Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Agenda

Jak to, že komediální géniové tak často končí smutně

Robin Williams říkal, že má „Love Me Syndrome“

Oscara získal Williams za roli ve filmu Dobrý Will Hunting.
Autor: Archiv

Jestli mají reakce na smrt Robina Williamse něco společného, pak je to často údiv nad tím, jak si mohl sáhnout na život zrovna on. Jako by touha bavit druhé a vynakládat při naplňování této touhy enormní množství energie člověka automaticky chránila před depresemi a zoufalstvím.

Jenže to bývá obvykle naopak - jak připomíná několik textů z tohoto týdne, které následovaly po Williamsově sebevraždě. Až nutkavá potřeba vyvolávat smích totiž často vyvěrá ze stejného zdroje jako sklony k závislostem všeho druhu od jídla přes alkohol po kokain, k rizikovému chování, k drásavým pochybám o sobě samých a k nestabilním vztahům.


A tím zdrojem nebývají průzračné studánky, ale pěkně temné vody. Na začátku obvykle bývá problematické dětství (humoristický měsíčník Cracked mnohem přesněji píše o „shitty childhood“). Může mít nejrůznější podoby jako rozpadlé rodiny, chudoba, násilničtí rodiče, odlišnost všeho druhu, ale obvykle má velmi podobný následek: sociální izolaci.

Robin Williams prožil osamělé dětství v péči chův, matka a otec byli neustále mimo domov, přičemž dominantního otce se navíc bál. Sám později mluvil o svém strachu z osamělosti a nevyčerpatelné touze být přijímán lidmi okolo; být oblíben a milován. Říkal tomu „Love Me Syndrome“.

https://www.youtube.com/watch?v=FbBgLQ1yfZk

Tyhle osamělé nebo prostě jen „nějak divné“ děti jednoho dne zjistí, že když řeknou něco vtipného nebo spadnou ze židle a ostatní to rozesměje, je to cesta, jak izolaci překonat. Způsob, jak vybudovat zeď okolo vlastní zranitelnosti, jak odvést pozornost od svého pravého já, toho křehkého a plného obav. Williams vzpomínal, že první komediální výstupy směřoval na matku, po jejíž pozornosti toužil. A na děti ve škole, které ho šikanovaly a rozesmát je se ukázalo jako zdaleka nejúčinnější forma obrany.

Smích publika možná na chvíli všechny démony utiší, ale nikdy ne úplně. Pak nastupuje alkohol, drogy a logicky deprese. Neplatí to samozřejmě absolutně, ale mezi slavnými komiky najdeme bezpočet těch, kteří zápasili s depresí a závislostmi: Charlie Chaplin, Jim Carrey, z domácíchVlasta Burian či Vladimír Menšík.

Jejich komediální úspěch je navíc s bolestí pevně svázán - Chaplin řekl, že pravý smích bez bolesti nemůže existovat. Čerpají z něj, na vlastních slabostech a traumatických zážitcích stavějí. Americká komička Sarah Silverman to jednou popsala jako zvláštní proces, kdy si záměrně hýčkáte a opečováváte něco, co vás jinak ničí. Místo aby si na ránu dali náplast, v zájmu komedie se v ní komici rýpáte.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1487
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte