Jaký je pravý důvod zklamání z Elysia

Akční sci-fi Elysium s Mattem Damonem a Jodie Fosterovou mělo být jednou z hlavních pecek letošního roku, respektive letní sezóny. A svým způsobem tento předpoklad naplňuje - což ale nejvíc vypovídá o bídném stavu momentální hollywoodské produkce.

Než se ovšem dostanu přesněji k tomu, proč je Elysium zklamání, chtěl bych se přenést přes „povinné“ fotrovské pohoršování, že „hollywoodská zábava je přece vždy hloupá, plná krve, sexu a násilí a naprosto vzdálená realitě“. To tvrdí obvykle lidé, kteří se na hollywoodské filmy moc nedívají, spíš jen otráveně přepínají kanály televize a nakonec zakotví u zpravodajství, aby mohli nadávat na zkaženost světa. Ukažme si nejprve, jak je víceméně vše jinak - a poté jak si v širším kontextu stojí Elysium.

Příliš jednoduchý

Hollywoodské filmy současnosti jsou často spíš přechytralé a překombinované. Pochopit jejich zápletky, ale třeba i fungování fikčního světa (co k čemu slouží, co kdo může udělat, jak je kdo s kým propojen, jaké technologie se tu používají) bývá mnohdy náročné. Čím více jste zvyklí přijímat množství informací na internetu, a čím více hrajete počítačové hry, tím lépe je váš mozek vyladěn na sledování těchto nabušených hyperrychlých akčních snímků dneška. Elysium je však překvapivě film, který je přes zdánlivou rozložitost svého fikčního světa (jenž má opravdu planetární rozměr) velmi jednoduchý, a právě to je mu nejvíc vyčítáno.

Za druhé, nákladné hollywoodské filmy v posledních letech (přesné časové vymezení je složité, ale sahá cca dvě dekády zpět) se vůbec nepředhánějí v tom ukazovat co nejvíce krve. Přesně naopak se snaží krev zakrývat, neukazovat a cenzurovat jen proto, aby měly lepší přístupnost a neokrádaly se o zisky.

Můžeme tedy naopak slýchat stížnosti mnohých filmových fanoušků, kteří po právu tvrdí, že dnes téměř není možné natočit opravdu drsný, realisticky násilný film. Filmaři dovedou lidem přitom vsugerovat, že jejich snímky jsou hodně násilné, protože posílili úlohu zvuku. Ledacos dnes vůbec nevidíme, ale slyšíme; nejhorší část násilné akce není ukázána, ale ve zvukové stopě se nachází, takže si mnohdy mylně myslíme, že jsme to viděli.

Elysium je jeden z mála drahých sci-fi filmů, kde opravdu teče, ba dokonce stříká krev - a právě různé násilné detaily jako obličej roztrhaný výbuchem granátu jsou nyní mezi komunitou filmových fandů přijímány jako jakési „vykoupení“ či vítězství nad cenzurou a politickou korektností. Nejde ani tak sadismus, ale spíš o to, že filmový průmysl zaostává v zobrazování násilí za videoherním průmyslem - a režisér Elysia Neill Blompkamp má tvůrčí kořeny v natáčení spotů pro počítačové a konzolové hry. Fandové ho berou jako spasitele, který konečně tvoří pořádně násilné filmy a ukazuje násilí, tak, jak reálně vypadá, aniž by se v něm exhibicionisticky vyžíval.

Jako teď

Také sex bývá v drahých hollywoodských filmech víceméně zapovězen. Mnoho filmů už ani nenaznačuje milostné vztahy mezi hrdiny. Vrchol představují pitomé adaptace pitomých knih Dana Browna (z nichž minimálně Šifra mistra Leonarda paradoxně vypráví o potlačování sexuality), ale uvést by se dala řada dalších příkladů.

Elysium je film, který sex vynechává. Naznačuje pouze decentně milostnou linku, kterou ale nenaplní. Můžeme se dohadovat, zda v zájmu posílení tragiky osudů hlavních hrdinů („v revoluci na lásku není čas“), nebo jde naopak o scenáristickou nedotaženost. Či zda jednoduše romantika a sex hlavní cílovou skupinu (kluky, co hrají počítačové hry) zas tak moc nezajímají, ale nějak povinně to prostě ve filmu musí být (co kdyby na to přišly nějaké holky, co kdyby působilo, že hlavní hrdina není hetero).

A konečně ona často vyčítaná nerealističnost drahých hollywoodských filmů (sezónních blockbusterů) je velmi relativní téma. Minimálně mnohé způsoby snímání, svícení a střihu nám dávají spíš zakoušet dojem, že takhle blízko fyzické realitě jsme nikdy dříve nebyli. Filmy působí živě, až hmatatelně, a to nejenom, když jsou 3D.  Další vrstvou realističnosti může být, nakolik působí prostředí nikoli uměle (připravené pouze pro natáčení), ale jaksi použitě a špinavě. Elysium je v tomto ohledu film s nejšpinavějším prostředím a nejpoužitějším vzhledem rekvizit za poslední léta.

