Pokání za Titanic a melodramata, která se nestydí

Od minulého týdne českými kiny nenápadně prochází snímek The Words, jehož banální titul distributor nechtěl raději předkládat a ponechal mu lehce světácký pel. Jde o dílo, které zapadá do běkolika škatulek - do „filmu pro holky, co se rády dojmou“ (chick flick), nezávislého dramatu ze Sundance i do rafinovaného postmoderního díla, které vede rozpravu nad možnostmi literatury a fikce vůbec. Máme tedy Slova brát jako autentickou uměleckou výpověď, která říká něco vážného o tom, nakolik se život spisovatele dovede obtisknout do knih? Nebo máme co do činění jen s neoriginálním předstíráním hloubky; případně jde o nezávaznou interpretační hru na téma „kdo je autorem“, respektive „kdo si co vymyslel“?  

The Words jsou složena ze tří propojených rovin fikce, kde tou „nejreálnější“ a nejaktuálnější představuje veřejné čtení slavného spisovatele Claye Hammonda (hraje ho již poněkud voskový Dennis Quaid). Ten před publikem předčítá první dvě kapitoly ze své nové knihy a přitom po očku pokukuje po smyslné studentce literatury (Olivia Wilde), která z něj chce vydolovat, jak kniha končí.

Druhou rovinu tvoří děj oné knihy. V ní začínající neúspěšný spisovatel Rory Jansen (fešák Bradley Cooper po

Všemocném

opět u klávesnice!), jemuž nakladatelé odmítli již dva počiny, náhodou najde při svatební cestě do Paříže v jednom antikvariátu ve staré kožené tašce zapomenutý rukopis zjevně geniální a nikdy nevydané knihy. Uhranutý její dokonalostí ji přepíše, „aby jím mohla protékat krásná slova“ -  v touze, že se jimi inspiruje. Souběhem okolností je ovšem víceméně dotlačen k tomu, aby knihu vydával za svou. A následuje ohromující úspěch, prodejní i kritický.

Jenomže to se o autorství přihlásí starý muž (Jeremy Irons), který opravdu před lety v Paříži žil a sepsal na základě vlastních zkušeností příběh o manželském páru, jemuž zemře dítě. Útržkovitý děj této knihy je poslední rovinou filmu – příznačně je pojatý nejméně realisticky a nejvíce stylizovaně.

My jakožto diváci v kině zůstáváme celou dobu v pozici „publika na veřejném čtení“, které ovšem dostane šanci vidět do zákulisí. Zoufale chceme vědět, co se stalo starému muži tehdy dávno, že rukopis ztratil, a co pak bylo dál s jeho ženou. Chceme i vědět, jak se nešťastný podvodník Rory se starým pánem vypořádá, a proč je studentka Daniela tak neodbytná a okatě jede po poněkud obstarožním Clayovi.

Aby se o The Words dalo aspoň trochu mluvit, je třeba (aspoň částečně) prozradit pointu. Jinak těžko vynikne, proč je snímku vytýkána povrchnost, případně, zda ho nejde nějak přijatelně obhájit. Ve finále tedy zjistíme, že Clay se v knize v podstatě vypisuje z vlastního traumatu, protože kdysi také ukradl čísi nevydanou knihu a na příběhu Roryho se snaží ukázat, jak takový čin člověku zničí život.

Zároveň tím tak trochu zametá stopy a obhajuje se větou,že „fikce a realita jsou blízko, ale nikdy se neprotnou“. Jinými slovy: fikce je vždycky dramatičtější a zajímavější než nudný život. Clayovo přežívání totiž není nijak extra nepříjemné, ale ani vzrušující. Ostatně psát přece jen umí, vydání ukradené geniální knihy mu pouze pomohlo, aby se stal známým.

Jistě žije ve stínu úspěchu prvotiny, ale netrápí ho to sebevražedným způsobem. Na úplném konci pouze čekáme, jestli je Daniela dcerou onoho okradeného starce, jemuž vůbec nevadí „ukradená sláva“, ale „zcizený život a bolest“ (v tom případě by střetnutí bylo velmi osobní) - či zda nejde o policistku specializující se na práva duševního vlastnictví, která v posledním záběru nasadí Clayovi želízka a bude.

Nic z toho se ale nestane; film vyšumí lehounce do ztracena a nechá nás přemýšlet, jestli opravdu máme věřit tomu, že je Clay podvodník, nebo si prostě s Danielou pouze hraje a vysvětluje jí pravidla fikce. Čili nenechali jsme se jen nachytat, abychom uvěřili senzační story? Clay může klidně žít relativně nudný život, může si ho vlastně i zpestřit předstíráním, že má temnou minulost a nechat čtenáře/diváky/Daniellu spekulovat.

Další variantou je, že Clay sám je naopak vymyšlená postava, kterou si promítá Rory, když se snaží představovat si svou budoucnost, případně se pokusí nějak literárně vytěžit vlastní omyl. Skoro v tom není rozdíl oproti původní verzi, liší se pouze v tom, že nejméně věrohodnou se jeví zdánlivě „nejpevnější rovina reality“. A nebo to lze posunout až tam, že Clay je pouze Roryho představou a zhmotnělým zlým snem, co by se stalo, kdyby knihu opravdu ukradl a vydával za svou. Rory se na základě této představy klidně může rozhodnout, že se se zachová čestně; případně že napíše knihu na téma „jaké by to bylo být plagiátorem“ - a teprve s ní mít úspěch.

