Robin Williams toho stíhal až moc

Jeden z nejoblíbenějších amerických herců, 63letý Robin Williams, byl v pondělí nalezen mrtev ve svém domě v kalifornském Tiburonu. Pravděpodobně spáchal sebevraždu udušením; přesnou příčinu úmrtí odhalí až pitva.

Williamse můžeme zkratkovitě označit nálepkami jako úspěšný filmový i jevištní komik, dabér, imitátor, i dramatický herec, držitel Oscara a čtyř Zlatých Glóbů, trojnásobný otec, filantrop, vášnivý cyklista, hráč počítačových her a několikrát léčený alkoholik trpící bipolární poruchou.

Nezapomenutelný, nenapodobitelný, ale sám schopný napodobit takřka kohokoli, schopný ztvárnit prakticky jakoukoli roli, extrémně pracovitý, všestranný, odvážný jít do hodně netradičních projektů. Zdaleka nejenom Táta v sukni, jak si ho pamatuje asi nejvíce diváků, zdaleka nejenom hlas džina z disneyovského Aladina.

Robin Williams je také příkladem toho, jak se v Americe dá vypracovat z nuly na vrchol, stoupat přes malé roličky až k vedoucím úlohám, stát se svého druhu institucí, kdy sám herec nemusí být autorem scénářů, ale scenáristé píší role přesně pro něj.

Širší rejstřík

Narodil se sice do bohaté rodiny, ale v šoubyznysu se musel protlouct sám.  Zpočátku překvapivě zakřiknutý mladík dokázal odhodit svůj stud na jevišti jako univerzitní „komik na stojáka“ a host televizních pořadů (začínal u Richarda Priora nebo Andyho Kaufmana). Skvěle se uvedl v seriálu Mork a Mindy z roku 1979, kde hrál mimozemšťana, jenž má zkoumat chování pozemšťanů – za tuto roli získal první Zlatý glóbus. Všem bylo jasné, že z Williamse jednou bude hvězda velkého formátu – jen potřebuje dobrou souhru okolností, aby se zrodil hit.

Jeho první velkou filmovou rolí byl ovšem bohužel drahý propadák Pepek námořník (1980) od Roberta Altmana, s nímž jeho kariéra mohla i skončit. Hned vzápětí na to ale hrál titulní roli v adaptaci románu Johna Irvinga Svět podle Garpa a nezvyklou postavu ruského emigranta v komediálním dramatu Moskva na Hudsonu, v nichž dokázal, že má mnohem širší rejstřík, než by se na první pohled zdálo.

Průlom nastal v roce 1987 se snímkem Dobré ráno, Vietname, kde ztvárnil skutečného rozhlasového spíkra Adriana Cronauera, který vysílal pro americké vojáky ve válce a svým projevem neskutečně štval zelené mozky svých nadřízených.

První oscarová nominace, první zásah do žebříčků návštěvnosti, nová a věčná klasika o malé vzpouře jednotlivce proti systému a hořkosměšná opozice vůči válečným dramatům typu Čety. Perličkou nicméně je, že reálný Cronauer se nepovažoval za anti-militaristu. Válku ve Vietnamu a později i jiné válečné konflikty, v nichž USA hrály roli světového policisty, podporoval.

Každý další rok pak potvrzoval, že Williams patří k herecké špičce své generace. Společnost mrtvých básníků (1989), kde hrál učitele, Čas probuzení (1990), kde ztvárnil doktora, a Král rybář (1991), kde byl za psychicky nemocného bezdomovce  – další tři nominace na Glóby a dva na Oscary v řadě za sebou. Zatímco Dobré ráno, Vietname v sobě ještě obsahovalo trochu pitvoření a exaltace, zmíněné další filmy odhalily Williamsovy schopnosti být civilní, lidský, křehký, a dokonce – což není úplně obvyklé pro zavedené komiky – působit na plátně inteligentně.

Potěšit děti

Král rybář režiséra Terryho Gilliama dokonce založil zvláštní tradici ve Williamsově filmografii, o níž se moc nemluví, a přitom je velmi silná. Jedná se o fantaskní, leckdy bizarní filmy s netradiční zápletkou a často navíc výrazným výtvarným řešením – Hračky (o řediteli továrny na hračky), Jak přicházejí sny (o muži na onom světě), Jack (o chlapci, jenž stárne příliš rychle), Andrew: Člen naší rodiny (o příliš lidském robotovi). Pro hlavního představitele navíc často obnáší hrát něco jiného než běžného (např. živého) člověka, nebo v jiném než reálném prostředí. Williams tu často testoval hranice komiky i vyjadřování obyčejných emocí.

