úterý 23. 5. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Traduje se, že na otázku, co byl její největší úspěch, Margaret Thatcher občas odpovídala: “Tony Blair.“ Myslela tím, že liberální ekonomický program v době své vlády nejen prosadila, ale že z něj učinila hlavní směr britského ekonomického uvažování, se kterým se po jejím odchodu ze scény neodvážili výrazně pohnout ani opoziční labouristé. Volný trh, deregulace, privatizace, důraz na monetární politiku. Jak je to všechno dávno. Kdyby baronka četla dnešní předvolební programy britských stran, nejspíš by propadla chmurám.

“Theresa May pohřbívá thatcherismus v boji o hlasy britské dělnické třídy,” zněl minulý týden titulek deníku The New York Times. Připomeňme si, že premiérka zhruba před měsícem překvapila vyhlášením předčasných voleb. Přes víkend její preference poprvé zakolísaly, ale celkem vzato s přehledem vede. A míří hluboko do tradičních labouristických vod. Středobodem jejího poselství je “silná a stabilní vláda” jako kontrast proti údajnému chaosu, jenž by nastal, pokud by do Downing Street dorazil šéf labouristů Jeremy Corbyn.

Reklama
Reklama

Smyslem dalších pěti let vládnutí by mělo být úspěšné provedení země rozvodovým řízením s Evropskou unií. Ale nejen to. “Theresa May se vzdaluje neoliberální thatcheristické minulosti konzervativců a mění je ve stranu, která se stará o sociální dávky a rovné příležitosti,” píší v NYT. Jako příklad udávají obnovený slib zarazit příchod zaměstnanců z kontinentální Evropy, ale také vyšší rozpočet zdravotnictví, vyšší sociální dávky a vyšší minimální mzdy pracujících. A také odsunutí závazku vyrovnat státní rozpočet někam okolo roku 2025 -  což se v politické praxi rovná na neurčito.

jarvis_591b2b3c498e14904fbe896c
Britská premiérka Theresa May navštívila v rámci předvolební kampaně základní školu v Birminghamu • Autor: REUTERS

The Economist je v popisu rozchodu Británie s thatcherismem mnohem podrobnější. Tvrdí, že premiérka je nakloněnější státním zásahům do ekonomiky více než kterýkoliv její předchůdce od přelomu 60. a 70. let minulého století. Chystá se například direktivně zastropovat stoupající ceny energií. Slibuje výstavbu městských bytů. Chystá se posílit práva pracujících a naváží se do firemních manýrů včetně astronomických platů vrcholných manažerů. Dokonce se chystá do správních rad dosadit zástupce pracujících. To všechno na pozadí zmíněného omezení migrace a rozvolnění rozpočtových cílů.

Ostatní strany hřeší – tedy optikou ekonomicky liberálního Economistu - ještě podstatně více. Labouristé nabízejí konec hubených let v podobě obrovského zvýšení státních investic dotovaného příkrým vzestupem daní. Corbyn a jeho lidé chystají i celkem slušné znárodňování. Labouristé nicméně v tuto chvíli na výhru nevypadají, byť se jejich preference zvedly:  Premiérka May udělala taktickou chybu, když nechala do programu zakomponovat povinnost seniorů financovat z vlastní kapsy zdravotní a asistenční služby v místě svého bydliště až do okamžiku, kdy se cena rodinného majetku sníží na 100 000 liber, a přes víkend se snažila chybu hodně rychle napravit.

The Economist ale vidí směřování od liberální ekonomiky napříč politickým spektrem jako trend doby. “Celkem jasně se vynořují společná témata,” píše po přečtení předvolebních programů. “Prvním je nápadná absence zmínek o rozpočtovém deficitu, který byl v letech 2010–2015 hlavním tématem… Druhým je míra neochoty, jakou strany cítí ke snižování daní, deregulaci a snižování zátěže kladené na podnikatele. Zdá se, že všechny tři (hlavní) strany chtějí posílit zásahy státu do ekonomiky.“

The Economist v tom vidí hloupý paradox: ve chvíli, kdy Británie balí evropské kufry, by měla usilovat o pozici ráje byznysu, politici však nabízejí pravý opak. Problém je v tom, že to funguje. The Guardian ukazuje, že se konzervativci proměňují v jakýsi vysavač hlasů dělnické třídy, která k nim směřuje od UKIP a labouristů.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Donald Trump vyrazil z Washingtonu a alespoň částečně se mu podařilo změnit téma. Už se nemluví pouze o jeho komplikovaném vztahu s Ruskem, ale také o návratu ke “staré dobré” americké politice na Blízkém východě.  Co to znamená?

