0:00
0:00
Dělníci kultury18. 3. 20147 minut

Michelangelo i Pussy Riot jsou součástí jednoho proudu

Zajímaly by mě výpovědi těch, kdo při jejich modlitbě pro Putina utrpěli újmu, říká autor dokumentu o ruských punkerkách

Britský filmař Mike Lerner má za sebou řadu dokumentů coby producent. Za jeden z nich, Hell and Back Again, o traumatech vojáků z afghánského konfliktu dokonce získal nominaci na Oscara. Soudní proces s trojicí členek ruské skupiny Pussy Riot ho však oslovil natolik, že poprvé rozhodl zkusit i režii. Svůj debut v Praze osobně představil na festivalu Jeden Svět, který se právě z Prahy rozběhl do regionů.

Máte za sebou celou řadu dokumentů coby producent, Pussy Riot: A Punk Prayer je váš režijní debut. Proč jste se právě v případě tohoto tématu rozhodl, že jej nenecháte nikomu jinému?
Pussy Riot mě prostě fascinovaly. Poprvé jsem je zaregistroval při akci na Rudém náměstí, která předcházela hraní v Chrámu Krista spasitele. Tehdy jsem si uvědomil, že se v Rusku rodí a nabývá na síle nová forma opozice. Bylo mi to blízké už v tom, že jsem se vždy zajímal o propojení politiky a umění. To je do velké míry dáno mým dospíváním v Británii konce sedmdesátých let, kde zrovna naplno zuřil punk. Ale teprve když jejich případ dospěl před soud, uvědomil jsem si, že mám co do činění s velkým příběhem, na němž se dají ukázat traumata ruské společnosti. Když člověk poslouchal obžalobu, uvědomil si, že se tu děje něco velmi podobného třeba Dreyfusově aféře.

↓ INZERCE

Jak se vám podařilo získat záznamy ze soudní síně?
Nakonec to nebylo tak těžké. Soud byl zaznamenávaný celý - i s ohledem na to, že by se měl třeba přenášet streamem. Točilo úplně všechno: výpovědí dívek, dokonce i prostoje a pauzy. A nám se - jednoduše řečeno - povedlo ten záznam koupit.

Jaké je dělat film, jehož tři hlavní hrdinky jsou nedostupné ve vězení, zbytek skupiny si přeje zůstat v anonymitě a jste v cizí zemi, kde vládnou pravidla, na něž nejste zvyklý? Co zde vůbec režisér může mít pod kontrolou? Vše se může rozpadnout pod rukama…
Tak to ale je při natáčení jakéhokoli dokumentu. A musím zopakovat, že my jsme měli mimořádné štěstí. Člověk si musí umět poradit, jak příběh vyprávět. Máte pravdu, nemohli jsme hovořit přímo se zatčenými dívkami, ale mohli jsme se o nich hodně dovědět z výpovědí i soudu a také z toho, jak o nich hovořili jejich rodiče a přátelé. Byla to výhra v loterii.

945864 479319212136959 581007965 n Autor: Respekt

Právě rodičovskou linku pokládám ve vašem dokumentu za nejsilnější. Ty okamžiky, kdy se otcové a matka tři zatčených dívek pokouší pochopit a racionalizovat, co jejich děti udělaly, a plně za nimi stojí. Bylo těžké je přesvědčit, aby mluvili na kameru?
Bylo to různé. Naděždin otec je velmi otevřený. Silná osobnost, podporuje svou dceru a je schopen přesvědčivě hovořit o jejím uměleckém vývoji. Oproti tomu Mášina matka byla velmi vystrašená, zkusila si hodně od ruských novinářů, zažila i anonymní telefonické výhrůžky, tak jsme ji museli dlouho přesvědčovat, že stojíme na její straně. Bylo pozoruhodné, jak bezprostředně po akci zcela odsoudila to, co její dcera udělala, ale během procesu jí začala rozumět a postavila se za ni.

A báli se tedy mluvit na kameru?
Jistě museli překonávat strach, protože všichni si vyslechli mnoho výhrůžek ze strany ortodoxních věřících. Viděli ale šanci, jak hájit své děti před veřejností, a vysvětlit, že Pussy Riot nejsou protiruské, naopak jsou to patriotky, které chtějí, aby Rusko bylo lepší, demokratičtější zemí. Důležité je ovšem říci, že náš film v Rusku ještě vůbec nebyl promítán, i když bychom si to přáli.

