čtvrtek 9. 11. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Šest set uprchlíků, kteří obývají uprchlický tábor na ostrově Manus v Papui-Nové Guineji, se zabarikádovalo uvnitř drátěných plotů. Tábor, který díky smlouvě s místní vládou na tichomořském ostrově provozuje Austrálie, byl na konci října oficiálně zrušen a papuánské úřady jsou připravené ho srovnat se zemí. Jenže obyvatelé tábora, kterými jsou muži z Afghánistánu, Íránu, Sýrie, Srí Lanky nebo Pákistánu, odmítají odejít. Bojí se totiž, že pokud prostor tábora jednou opustí, jejich šance na lepší život v Austrálii či Spojených státech se dramaticky sníží. Místní úřady jim ale daly ultimátum: pokud neodejdou do dvou dnů, použije proti nim sílu.

Uprchlíci, kterými jsou výhradně muži, jsou zabarikádovaní už devět dní. V táboře není elektřina ani tekoucí voda, jeho obyvatelům došly potraviny a pijí dešťovou vodu, řada z nich je nemocných, informuje agentura Reuters. Místní úřady se snaží uprchlíky přesvědčit, aby se přestěhovali do jiných detenčních zařízení, kde budou čekat na rozhodnutí o dalším osudu. Uprchlíci to ale odmítají – mají strach z místních obyvatel a v ochranu policie nevěří. Mnoho zažilo útoky nožem nebo tyčí ze strany místních, zatímco policie dělala, že nic nevidí.

Reklama
Reklama
Reklama

Austrálie používala tábor na ostrově Manus a dalším nedalekém ostrově Nauru jako místo, kde dočasně shromažďuje uprchlíky směřující na lodích k australským břehům. Drží je tu až do chvíle, než rozhodne o jejich

Asylum seekers protest on Manus Island
Protestující imigranti na ostrově Manus • Autor: REUTERS
nároku na případný azyl. Australská vláda umístila uprchlické centrum mimo své území, aby odradila asijské pašeráky lidí od vysílání plavidel do Austrálie.

Tábor takto fungoval od roku 2001, kdy ho otevřel australský premiér John Howard v rámci tzv. Tichomořského řešení, jak připomíná v článku na svém webu týdeník Economist. Papua-Nová Guinea souhlasila s jeho otevřením výměnou za ekonomickou pomoc. Levicová vláda pak tábor dočasně zavřela, ale v roce 2012 byl znovu otevřen. Od té doby vyšla jeho existence australské daňové poplatníky na 3,8 miliardy dolarů, píše Economist.

Ačkoli většina uprchlíků pochází z válečných zón, Austrálie jim trvale odmítá udělit azyl. Mnoho mužů už tedy na ostrově žije celé roky. Australský přístup má sloužit jako lekce, která má za cíl odradit další uprchlíky od cesty na lodích do Austrálie. Řada evropských politiků (většinou nacionalistických) tento přístup vyzdvihuje jako příklad dobré praxe, OSN naopak tábory jako Manus odmítá a označuje jejich provoz za porušování mezinárodních úmluv o lidských právech.

V podobném duchu loni rozhodl také papuánský soud. Verdikt zněl: tábor bude 31. října 2017 uzavřen. V ten den ho opustila australská bezpečnostní služba, která uprchlíky chránila. Uprchlíci mají nyní na výběr: mohou se přestěhovat do dalších třech jiných táborů, které jsou ale méně bezpečné, protože Austrálie už v nich už nebude ručit za bezpečí. V nich pak můžou čekat na možnost, že jim bude udělen azyl ve Spojených státech.

