byla jedinou ženou, což podle novinářky odráží to, co si značná část hnutí o politicky aktivních ženách myslí. Ve své řeči Lokteffá vyzdvihovala roli žen, které podle ní „stojí za vítězstvím Donalda Trumpa…stejně tak jako to byly ženy, které stály za zvolením Adolfa Hitlera“.

https://www.youtube.com/watch?v=BjnH99slHmE

„Co doopravdy pohání muže, jsou ženy a sex,“ vysvětlovala ve své přednášce: „Byly to právě valkýry, lvice a štítonošky, kvůli kterým muži bojovali bitvy za záchranu naší civilizace.“ Její řeč byla posléze zveřejněna na YouTube a vyvolala i v táboře alt-right rozporuplné reakce. Někteří ji chválili jako árijskou bohyni, jiní zavrhli myšlenku „ženy jakožto motoru muže“ a poukazovali na pravé místo ženy ve společnosti. „Pokud žena přednáší a dělá videa na YouTube, nemá čas rodit děti,“ namítá zde jeden z komentujících. Stejný názor zastává ostatně i jeden z dalších řečníků na konferenci Paul Ramsey: tvrdí, že ženy by neměly mít právo volit a myšlenku genderové rovnosti považuje za matku všech bludů.

Lana Lokteff by ženám právo volit ponechala, nicméně tvrdí, že v ideálním etnostátě by bílé domácnosti volily jako jedna jednotka. Myšlenku rovnosti pohlaví už tvrdě odmítá - podobně jako další ženy alt-right. V pořadu, který na RedIce moderuje, se objevují nejrůznější samozvané ženské odbornice na témata rodiny, genderu či bílého nacionalismu a všechny opakují obecně přijímanou linii alt-right: pohlaví si nejsou rovna, fyzicky ani nijak jinak, jsou nicméně stejně důležitá.

Harpers obal

Muži jsou silní a racionální, ženy poddajné a emocionální, muži jsou dobří v politice, ženy v péči o rodinu, muži dělají rozhodnutí, ženy jim radí. Přežití bílé rasy pak závisí na tom, zda se obě pohlaví dobře zhostí svých přirozených rolí. Ženy alt-right se taktéž shodují v jednoznačném odmítání feminismu, který viní z toho, že dělá dnešní ženy nešťastné. Neustále se liberalizující společnost podle nich např. nutí ženy porovnávat příjmy s muži a vede k odmítnutí přirozeného a tradičního chování.

Jedna z blogerek a YouTube osobností alt-right komunity Ayla Stewart se tak během návštěvy studia RedIce rozpovídala o svém rozchodu s  liberalismem a celkové politické transformaci. Ještě před několika lety byla feministka, podporovala práva homosexuálů a veřejně se hlásila k pohanství. V devatenácti se tato Američanka vdala a měla dítě, po nějaké době ji však manžel opustil - a stala se z ní takřka přes noc matka-samoživitelka. Podle svých slov cítila intenzivní tlak okolí, aby si našla práci a nedělala si starosti s životem bez manžela; to však nebylo to, co chtěla. Po čase se opět vdala, měla další děti a přidala se k mormonské církvi, díky které se setkala s knihou Fascinující ženství (Fascinating Womanhood) od Helen Andelin, osminásobné mormonské matky. Ayla Stewart tu nalezla útěchu v tvrzení, že obě pohlaví mají odlišné potřeby - a tím, že nerespektovala přirozené potřeby svého prvního muže, si vysvětluje i rozpad manželství. „Muž má vydělávat a cítit se respektován,“ říká dnes.

Ayla Stewart a Lana Lokteff - které si notují nejen v kritice feminismu, ale i migrace - a si navzájem prokázaly užitečnou službu: první návštěva rozhlasového studia RedIce ukázala širší svět alt-right komunity, druhá v matce v domácnosti získala nástroj, jímž může oslovit americkou komunitu křesťanských bílých nacionalistů - ke kterým jako samozvaná pohanka neměla nejblíže. Tato spojnice se jí bude hodit, protože RedIce má ambiciózní plány. Lokteff a její manžel chtějí založit mediální společnost fungující na podobném modelu jako hlavní médium americké alt-right scény Breitbart – jejich platforma má být nicméně (ještě) víc pravicová.

Amerika se poslední měsíce usilovně snaží porozumět tomu, co hnutí alt-right chce. Seyward Darby navrhuje, že by bylo užitečnější sledovat spíše to, kdo bude mít v rámci hnutí reálný vliv. Alt-right je stále velmi nesourodá směsice lidí, jejich názory si mnohdy navzájem odporují. V situaci, kdy se hnutí snaží transformovat z internetového fenoménu v reálnou politickou sílu, bude však nutné, aby si alespoň částečně utřídilo priority. Ženy jako Lana Lokteff se hlásí o své místo - a autorka si myslí, že jejich potenciál je veliký. Ostatně v podtitulku reportáže píše, že „ženy jsou budoucnost alt-right“.

https://www.youtube.com/watch?v=g46Gt5Yf53Q

 

 

 

 

Reklama
Reklama