Obutá-neobutá, dar-nedar. Vláda podpořila nenáviděné větrné elektrárny a tváří se, že vlastně ne

Bylo to jedno z nejpodivnějších otevření tiskového brífingu, jaký jsme od vlády Andreje Babiše zažili. Vicepremiér přes všechny hospodářské záležitosti Karel Havlíček hned v první větě spokojeně oznámil, že „vláda omezila výstavbu větrných elektráren“ schválením akceleračních zón. Každého, kdo tohle úsilí poslední půlrok pozorněji sledoval, to muselo zarazit: nemá to být obráceně? Vláda svým pondělním schválením těchto zón naopak umožnila mnohem rychlejší výstavbu větrných a solárních elektráren, byť jen v několika desítkách vybraných lokalit.

A proč se Havlíček vzápětí pustil do vysvětlování, že pokud někdo nechce, tak ani na daném „akceleračním“ území elektrárnu stavět nemusí? Tohle česká veřejnost nechápe? Navrch ještě vicepremiér „uklidňoval“, že větrné elektrárny se bez státní podpory stejně nevyplatí stavět, což není pravda. A scestné bylo i další Havlíčkovo ujišťování, že Česko není „ideální“ zemí pro rozvoj zelené energetiky. Investoři ujišťují, že pro větrné elektrárny posledních typů jsou české podmínky dostačující a Havlíček to buď dobře ví, a pokud ne – nemá dělat ministra průmyslu.

Ostatně v Praze stačí sednout do auta a během dvou hodin hned po překročení státní hranice se vnoříme do území, kde větrné elektrárny hrají po část roku (hlavně v zimě) důležitou roli dodavatele velmi levné čisté energie. A v létě plní stejnou roli sluneční elektrárny. Česko se však s jejich rozvojem začalo pod taktovkou různých fosilních lobby prát od samého počátku, tedy od přelomu tisíciletí, a bez ohledu na technologický vývoj, energetickou situaci ve světě a jednoznačné benefity se s nimi statečně pere dál.