Hollywoodským trhákům bývá neznalci a povrchními diváky vyčítáno i to, že nebývají o ničem důležitém, že neukazují sociální realitu a činí nás otupělejšími k politické situaci.
Vida, a Elysium je film, který stojí téměř výhradně na ukazování post-katastrofické sociální reality a nespravedlivém politickém uspořádání světa. A ukazuje to tak, že nám to připadá, jako by se vše dělo právě teď; jako bychom už žili v post-katastrofické budoucnosti. Je v něčem tak nepříjemně blízké a povědomé (střední třída mizí a zbývají jen chudinská ghetta a izolovaná místa luxusu pro smetánku), až vlastně pochybujeme o jeho „sci-fi“ charakteru – protože v některých státech to opravdu už tak začíná vypadat.

Hloupá agitka

Nyní se již ale dostáváme k tomu, že zrovna ono „ukazování něčeho velmi blízkého“ se náhle považuje za největší slabinu nebo omyl tohoto filmu, a to ve velmi zvláštním smyslu. Pokud si čteme profesionální recenze i divácké reakce na internetu, zjistíme, že ona „špinavá realističnost“ je divákům málo; že jim naopak chybí složitější příběh a možná i nějaké vtahující vypravěčské fígle.

Nejednou se objevují i výtky, že Elysium je pouhá „naivní marxistická agitka“ o bitvě mezi chudými a bohatými, respektive, že jde o „hloupou levičáckou propagandu systému všeobecné zdravotní péče“. Ano, příběh opravdu líčí svět v roce 2154, kde chudoba, ekologické katastrofy a nemoci zdecimovaly většinu povrchu planety Země, takže zde živoří pouze dělníci, a na orbitu krouží obří kosmická stanice Elysium, kde žijí ti nejbohatší, kteří zde mají k dispozici speciální zdravotnické, uzdravovací a omlazovací zařízení, jež jim umožňuje být prakticky nesmrtelní.

Když se hlavní hrdina, jenž byl v továrně vystaven dávce smrtícího záření, chce dostat ilegálně na Elysium, a nakonec se mu to i podaří, tím, že prolomí přístupové kódy (toto opravdu není spoiler, protože pointu dokáže odhadnout každý, kdo zná základní východisko zápletky), způsobí tím revoluci – najednou bude zdravotní péče pro všechny.

Zklamané reakce diváků se obvykle redukují na lamentování, že to přece není logické, protože všichni na Elysiu žít nemůžou a třídní rozdělení společnosti je vlastně do určité míry správné. Film ale netvrdí, že masy chudých se nastěhují do Elysia, ukazuje pouze to, že dostanou právo sem zaletět se vyléčit.

Všimněme si podoby oné divácké reakce: film je málo sofistikovaný, říká a ukazuje věci příliš jasně. Chceme složitější příběh, složitější motivace a zdůvodnění, protože jinak nejsme ochotni akceptovat marxističnost základního schématu. Odhalená ideologie je nesnesitelná, zastřená je stravitelná. Znamená to, že dotyční diváci odmítají „levicové ideje“ celkově, nebo si jich prostě jen chtějí nevšímat? Anebo je chtějí vidět v propracovanější podobě?

Nezbývá než odkázat na starší text, kde jsem popisoval, že Hollywood dlouhodobě miluje „marxistické zápletky“ a fenomén „třídního boje“ (který platí naprosto bez rozdílu zobrazovaných historických období). V jistém smyslu tedy jde o nadčasové téma, ale pojmenování se ujal právě až marxismus.

U Elysia ještě více než u jiných v článku zmiňovaných, filmů (Ostrov, Vyměřený čas, Total Recall, Temný rytíř povstal, Hunger Games, Zrození planety opic) platí, že míří zcela okatě na celý kapitalistický systém, a to ve velmi tradičním duchu – zobrazením odcizenosti dělníků vůči své práci a démonickými obrazy vykořisťování. Je v tom jistě něco naivního, ale stojí za to se ptát, jak je možné něco takového v Hollywoodu povolit.

Různé varianty vysvětlení z dotyčného textu stále visí ve vzduchu a nemám na ně pořád jasnou odpověď.

Příliš daleko

Nejschůdnějším vysvětlením je, že akční trikové „podívané s poselstvím“ tvoří naivní lidé, kteří jsou nuceni pracovat v rámci hollywoodského systému, a touto cestou si dovolují bezpečně rebelovat. Samy jejich výtvory jsou produktem korporativní logiky (průzkumů trhu a manažerských schvalovaček), ale brojí proti korporacím. Jde o dějinný paradox, který nemá řešení a těžko říct, zda podobné počiny označit za pouhé pokrytectví.

