Už zase se mluví o Klubu rváčů

Do vybraných kin se v rámci Projektu 100 na měsíc vrátil kultovní film Davida Finchera Fight Club (Klub rváčů). Zhlédnout ho můžete ve velkých i malých městech až do konce května. Při této příležitosti se k filmu vracíme i my: v pořadu Aktuálně.TV Týden v kině ho představuje Kamil Fila. Publikujeme také glosu, kterou o Klubu rváčů napsal v Respektu v roce 2008 Jan Gregor.

Film, který po téměř celou dobu efektivně brnká na anarchistickou strunu, končí vlastně docela depresivní ideou.

Punk pro konec milénia

Jedno je jisté: kdyby šel Klub rváčů (1999) do kin o tři roky později, musel by jeho režisér David Fincher zcela jistě natočit jiný závěr. V rozjitřené atmosféře po 11. září by producenti do filmu určitě nepustili památnou scénu, v níž se bezejmenný hlavní hrdina (Edward Norton) drží za ruce se svou dívkou Marlou (Helena Bonhamová Carterová) v kanceláři mnohapatrové budovy a obrovským skleněným oknem pozorují panoráma středu nespecifikovaného amerického města, v němž se jako domečky z karet hroutí podminované mrakodrapy. Jako podkres k ní zní hit od Pixies s názvem Where is my mind? A to je přesně otázka, která se vznáší nad celým filmem, adrenalinově našlápnutým, černohumorným manifestem ztracené generace třicátníků.

David Fincher, který si pozici jednoho z nejtalentovanějších mladých režisérů vybojoval hlavně temným thrillerem Sedm (1995), o námět hodně stál. Studio koupilo práva na adaptaci románu tehdy naprosto neznámého Chucka Palahniuka za deset tisíc dolarů. Režisér se nechal slyšet, že v jeho knize okamžitě po přečtení cítil potenciál příběhu srovnatelného s filmy, jako byl Absolvent (1967) nebo Rebel bez příčiny (1955). A skutečně: přestože film obsazený předními hollywoodskými hvězdami byl komerčním propadákem, zachytil docela věrně pocity frustrovaných jupíků.

Film, který po téměř celou dobu efektivně brnká na anarchistickou strunu, končí vlastně docela depresivní ideou.

Jen málokterý snímek držel tak věrně prst na tepu doby. Seřadíte-li si za sebe jeho jednotlivé motivy, jako byste opisovali z esejů postmoderních sociologů. Konzumerismus, nábytek z IKEA, nespavost, diktát reklam, nihilismus, terapie, terorismus, kult celebrit, liposukce, Xanax. Z tohoto vyprávění o mužích, kteří si založí tajný klub, v němž si po večerech vybíjejí agresivitu ve vzájemných bitkách, mohl být docela snadno pozérský film prezentující módní dobová témata v cool audiovizuálním balení. Jenže vtipný a rafinovaný scénář povyšuje tuhle podívanou na jeden z nejlepších – a nejpodvratnějších – snímků, které se zrodily v devadesátých letech v Hollywoodu. Už jen pro ten závěrečný zvrat, který dokonale využil metody nespolehlivého vypravěče a obrátil na hlavu všechno, co se předtím ve filmu odehrálo.

Fincher si prostě s divákem s chutí hraje. Film, který po téměř celou dobu efektivně brnká na anarchistickou strunu v duši každého, kdo je občas znepokojen vyprázdněností svého života, končí vlastně docela depresivní ideou: revolta proti společnosti není v současnosti při zachování zdravého rozumu možná. Své o tom ví možná i Fincher, který se v rámci studiového systému snaží do filmů systematicky propašovávat drobná zneklidňující poselství.

Primárně je ale Klub rváčů zábavnou podívanou, která s lety zraje jako víno. Připomíná dobrou tříakordovou písničku natočenou v době, kdy už z punku vyvanula jakákoli iluze o reálnosti společenské změny. Je to film rychlý, sarkastický, ale ze své naštvanosti si zároveň umí dělat legraci.