úterý 16. 8. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Už vás nebaví dojemné olympijské příběhy plné těžkých začátků, odříkání, pádů, a nakonec vzestupů na samotný vrchol. Zkuste Hope Solo - brankářku amerického fotbalového týmu. Když její tým vypadl se Švédskem, prohlásila, že Švédky hrály jako zbabělkyně. A velmi, ale velmi to odnesla v médiích.

Z minulosti má zkušenosti s domácím násilím - jak provozovaném na sobě, tak provozovaném na někom. A s tím olympijským heslem o účastnění také úplně nesouhlasí. “Prohrávat je na prd. Nejde mi to,” nechala se slyšet. Hope Solo je prostě spokojená se svou rolí ne-úplně-kladné hrdinky.

A v jistém smyslu díky za to. Mužský sport je plný hvězd, které sem tam někoho ztlučou doma (doména boxerů) anebo blatantně a imrvére podvádí (doména fotbalistů). Veřejnost je ale vcelku shovívavá (“když on je tak rychlý v ringu, když on tak perfektně kope”). Nikdo nevolá po vyloučení boxera Floyda Mayweathera (pět napadení různých žen) ze světa rukavic nebo fotbalisty Pepého (neustálé filmování a zákeřné fauly) ze světa trávníků.

Hope Solo je průkopnice sportovkyň, které nechtějí být hodné. Ale je fakt, že to o těch Švédkách říkat neměla.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Jedenasedmdesát let po konci druhé světové války už logicky není moc pamětníků, kteří by hrůzný konflikt zažili jako dospělí lidé. A asi nebudeme daleko od pravdy, když konstatujeme, že stopětiletá Brunhilde Pomsel představuje posledního žijícího člověka, který se pohyboval v nejvyšších kruzích nacistického režimu. A právě nyní, na sklonku života, se rozhodla vůbec poprvé promluvit o letech, které strávila jako osobní sekretářka šéfa nacistické propagandy Josepha Goebbelse.

Jde o starou dámou, jíž by bylo možné leccos odpustit. Přesto zůstává po rozhovoru, který poskytla deníku The Guardian a před tím autorům německého dokumentu The German Life, který měl právě premiéru na festivale v Mnichově, výrazná pachuť. Pomsel mluví o tom, že ne každý měl odvahu se nacistům vzepřít a že běžní Němci nevěděli to, co víme dnes. Ve zmíněném dokumentu říká, že jediné, co o Geobbelsovi věděla, bylo to, že byl skvělý herec.

Reklama
Reklama

Bundesarchiv_Bild_183-1989-0821-502,_Joseph_Goebbels

Odvahu postavit se brutálnímu režimu samozřejmě každý neměl, byť se takových lidí našlo dost - a je jasné, že o plynových komorách a o plánu vyvraždit evropskou židovskou populaci se nepsalo na prvních stranách německých novin. Jenže nejen z Goebbelsova ministerstva, kde byla svědkem falšování informací, dobře věděla, že její židovští, romští či nacistům politicky nepohodlní spoluobčané postupně ztrácejí práva a svobody, až nakonec zmizeli neznámo kam.

Ale hlavně. Dnes už tedy všechno víme – a přesto nic to tuto ženu nevede k výraznější reflexi. O holocaustu mluví jako o „té záležitosti Židů“ a mimořádně výmluvná je informace, že osud dětské židovské kamarádky Evy, která jednoho dne zmizela, ji zajímal až šedesát let po konci války. Až v roce 2005 se tak v berlínském památníku holocaustu dozvěděla, že Eva byla v listopadu 1943 deportována do Osvětimi a o dva roky později prohlášena za mrtvou.

https://www.youtube.com/watch?v=OghZCxxBktA

 

Reklama
Reklama