Stvoření granátu

Na to, jak byl svět stvořen rychle, byl stvořen docela dobře. Až na pár výjimek. Tak třeba je škoda, že banány víc nepřipomínají banánky v čokoládě. A také je škoda, že granátové jablko nechutná aspoň tak dobře jako šampon s vůní granátového jablka voní. Granátové jablko totiž nevoní ani nechutná skoro vůbec. Nicméně lidstvo se už pár tisíc let snaží přesvědčit o opaku a docela se mu to daří. Tudíž jsou granátová jablka v módě, jsou považována za zdravá, afrodiziakální, a zvláště sugestibilními jedinci dokonce za lahodná. Právě teď v teplých končinách, jako je Španělsko a Turecko, granátová jablka dozrávají, takže je možné zahájit další sezonu smiřování s tímto plodem.

Granátové jablko vytrestalo již Persefonu. Aniž bychom chtěli otravovat mytologií, připomínáme, že její manžel Hádés hučel do Persefony, že to je dobré a zdravé a ať si dá. Ač snědla jen šest semínek, a to čistě ze zdvořilosti, musela pak trávit půl života v podsvětí. Dále je známo, že také vůbec první křesťanský obraz, mozaika z kostelíka v Dorsetu, zahrnuje granátová jablka. Předci je však vyobrazili spíše jako asymetrické ředkve, což naznačuje, že také oni měli k tomuto ovoci složitý vztah. Z roku 1445 se pak dochoval další zajímavý obraz. Sám renesanční mistr Botticelli vymaloval na obrazu Madona s granátovým jablkem Ježíška s nápadně kyselým výrazem ve tváři. Historici umění pro to dlouho neměli vysvětlení, jedno se ale nabízí – grimasa patří rozkrojenému jablku a dítě dává najevo odpor k dužnině, od níž bude již za chvíli celé upatlané a v zubech, má-li nějaké, bude mít semínka. Sděluje prostě, že granátové jablko není nic moc.

Jenže jak známo, kunsthistorici nesnesou jednoduchá vysvětlení. A lidstvo nesnese představu, že některé věci prostě nebyly stvořeny nejlépe. Tak třeba granátové jablko nebylo – aspoň že šampon s vůní granátového jablka a banánky v čokoládě se povedly.