Cédéčko se chystá do důchodu

Získalo Grammy za desku roku a časopis Rolling Stone jej vyhodnotil jako jedno z 500 nejlepších alb všech dob. Na šesté řadové album zpěváka a skladatele Billyho Joela - 52nd Street – se dnes ale vzpomíná spíš jako na první komerční hudební nahrávku, která se kdy objevila na kompaktním disku. Počínaje prvním říjnem 1982 si jej mohli koupit japonští fanoušci.

Třicet let později: o Billy Joelovi je stále slyšet - ovšem poněkud méně než tehdy – a o hudbením nosiči se zkratkou CD lze říci to samé. Loni to bylo poprvé, co čísla prodejů digitální hudby převýšila kompakty. Navíc společnost Sony, jež v době zlaté éry provozovala ve Spojených státech tři továrny na výrobu disků, dnes udržuje v chodu jen jednu. Analytici trhu tak věští někdejšímu maximalistickému výkřiku technologie pomalý odchod do důchodu.

Dvacet až třicet let byla v uplynulém století totiž obvyklá délka po jakou se různé hudební formáty udržely na špici. A iniciátorem změn samozřejmě nikdy nebyl hon za nejkvalitnějším záznamem, ale chuť vydělat na hardwaru, který hudbu přehrává. Když Edison vynalézal fonograf pramálo se zajímal o zpěváky, veškerý svůj um ponořil do vývoje přístroje.

Stejně jako špatná empétrojka nedosahuje kvalit CD, ani první gramofonové desky nebyly na úrovni fonografických válečku. Měly však jiné výhody: byly méně choulostivé a umožňovaly delší záznam. Tento hon za maximální kapacitou dokonaly obří hard-disky přenosných přehrávačů. A opět iTunes – coby klíčový obchod z hudbou - vznikl nejprve jako aktivita podporující prodeje iPodů.

CD se tak dnes možná pomalu připravuje na budoucí retro fázi, která bude stejně nostalgická jako současné vzývání vinylů a kazet. Zbývá se tedy jen kochat tím, co nám kultura CD dala. Obzvlášť zábavný výstřelek a slepá vývojová větev byl třeba přehrávač s kolotočem pro až 7 disků, mezi nimiž se dalo přepínat. Nehledě na legraci, kterou si člověk užil s vypalovačkou a softwary, které dokázaly obejít CD zajištěné proti kopírování.

Skladbám se místo názvu začalo říkat pětka, šestka nebo osmička. Spoustě kapel vnutilo CD pocit, že musí naplnit jeho celou více jak sedmdesátiminutovou kapacitu (Soundgarden – Superunknown, Iggy Pop – American Caesar, Načeva – Možnosti tu sou, Fugees – The Score, Underworld – Second Toughest in the Infants). A pak tu byly i takzvané ukryté písně, které se se rozezněly po dlouhých minutách ticha (Nirvana – Endless Nameless na konci Nevermind). Z dnešního pohledu to všechno působí jako velké plýtvání s časem. Posluchači se díky tomu dost důvěrně sžili s čudlíkem „skip.“