USA totiž loni uzavřely smlouvu s Austrálií, podle které si z center na obou ostrovech vezme až 1250 lidí. Plán ale narazil na nově zvoleného prezidenta Donalda Trumpa, který mu - jemně řečeno -  nefandí. Z tábora v Manusu tak za celý rok odjelo do USA jen 24 mužů. Další možnost, kterou uprchlíci mají, je pokusit se žít na Papui-Nové Guineji. Nyní uprchlíkům nicméně svitla ještě další naděje – nová novozélandská premiérka oznámila, že její země je připravena přijmout 150 obyvatel Manusu.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Americký prezident Donald Trump křižuje Asii a američtí komentátoři mají pocit, že tím zahajuje novou éru: epochu amerického úpadku a čínské dominance. Antony J. Blinken v deníku The New York Times tvrdí, že v Pekingu se tento týden setkali dva muži na zcela opačných politických trajektoriích.  Na jedné straně čínský lídr Si Ťin-pching, muž na vrcholu moci, čerstvě potvrzený na další funkční období a bez zjevného následovníka, jehož myšlenky byly právě rozhodnutím komunistického sjezdu natrvalo zaneseny do čínské ústavy. Na straně druhé Donald Trump, prezident s historicky nízkou oblibou, jehož strana (či jí podporovaní kandidáti) právě utrpěli ukrutný výprask v sérii voleb (o tom více třeba zde nebo zde).

Osobní politické kariéry jakoby ztělesňovaly i směřování obou velmocí. Trump reprezentuje pálení mostů, Si naopak jejich budování. Zmiňovaný komentář v The New York Times vyjmenovává sérii zcela protikladných postojů obou zemí (velmi podobně to dělá Fareed Zakaria ve nedávném komentáři v The Washington Post, v češtině dostupném v Respektu). Čína se staví do role hnacího motoru volného obchodu. Prostřednictvím Asijské investiční banky pro infrastrukturu buduje spojení s Evropou o hodnotě jednoho biliónu dolarů. Postavila se do čela boje s klimatickou změnou. Zvýšila svoji hlasovací váhu ve Světové bance a Mezinárodním investičním fondu, posílila pozici v rámci WTO. Blíží se k uzavření významné obchodní dohody s hlavními asijskými ekonomikami plus Austrálií a Novým Zélandem. Je nejvýznamnějším přispěvatelem do rozpočtu mírových operací OSN. Snaží se přilákat nejlepší světové vědce a vynálezce.

Reklama
Reklama
Reklama

V případě Spojených států si v podstatě k tomu všemu můžete připsat minusové znaménko. Trump dohody o volném obchodě ruší a OSN se posmívá. Pokud jde o klimatickou změnu (a s ní spojený rozvoj alternativních technologií), pak se právě tento týden Spojené státy staly jedinou zemí na planetě, která ignoruje Pařížskou klimatickou dohodu. Trump se také navzdory mezinárodnímu společenství snaží rozbourat jadernou dohodu s Íránem, zpochybňuje klíčová spojenectví s evropskými i asijskými zeměmi, WTO a mnohostranné obchodní dohody nesnáší a snaží zavřít americké hranice.

Na domácí scéně se zmíněné postoje projevují ve formě strategických investic. Na jedné straně Čína, jež sází na rozvoj informačních technologií a umělé inteligence - Eric Schmidt, výkonný ředitel Googlu, varuje, že v těchto oblastech Čína během příštího desetiletí USA předstihne. Na straně druhé Trumpovy Spojené státy, jež “zachraňují“ těžbu uhlí a dělnická zaměstnání před automatizací.

Ne snad, že by čínská nabídka světu byla dvakrát lákavá nebo nezištná. Oba komentátoři upozorňují, že čínské zahraniční investice jsou často vnucovány slabším zemím silou, šíří korupci a jsou mocenským nástrojem. Na domácí půdě se Čína také nechová nijak vzorně, uzavírá klíčová odvětví ekonomiky zahraničním firmám, nevytváří férové podmínky. A čelí podobným vnitřním problémům jako USA: stoupající nerovnosti, stoupající zadluženosti, stárnoucí populaci. K tomu se přidávají specificky čínské problémy, tedy neefektivní molochy státních podniků, obrovské znečištění ovzduší i vodních zdrojů a hlavně nesvoboda. Dnešní systém je ještě agresivněji autoritářský, než bývalo před nástupem prezidenta Si zvykem.

Problém je ovšem v tom, že USA přestávají fungovat jako alternativa. “Tím, že se Spojené státy (dobrovolně) vzdávají role, kterou hrály od 2. světové války, přenechávají prostor někomu, kdo světový řád přeorganizuje podle vlastních hodnot a představ,” píše Antony J. Blinken. "A prezident Si se nijak nerozpakuje ukázat, kdo ten ‘někdo’ bude."

Reklama
Reklama