sobota 11. 8. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak se z chuti na sladké – základního instinktu pro přežití – stal symbol pro vše dobré, ale také zlé v naší kultuře? Tak se ptá podtitul komentáře Sugartime od Ruby Tandoh na serveru Eater.  Myšlenkově podnětný esej pohlíží na sladkou chuť nejen skrze gastronomii, ale všímá si i metaforického potenciálu „cukru“ a „sladkosti“, který prostupuje jazykem a kulturou.

Stačí si prohlédnout obal alba Teenage Dream od Katy Perry z roku 2010, který vytvořil Will Cotton, aby člověk pochopil, jakou obrazotvornost probouzí sladké. Na zmíněné olejomalbě zpěvačka leží ve vyzývavé poloze na obřím nadýchaném oblaku cukrové vaty a sám font, kterým je vyveden název alba, připomíná lízátka. Na jednu stranu to je dokonalé vyjádření konzumního popu, ale také se to dá brát jako nadsazený komentář.

Tandoh připomíná, jak silně je sladké obsaženo v angličtině – kde hodné děti mohou být „cutie pies“ a lásky jsou „sweetheart“, ale také „honey“. Ta přítomnost sladidla v americké kultuře je natolik nápadná, že si ji všiml v jednom ze svých esejů i slavný francouzský sémiolog a filozof Roland Barthes. Ovšem jako vše, co přináší slast, i cukr je považován za zlozvyk, což zase dokládají titulky o „bílém jedu“ z nedávných let.          

„Cukr znamená přežití… Je to sexuální touha a potěcha, ale také pokušení a hřích,“ uvádí Tandoh, a přitom ukazuje, jak často nezáleží jen na chuti. „Lidé jsou stroje na metafory a naše ústa jsou místem přechodu, kde se slova mísí s potravou. Místem, kde se hot dogy, tagliatelle a nigerijský puff puff potkávají s lidskou pamětí a pojmy jako jmenuji se nebo já,“ píše Tandoh o tom, jak jeden smysl působí na druhý, a uvádí studie, při nichž se potvrdily nejrůznější experimenty s chutí. Ty ukázaly třeba to, že medový dort může chutnat méně sladce, když člověk poslouchá „hořkou“ hudbu a naopak víc, když poslouchá „sladký“ soundtrack.

Odtud pak text zkoumá pozoruhodný fakt, že v mnoha kulturách celého světa „sladkost“ spjatá s „ženskostí.“ Neplatí to jen pro evropskou a americkou kuchyni, ale i bengálskou a japonskou – mezi sladkým a pálivým vede podobná dělící čára jako mezi mužským a ženským. Což je skutečnost, kterou Katy Perry dovádí do extrému v klipu Bon Apéttit, kdy se sama stává potravou pod rukami šéfkuchařů.

https://www.youtube.com/watch?v=dPI-mRFEIH0

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Cesta k bubeníkovu srdci vede přes činely. Minimálně to tvrdí Brian Blade, který je letitým spoluhráčem country zpěvačky Emmylou Harris nebo jazzového saxofonisty Waynea Shortera. „Můžete mít tu nejvířivější harmonii světa, ale pouze činely vás mohou dostat na vrchol té hory, kterou se pokoušíte zdolat,“ říká Blade o svém nejoblíbenějším nástroji. On sám používá činely značky Zildjian - a je to právě tento výrobce, kdo nástroj prosadil v západní hudbě. Stala se z něj neodmyslitelná součást symfonických orchestrů i rockových kapel. Tradice firmy a její tajemství je přitom přesně 400 let staré a datuje se až do Osmanské říše.

Příběh předního výrobce činelů napsala Lara Pellegrinelli pro The New York Times a jedná se o fascinující čtení. „Můj otec vždy říkal, že jméno samo má větší význam než kdokoli z členů rodiny,“ konstatuje Craigie Zildjian, výkonná obchodní ředitelka firmy – první žena na této pozici za dlouhých 14 generací rodinné tradice. „Jinými slovy: Máš k dispozici jen maličký kus z těch čtyř set let. Tak to nezvorej,“ upřesňuje.

Dlouhé tři tisíce let prošly činely jen minimálními změnami. Jejich nejranější zobrazení se dochovalo na chetitském nádobí z doby bronzové. Turecké kmeny pravidelně doprovázely do bitev, ale až na počátku sedmnáctého století učinil mladý arménský kovář a nadějný alchymista Avedis nečekaný objev, že přimíchá-li do mědi cín, získá mocný zvuk. Stál před ním ovšem obrovský problém.

„Tato slitina je velmi křehká,“ vysvětluje Paul Francis, ředitel výzkumu a vývoje společnosti Zildjian. „Roztříští se jako sklo.“ Avedis však přišel na tajemství, které rodina střeží do dnešních dnů: kterak vyrobit kov, jenž může být opakovaně zahříván, válcován a následně kován a zpracováván do podoby prvotřídního hudebního nástroje. „Prý tehdy toužil objevit zlato. A podle mne ho našel,“ říká k tomu Francis.      

Můžete mít tu nejvířivější harmonii světa, ale pouze činely vás mohou dostat na vrchol té hory, kterou se pokoušíte zdolat.

Brian Blade Tweetni to

Tehdy, v roce 1618, udělil sultán Osman II. mladému řemeslníkovi výsadu dodávat činely pro jeho dvůr a Avendisova rodina od něj získala arménské příjmení Zildjian, které v překladu znamená „syn výrobce činelů“. Co bylo dříve známo pouze jako „turecký činel“, si pak na přelomu 18. a 19. století postupně nacházelo cestu do evropské hudby; exotický jiskřivý zvuk obdivoval Gluck i Mozart. Ve Spojených státech, kam se rodina na počátku 20. století uchýlila před arménskou genocidou, si činely brzy přisvojili jazzoví muzikanti i taneční ansámbly.

Přáli si ale, aby byl nástroje tenký jako papír. Firma se tedy pustila do jejich výroby a způsobilo to revoluci na tanečním parketu. „Dodalo to optimismu a nutkání do nohou tanečníků,“ líčí s nadšením zmíněný Brian Blade, který sám hraje na činely Zildjian v duchu čtyřicátých let. 

Reklama
Reklama