Sériový vrah se zlatým srdcem

Americká televize Showtime od konce června vysílá osmou, závěrečnou řadu seriálu Dexter. Na podzim tak vyvrcholí jeden z nejpozoruhodnějších televizních příběhů uplynulého desetiletí.

Pilotní díl seriálu mohl budit dojem standardní krimi - ale jen do chvíle, kdy se hrdina promění v anděla pomsty a zavraždí pedofilního sbormistra, který má na svědomí smrt několika chlapců. Na jeho prosby o milost odvětí, že dobře ví, jak se cítí, protože má stejné vražedné nutkání. Na rozdíl od pedofila má však sériový vrah i své standardy.

Ještě před deseti lety byla americká televizní seriálová produkce opatrná. Pod kuratelou inzerentů a dohledem organizace FCC potírající „škodlivý obsah“ nebylo možné a ekonomicky žádoucí překračovat zaběhané formální nebo tematické hranice. To už ale neplatí. V americké televizi proběhla revoluce, jež vyústila v „druhou zlatou éru“ charakterizovanou jako quality television – vizuálně výraznými seriály s komplexním vyprávěním a neortodoxním obsahem.

Na počátku stála HBO a úspěšný seriál Sopránovi (1999 až 2007). Tvůrci placené kabelovky se nemuseli podřizovat regulím ani požadavkům inzerentů a stvořili prototyp amorálního hrdiny, mafiána a rodinného psychopata Tonyho Soprana. Řady sympatických televizních antihrdinů, kteří opustili středostavovskou morálku a narýsovali si vlastní pravidla, se pak postupně rozrostly. Na vrcholu vývojového řetězce stojí právě Dexter.

Temný televizní pasažér

Sériový vrah je pevnou součástí americké popkultury – a seriály jako Právo a pořádek či Myšlenky zločince vystavěné na tradičním schématu, kdy zástupci systému stíhají zločince, často právě sériové vrahy, patří k nejsledovanějším. Tvůrci Dextera však této fascinaci podvratně dávají nový rozměr. Z monstra udělali hrdinu, s nímž se má publikum identifikovat.

Dexter je totiž velmi šarmantní sociopat. V kolektivu oblíbený kolega s perfektní dvojí identitou. Ve dne pracuje jako analytik stop krve u policie, v noci vraždí. Neboli – jak říká s černohumornou nadsázkou typickou pro seriál – „vynáší odpadky“. Pod jeho rukama se zabaleni do igelitu ocitají vrahové či násilníci a záhy rozřezáni na kousky klesají ke dnu zátoky. Dexter bere spravedlnost do vlastních rukou jako superhrdinové, ale mezi ním a Batmanem je rozdíl.

Dexter zabíjí rád a své touze vraždit přezdívá „temný pasažér“. Je výsledkem výchovného projektu svého adoptivního otce, policisty Harryho Morgana, jenž Dextera zachrání jako děcko z tratoliště krve jeho vlastní matky. Rozpozná v něm vražedné puzení a rozhodne se je aspoň nasměrovat správným směrem. Využít ke konání dobra tam, kde systém selhal. Že Dexter nesejde na scestí, zaručuje Harryho kód: mít dost důkazů o vině, zabíjet jen masové vrahy a nenechat se chytit.

Dexter se propracoval nejen mezi kriticky nejlépe ceněné pořady, ale i mezi divácky nejpopulárnější. Finále seriálu je očekávanou událostí léta - ke zděšení některých kritiků. Proč je Dexter jako seriál i hrdina tak atraktivní? Někteří recenzenti vysvětlují Dexterovu popularitu „duchem doby“ – jako odraz kolektivní psýché americké společnosti po 11. září, kdy politika americké vlády rozostřila hranice mezi dobrem a zlem.

Pro liberály zosobňuje relativizaci morálky, rozpuštění hodnot a selhání systému. Nejednoznačné a komplikované figury jsou atraktivní, protože současný svět je nejednoznačný a komplikovaný. Zaklínat se zeitgeistem je ale ošemetné. Například Ashley M. Donnellyová interpretuje Dextera opačně, jako ideálního hrdinu doby „posedlé ospravedlňováním násilí ve jménu trestání zla“. Dexter neupozorňuje na marasmus Ameriky, naopak upevňuje přijatelnost „spravedlivého násilí“ páchaného proti „jiným“ – a za ty je možné doplnit kohokoli.

Kabelovka Showtime se však rozhodla vypravit do morálně šedých zón hlavně jako součást konkurenčního boje s HBO. A Dexterova popularita spočívá hlavně ve výzvě, již nabízí stále náročnějším a vybíravějším divákům. Stanice vsadila na předpoklad, že publikum chce a snese morálně podvratný obsah, převracení zaběhaných formulí a nelineární vyprávění s nepředvídatelným koncem. Trumf pak našla v Michaelu C. Hallovi. Původně divadelní herec, jenž na sebe upozornil v seriálu Odpočívej v pokoji (HBO), hraje Dextera lakonicky chladnokrevně, na hraně mezi černohumornou komedií a temnou hrozbou.

Kdo je tady normální?

Už svojí schizofrenní existencí otáčí Dexter naruby vzorce krimi seriálů. Pomáhá chytat zločince, ale zároveň maří vyšetřování, aby je mohl zabíjet. Občas vyšetřuje sám sebe. Policisté kolem něj nejsou schopni poznat vraha ve svých vlastních řadách. Způsob, jakým konfrontuje své oběti zabalené v igelitu, je svéráznou parodií na výslech v „respektovaných“ seriálech. Protože stojí mimo a nic necítí, tahá ze svých obětí rozumy, jak si udržet vztah, jak mít sex. A jak vycházet s nevlastní sestrou - uvědomělou policistkou Debrou, jež slouží u stejného sboru a postupně se stane jeho nadřízenou.

Dexter ví, že zabíjet s chutí není normální. Ví, že není normální, ale snaží se zapadnout. Fingovat emoce a to, že je „člověk“. Ví, kdy se smát, kdy vyjádřit soustrast, i když mívá problémy s mírou a načasováním. Absence emocí však z Dextera zároveň dělá výjimečného soudce charakterů, který vnitřním hlasem glosuje sebe sama i svět. A právě tato sebereflexe a často komické zápolení se sociálními normami jsou klíčem k diváckým sympatiím. Každý jsme totiž tak trochu Dexter, který je vlastně ve své abnormálnosti lidský. Všichni hrajeme role a skrýváme tajemství; možná se jako on bojíme, že lidé uvidí, „jací skutečně jsme, a pak nás opustí“.

Seriál si pohrává s otázkou, co vlastně člověk je a co ho dělá lidským. A také umožňuje nechat se unášet fantaziemi o vzepření se autoritám. Jak poznamenává sám herec Hall: „Čím dál tím více lidí má pocit, že nemají nad životy kontrolu. Trávit čas ve společnosti postavy, která svým způsobem a ve svém koutě světa kontrolu získala, je vzrušující.“

Stejně vzrušující je i způsob vyprávění. Krimi střídá komedii, melodrama a romance se mísí s thrillerem. Divák ví, co je Dexter zač. Hlavní napětí neplyne z odhalení, ale z oddalování Dexterova předpokládaného zatčení. Hrdina má kontrolu, ale nemá čas si vydechnout. Smyčka se stahuje, každé řešení přináší další problémy. A paradoxně ty největší způsobuje nečekaná schopnost něco cítit.

Text vyšel v plném znění v magazínu Bel Mondo č. 7/2013.