Doufám, že těmito „odhaleními“ a interpretačními variantami nikomu nenaruším zážitek. Naopak, snad můžou přispět k obohacení. K tomu si ještě započítejte drobné skryté odkazy k Hemingwayovi, jehož první žena rovněž spisovateli ztratila ve vlaku kufřík s rukopisy, nebo k Faustovi a prodeji duše ďáblu výměnou za genialitu. A nebo se můžete pustit do dohadů, nakolik debutující tvůrci Brian Klugman a Lee Sternthal okopírovali jiné filmy o plagiátorství jako

Napiš si svou smrt

nebo

Táta šampión

. Není podezřelé, že naprostí „nonameové“ najednou natočí tak mnohovrstevnaté dílo? Čekají nás v brzké době soudní tahanice?

Tím už jsme samozřejmě chyceni v pasti přízemních motivů a obávám se, že na jistou přízemnost dojíždí celý film. Neustále se v něm mluví o síle literatury, kráse slov a pravdivosti až na kost, ale sám vyhlíží dost vyumělkovaně a nahozený zvnějšku. Zobrazení tvůrčích muk, náhlých osvícení a vůbec života umělců se pohybuje v jednoduchých klišovitých mantinelech, navíc ani jeden z herců představujících spisovatele nepůsobí jako talentovaný duch, ale pouze jako hezký člověk, který se umí zatvářit oduševněle. Maskérsky zestárlý Irons se možná vymyká, ale tento muž už nepíše a jeho mladická verze v podání Bena Barnese není víc než ulízaný manekýnek.

I představa, že se neškolený mladík napoprvé v horečnatém zátahu vypsal z bolesti, jak mu umřelo dítě v kolébce, a výsledkem není sebelítostivá grafomanie, ale vytříbený kus literatury, se dost vzpírá pravděpodobnosti. (Ne že by dějiny literatury neobnášely náhodné talenty, jen se těžko představuje, jak by člověk, který toho moc nezažil ani nepřečetl, najednou dokázal jediný silný prožitek uspořádat do dlouhé knihy s vyklenutým příběhem, který tu vlastně ani nebyl: „Potkali jsme se, zamilovali jsme se, měli jsme dítě, umřelo, konec.“) Rovněž Clayův styl, jímž popisuje život Roryho a jeho manželky Dory, není tak výjimečný; spíš je oholený na nejzákladnější slovní zásobu. Film o lásce k umění je tak sám umělecky dost plochý.

Nezbývá skoro než ho vyhlásit za nepodařené cvičení dvou pseudointelektuálů, kteří by chtěli být hrozně sofistikovaní a získat si tím podobnou slávu jako postavy, o nichž vyprávějí. Stává se z toho nekonečně zacyklená smyčka, kterou nikdy nerozpleteme. Ve světě midcultu nemáme šanci rozlišit, co je bolestná zkušenost a co jen hra.

Vzhledem k řečenému je to možná paradoxní: ale tím, že The Words nikdy neopustí škatulku nenáročnosti, připadají mi nakonec konzistentnější a přijatelnější než třeba filmová verze románu Iana McEwana Pokání. Podle mnoha názorů je Pokání pro The Words nedostižným vzorem. Osobně filmové Pokání nesnáším, protože dost hloupým způsobem propojuje „vysokou“ a „nízkou“ literaturu a tváří se závažněji, než si může nárokovat.

V Pokání jde o disputaci nad fenoménem happy endu v romantickém čtivu a o tom, že je dobré si občas hezky poplakat; respektive, že umění má terapeutickou funkci. U Pokání se rovněž několikrát přihlásí vzpomínka na Hodiny - což je rovněž film vycházející z knihy, která se odkazuje na modernistickou poetiku. Ale v obojím případě jsou filmové verze jen „Virginií Woolfovou light“.

Vzniká pozoruhodný efekt, který je u Pokání posílen ještě tím, že objektem McEwanova komentáře je prostince kýčovitý syžet o odloučeném mileneckém páru. Ian McEwan povýšil svou knihu na rozpravu o kýči, o touze po sebedojetí a touze vylepšit sama sebe prostřednictvím psaní. Ale filmové Pokání se nakonec zaklesne na úrovni onoho učebnicového midcultu -  Umbertem Ecem definovaného druhu maloměšťáckého umění, které banalizuje vysokou kulturu. Vznešené věci se tu neprožívají, ale mluví se o nich a jejich ušlechtilost je vysvětlena pěkně po lopatě, aby se příslušník střední třídy mohl opájet tím, že jeho dojetí zachrání  nejen hrdiny, ale i jeho samého po náročném pracovním dni.

V porovnání k tomu, posloucháme-li v Cameronově Titaniku stařičkou Rose, jak vypráví o smrti svého milence Jacka v ledové vodě, a vidíme v prostřihu posmrkávající, větrem ošlehané námořníky, máme tu co do činění s otevřeným, přiznaným a mírně ironizovaným kýčem, či spíše čistým melodramatem, které se nepotřebuje ničím obhajovat.

Melodramata, která se za svou melodramatičnost nestydí, jsou v pořádku. Stejně jako melodramata, která se za sebe trochu stydí a lehce na nás pomrkávají „ano, teď to bylo dojemné a trochu přehnané“. Přijatelný je i film, který přiznaně stylizuje všechny postavy do povrchních floutků, již by chtěli být velkými spisovateli, ale jejich osudy nevyznívají pozitivně.

Je to jakýsi pokus o složitější umění, ale nevyšel podobně, jako (kvůli podvodu) nevyšel ani pokus hrdinů. To je případ The Words. Sledovat ale zbanalizovaně natočenou rádoby-uslechtilou obhajobu, že lidé mají právo na kýč a šťastné konce, jako to dělalo Pokání, pardon, to neberu. Není v tom nic chytrého ani citlivého.