Co tomu stojí v cestě?
Krátce po propuštění Nadi a Máši jsme se pokoušeli film promítnout v Gogolově centru v Moskvě. Když se o tom dozvěděla vyšší místa, přišel jim dopis, že pokud zde film promítnout, přijdou o všechny státní dotace. Najít místo na projekci není vůbec jednoduché.

https://www.youtube.com/watch?v=iEF440_k-Og

Nastaly během procesu okamžiky, které vás skutečně překvapily?
Ohromila mě ta směs hrdinství, s jakou se Pussy Riot hájily, a frašky, již se sebou nesla sama obvinění. Jak je někdo vůbec mohl brát vážně? Existují záznamy, které jsme nakonec nepoužili, kdy soudkyně opětovně vyzývá přítomné, aby se přestali smát. Natolik komické byly některé argumenty obžaloby. Bohužel nikdo nenatočil výpovědi těch deseti lidí, kteří před soudem svědčili o svých psychických a fyzických újmách, jež prý utrpěli během sotva minutu trvajícího happeningu v Chrámu. Ty by mě velmi zajímaly.

Bylo obtížné získat rozhovory s žalující protistranou?
Nene; byli velmi ochotní. Chtěl bych zdůraznit, že za celou tu dobu se nás nikdo nepokusil zastavit a přimět nás, abychom něco netočili. Ten případ se těšil takové pozornosti světových médií, že by to snad ani nebylo možné. Měli jsme novinářskou akreditaci a s kamerou nikdy nebyl problém. Nutno však říct, že to je luxus, kterého si v Rusku mohou užít pouze zahraniční novináři. Dávají jim zdání svobodné společnosti, ovšem své žurnalisty drží hodně zkrátka.

Happening skupiny Pussy Riot ukončila policie (na snímku Naděžda Tolokonnikovová). Autor: ČTK, AP

Při pohledu na vaši filmografii mám pocit, že vás zajímá pouze umění a válka.
Obojí si je v mnohém podobné. Dobré umění musí být v symbolickém slova smyslu násilné. Myšlenkově podvratné. A zároveň umění i válka vždy usilují o změnu společnosti. Tady jsem ale vždy na straně toho, aby takový boj probíhal v umělecké sféře, a ne v té válečné.

Zajímá vás tedy výhradně angažované umění?
Umění se vždy pokoušelo napadnout daný status quo. A pro mě osobně jiné umění než to, které nenarušuje nějaké zažité psychologické či politické mantinely, nemá cenu. Umění tu není od toho, aby zdobilo obývací pokoje, má být prostředkem změny. V tomhle ohledu jsou Michelangelo i Pussy Riot součástí jednoho proudu.

Viděly Naďa s Mášou hotový film? Co mu říkaly?
Byly na několika projekcích po Evropě a jsem přesvědčený, že se jim líbí, i když Naďa říká, že už má plné zuby sledování sebe samé na obrazovce. Myslím nicméně, že se od toho období procesu snaží spíš odstřihnout.

Sledujete osudy Pussy Riot nadále? Film končí v okamžiku, kdy je zamítnuto jejich odvolání. Nyní už jsou obě dívky na svobodě a pokračují dál ve své misi. Byly napadeny při happeningu v Soči, zaútočili na ně mladíci ve fast foodu v Nižním Novgorodu. Nebyl by i tohle námět na pokračování?
Zatím si nejsem si jistý. Myslím, že si teprve zvykají na to, že jsou vůbec na svobodě. Další osud směřování Pussy Riot také není úplně zřejmý - takže si musíme počkat, jestli z toho něco vykrystalizuje.

Krátce poté, co Naďa s Mášou vystoupily v americké televizi a na večeru Amnesty International za doprovodu Madonny, se jich zbytek Pussy Riot zřekl kvůli zaprodání se a vyčlenil je ze skupiny. Jaký je váš pohled na toto rozhodnutí?
V každé skupině jsou vždy různé přístupy a třenice. Musím říci, že rozumím oběma stranám. Idea Pussy Riot měla v samotném základu naprostou anonymitu. Tu však dívky před soudem logicky ztratily; staly se z nich individuality, což nikdo nepředpokládal. Jejich odsouzení zároveň otřáslo celou skupinou, paralyzovalo ji od dalších akcí. Proto není vůbec jasné, v jaké podobě budou Pussy Riot dál působit. Jsem ale přesvědčen, že Naďa s Mášou budou pořád provokovat veřejnost. Mají to v krvi.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].