Spíše za určitý idealismus či zvláštní výhodu černobílého dělení světa na vládce a ovládané, kdy marxistický pohled a apel na vzpouru náhle vyhovuje modelu hollywoodského akčního filmu. (Rozdíl spočívá snad jenom v tom, že marxismus by kladl důraz na kolektivitu a nikoli individualitu, v tom se zase projevuje hollywoodská úlitba kapitalismu, jenž vidí jedince jako hybatele dějin.) 

O něco paranoidnější interpretací je, že tyto filmy zobrazující „třídní boj“ jsou povolovány do výroby a schvalovány do distribuce právě proto, aby svou naivitou diskreditovaly revoluční potenciál marxistických myšlenek na skutečnou společenskou změnu – ta by neměla mít spektakulární akční podobu, ale jde mnohem spíše o proměnu mysli, myšlení, politiky a zákonů. V této „paranoidní interpretaci“ jde tedy o to, že mladé publikum se vnitřně vyblbne u filmů (kanalizuje svůj pocit frustrace, že nemají perspektivu, a projektují se do vítězících hrdinů), ale pak už nemá touhu pokračovat v tom v reálném životě. 

Kterou z těchto dvou verzí podporuje Elysium více? Dostáváme se k téměř nerozhodnutelnému sporu. Režisér Neill Blompkamp svým předchozím filmem Distrikt 9 dokázal velmi jasně, že pro něj témata sociálního vyloučení, ilegálního imigrantství, chudoby a totalitní represe, která má uchovávat blahobyt vládnoucí třídy, nejsou rekvizitami, ale že jsou pro něj bytostně důležité. To, že pochází nikoli z bohatého Los Angeles, ale jihoafrického Johannesburgu, mu dává jistý vhled i nadhled, jakého je schopný málokdo, kdo vyrůstal ve zlaté kleci amerického liberálního showbyznysu.

Každopádně neuspokojivost Elysia vyvěrá z toho, že se odvážilo až příliš daleko, a pak už nedořeklo, co říci mělo. Damonův hlavní hrdina je sice velmi akceschopný, dokonce kyborgicky vylepšený, ale finální akce není nijak velkolepá. Není potřeba pozabíjet všechny vojáky Elysia, není potřeba zabít žádného hlavního padoucha, aby se pro všechny trpící, chudé, ponížené, vykořisťované a vyloučené mohla zvrátit jejich základní životní situace. Stačí počítačově změnit jejich status; upravit zákon, který jim povoluje určitá práva.

Na koho se zlobit

Film tedy ve svém jádru není hloupý a naivní, jak je mu podsouváno. Říká velmi jasně, že sama násilná vzpoura nestačí, že nejde o to porazit nějakého nepřítele, natřít to vykořisťovatelům co nejhůř a vyžívat se v tom. Nejde o populistické dílo, které by hlásalo „pomstu na bohatých“. Jde o to získat rovný status pro všechny - a podstatné je, že jde o formální, symbolický akt, kdy mizí přímé, agresivní fyzické násilí a nastoupí obětování se pro vyšší cíl.

Problematičnost filmu nastává až v tom, že nedomýšlí praktické důsledky. K důstojnému životu nestačí, že všichni mají lékařskou péči, byť by byla dokonalá a zadarmo. K dovršení „revoluční komunistické ideje“ nutně musí přijít i otázka ekonomická – tedy radikální přerozdělení statků. A tady se, pochopitelně hollywoodský film musí zastavit.

Není podstatné, zda osobně podporujeme komunistické představy o ideálním uspořádání budoucnosti. Jde o to, že Elysium míří tak otevřeně za určitým cílem, že jediným logickým vyústěním musí být řešení ekonomické a sociální situace, teprve pak nastává happy end. Lidé, kteří obviňují film z nelogičnosti, tak vlastně říkají, že je málo komunistický.

Netvrdím zde, že komunismus (ve smyslu absolutní společenské rovnosti) je nejlogičtějším společenským uspořádáním, ale v rámci toho, jak je vystavěna zápletka a celý fikční svět Elysia, prostě není jiná logika zakončení tohoto díla možná. A troufám si tvrdit, že spousta lidí si pravou povahu svého zklamání z Elysia připustit nechce, protože je to pro ně příliš nebezpečná myšlenka.

Jakkoli někdo může chtít, aby postavy měly hlubší psychologii nebo akční scény byly natočeny přehledněji, jádro onoho zklamání ze scenáristické nedotaženosti leží právě zde: v nepřijatelnosti levicových idejí, které odmítáme domýšlet do důsledku. Zlobíme se na tvůrce za to, čeho sami nejsme schopni.

Jistěže se objeví rychlopalné reakce typu „umíme si velmi dobře domyslet, jak skončí každý pokus o komunistické rovnostářství“, ale všechny budou založeny jen na vzpomínkách na minulost a nebudou vycházet přesně z toho stavu, v němž je zachycena společnost v dotyčném filmu. Navíc podobně skeptické odpovědi nevysvětlují, jak by tedy měl být příběh Elysia dohrán do přijatelného konce.

Profil Jodie Fosterové najdete v novém vydání časopisu Respekt pod titulkem Odrodilé dítě Hollywoodu