Kromě těchto poměrně unikátních filmů, které většinou komerčně moc neuspěly, se herec zapisoval do paměti přístupnějšími, většinou rodinnými a dětskými komediemi – z nichž nejslavnější jsou Mrs. Doubtfire: Táta v sukni (1993) a Ptačí klec (1996).

Mnohé další tituly tvořily trochu zbytečnou výplň, stupňovaly jeho workoholické tempo a byly jakousi věčnou snahou vyhovět jednak nasmlouvaným kontraktům na počet filmů s danými studii, jednak potěšit několik svých dětí ze tří manželství: Den otců, Dva v tom, série Noc v muzeu, Starý páky, Kněz je poděs, Rodinná dovolená a jiná neštěstí. Na leccos z toho jde vcelku snadno zapomenout…

Speciální kategorii pak tvoří vyloženě rodinné dobrodružné filmy jako Hook, Jumanji a Flubber, v nichž Williams dokonale zúročoval schopnost přecházet mezi infantilní a dospělou polohou. Hodně namlouval i animované filmy – kromě Aladina i Roboty či Happy Feet.

Vůbec velká část jeho tvorby se nějak vztahuje k dětem, kromě výše uvedených třeba Dr. Flastr (životopisný film o doktoru Patchi Adamsovi, který pracoval s dětmi trpícími rakovinou převlečený za klauna) nebo Smoochy – černá komedie o herci z televizního pořadu pro děti, který nenávidí svého úspěšnějšího konkurenta.

Mít vše nelze

Málokdy má smysl stavět text jako jmenovačku titulů, ale u Williamse je to podstatné. Ona neskutečná plodnost a pestrost vždy znovu překvapí, když si člověk uvědomí, co všechno za svůj život stihnul; ročně tři pět titulů, hlavní i vedlejší role, dabing, do toho po roce 2000 znovu rozjel několik turné stand-up comedy, které patří k těm nejrychleji vyprodaným akcím v dějinách.

Neudivuje potom, že se v průběhu let periodicky opakovaly zprávy o tom, že herec kvůli celkovému pracovnímu stresu a také kvůli diagnostikované bipolární poruše podléhá závislosti na alkoholu i některých tvrdých drogách. Právě o těchto zkušenostech přitom ve svých stand-upech často otevřeně hovořil. Z té nejhorší drogové závislosti se sice dostal i díky podpoře rodiny, ale alkohol nakonec nezvládal. Poslední léto prožíval znovu na léčení.

Ale zpět k filmografii, ještě jsme ji zdaleka nevyčerpali. Přirovnat Robina Williamse ke komukoli je poměrně obtížné, v angloamerické kultuře má asi nejblíže k Peteru Sellersovi, který se kromě komediálního talentu také dokázal uplatnit jako seriózní dramatický herec. V českém prostředí byl podobný výrazný typ snad jenom Vlastimil Brodský – tahle spojitost přichází na mysl třeba proto, že jak Brodský tak Williams hráli v různých adaptacích slavného koncentráčnického románu Jakub lhář.

Williamsovým dramatickým vrcholem se asi stal Dobrý Will Hunting, kde si za roli psychoterapeuta problémového, ale nadaného hlavního hrdiny vysloužil svého jediného Oscara. Je to role vlastně v něčem až netypicky tlumená. Zvláštní v tom, že staví především na empatii k protihráči, z nějž se postupně stává spoluhráč; a že strategií dotyčné postavy je nenásilná pomoc někomu, kdo nechce, aby mu bylo pomáháno. Doktorův proslov k hlavnímu hrdinovi, při němž oba sedí na lavičce v parku, vstoupil do dějin.

Paletu Williamsových filmů pak doplňují často již vyloženě divné snímky, které vyvádějí publikum z míry, o jakýže žánr či styl se vlastně jedná – Táta šampion, Man of the Year, Cvokař, Angriest Man in the Brooklyn… Nejčastěji se nakonec zapomíná na to, že Williams má na kontě i role v thrillerech jako Final Cut a Noční volání. A v některých z nich (Insomnie a Express Photo) dokonce záporné a svou zdánlivou obyčejností i děsivé figury.

Pokud toho člověk stihne v pracovním životě tolik, není příliš divu, že nestíhá v životě soukromém. Zpráva o Williamsově úmrtí je jistě smutná, o to víc, čím lépe si vybavujeme, v kolika filmech jsme jeho výkony obdivovali. Ale nakonec to není zpráva neočekávaná. Mít vše najednou nelze.