“Trump se vrací zpět před Obamův osmiletý příklon k Íránu,” píše The Wall Street Journal. Odvrat od tradičních spojenců - v praxi sunnitských diktátorů v Saúdské Arábii, Egyptě a zemích Perského zálivu - kombinovaný s větší otevřeností k Íránu byl cenou za dohodu o íránském jaderném programu. Obama za to získal minimálně dočasné zablokování cesty Teheránu k jaderným zbraním a dost možná se tak vyhnul nutnosti rozpoutat v oblasti další válku.  Zároveň tím však posílil íránské ambice v regionu, což je rozhodně cítit - mimo jiné íránskou účastí v konfliktu v Sýrii. Když se vloni hroutilo Aleppo, prohrávali povstalci v konfrontaci se zvláštní kombinací syrských vládních jednotek, íránských milicí a ruského letectva.

Reklama
Reklama

Tohle je podle všeho minulostí. Trump zavítal do Saúdské Arábie, aby shromážděné arabské lídry ubezpečil, že staré časy se vracejí. “Trumpova návštěva Rijádu byla pozoruhodná veřejně demonstrovanou podporou (tamního režimu) spojenectví se Spojenými státy…  Saúdové uspořádali summit regionálních arabských lídrů, oznámili nákupy zbraní v hodnotě 110 miliard dolarů a investice ve Spojených státech,” rozplývá se jmenovaný deník. Zjevně má rád, když je přehledno. Chválí, že Trump mluvil smířlivým tónem k “umírněným arabským režimům” – čímž se zjevně myslí například de facto vojenská diktatura v Egyptě – a zároveň byl“nesmlouvavý na adresu Íránu”.

A ballistic missile is launched and tested in an undisclosed location, Iran
Test balistické střely, Írán, březen 2016 • Autor: REUTERS

Agentura Reuters vidí celou situaci opatrněji.  Trump se zjevně vrací k politice podpory diktátorů výměnou za stabilitu, peníze a ropu. “Naše partnerství bude podporovat bezpečnost skrze stabilitu, nikoliv radikální rozvrat,” cituje agentura Trumpa, který rozvratem podle všeho myslel sérii demokratizačních pokusů nazývanou dříve Arabské jaro. “Trump prohlásil, že porážka extrémistické ideologie a terorismu stojí nad všemi ostatními ohledy,“ upozorňují Reuters. A dodávají, že tenhle postup prokázal v minulosti jisté trhliny.

I skeptici sice uznávají, že arabští autoritáři dokážou v krátkodobé perspektivě zjednat pořádek, když se mohou spolehnout na to, že svět nad jejich metodami přimhouří oko - nebo raději obě. Na druhé straně, právě spojenectví se Spojenými státy a bezvýchodnost života pod diktaturou je považována za jeden z významných zdrojů arabského extremismu.

“I když se může vláda autoritářů zdát schopná zaručit na krátkou dobu stabilitu,” píší Reuters, “plodí ve skutečnosti nespokojenost a vede obyvatelstvo k přesvědčení, že násilí je jedinou cestou, jak se domoci pozornosti”.  Trump vyzval arabské vládce, aby vymýtili islamistické extrémisty a teroristy. Opustil rétoriku náboženského střetu, když během kampaně tvrdil, že “islám (Američany) nenávidí”. Tato stránka jeho cesty na Blízký východ je v pořádku.

Reuters a další ale upozorňují, že cesta zpět před Obamu dost možná vede přesně ke kořenům dnešních problémů.  Není známo, že by diktátoři výměnou za toleranci dokázali domácí extremismus kdykoliv v minulosti vyřešit. Stejně tak není známo, jak hodlá Trump naložit s ambicemi Íránu, který staví opět do pozice regionálního nepřítele číslo jedna.

Reklama
Reklama