Znárodňování bez ideologie

Je jaksi příznačné, jak je český politický diskurs ve vztahu k finanční krizi poznamenán zápecnictvím, nabubřelostí a infantilně ideologickým a dogmatickým viděním světa. Asi příliš nepřekvapí, že Češi obviňují západní Evropu z inklinace k socialismu a populistickému chování. To už je taková tradice, prezident Václav Klaus takto mluví vlastně od té doby, co ho známe a v základních obrysech to po něm papouškuje valná většina této vlády. Teď nastává posun: Češi nyní začali z koketerie se socialismem a populismem obviňovat doslova celý svět.

Vezměme si postoj ministra financí Kalouska: ten se zostra pustil do všech zemí, které začaly občanům nabízet stoprocentní pojištění vkladů. Za normálních okolností by byla Kalouskova kritika „postupu Západu“ naprosto oprávněná. Také v této rubrice jsem asi deset dní starý irský nápad i německou koketerii s plnou garancí vkladů kritizoval, především pak proto, že vlády slibují něco, co při „celoplošném útoku“ na banky prostě nedokážou splnit. Jenže svět financí se mění každou hodinu a dnes – ani v pátek kdy ministr Kalousek mluvil ve Washingtonu - už to nebyl ten samý svět jako před týdnem. V tuto chvíli už stoprocentní pojištění vkladů nabízí i „konec světa“, tedy Austrálie a Nový Zéland.

Desítky světových vlád si takto nepočínají z jakéhosi „plezíru.“ Svět je v tuto chvíli prostě zmítán panikou. Centrální banky mají k dispozici spoustu nástrojů, ale panika je povahy psychologické a nevypočítatelné a s panikou centrální banky samy bojovat prostě neumějí. Zajímavý úvodník přineslo nové číslo časopisu Time. Opět tu máme jedno „přírodní“ přirovnání: lidé smeteni povodňovou nebo přílivovou vlnou se většinou snaží plavat k nejbližšímu břehu. I když je to proti proudu. Zdá se jim to asi bezpečnější než nechat se unášet proudem neznámo kam. Jenže plavání proti proudu je vyčerpá. A i když je ke břehu blízko, utopí se. Když to převedeme do řeči finačního světa, znamená to plavání proti proudu rychlý prodej akcií nebo výběr úspor a ten pomyslný břeh finanční hotovost.

Vlády, instituce i akademická sféra dosti pyšně doufaly, že svět se naučil paniku ovládat, ale nyní vidíme, že nikoliv. Možná si toho na českém ministerstvu financí nevšimli, ale na washingtonském setkání G-8 i MMF a Světové banky se mluvilo o tom, že zcela vážne hrozí „úplný rozpad světového finančního systému.“ Vlády, které slibují garantovat všechny vklady, sledují jediné: chtějí zastavit paniku. Nepochybně jde o opatření dočasné, ale asi by nebylo nejmoudřejší to právě v tuto chvíli říkat nahlas. Mimochodem: vlády mnoha evropských zemí slibují i „horší a nebezpečnější“ věci. Ať už z hlediska „správné“ tržní ideologie nebo z pohledu splnitelnosti. Například budou garantovat i všechny mezibankovní úvěry.

…

Podobné je to s myšlenkou znárodňovat banky. Jen úplný blázen si myslí, že je to pro kohokoli, kdo to navrhuje, jakýsi cíl nebo dlouhodobé řešení. Nikdo si nemyslí, že banky mají být státní a nikdo si nepředstavuje, že mají nějaké centrální komise rozhodovat o tom, kam půjdou úvěry. Opět jde pouze a jenom o psychologii a o pokus postavit se nadvládě nedůvěry a paniky. Když banky přestávají plnit svou společenskou úlohu, musí ji zajistit stát. Jakmile to jen trochu půjde, budou zprivatizované banky opět prodány do soukromých rukou.

…

Ministr financí Miroslav Kalousek také vysvětll, že za současnou finanční krizí stojí levicové programy na podporu nájemního bydlení pro nižší příjmové skupiny.

To je zajímavé. Americký mainstream se shoduje v tom, že úloha těchto politik a programů je spíše postranní. Jak by ministr Kalousek asi vysvětlil, že každému sotva plnoletému nabízely americké banky spoustu kreditních karet? Jak souvisí s levicovou politikou tzv.sekuritizace (proces, kdy se z úvěru stává cenný papír) nebo složité finanční deriváty? Jak s tím souvisí neřiditelná a živelná touha po větších odměnách a krátkodobých ziscích? Kdo může za to, že Amerika přestala spořit? A kdo je zodpovědný za obrovský americký rozpočtový schodek? Je to snad americká levice?

Ještě štěstí, že má ten zpitomělý svět po ruce Čechy, ty srdnaté libertariány z ráje trhu, aby se od nich mohl poučit.

Páteční audit: My za to nemůžeme. To oni!

Čtvrteční audit: Mimoběžná debata a daně

Středeční audit: Prezidentův úzký koridor

Úterní audit: Mezi přáním, slibem a zárukou

Pondělní audit: Riziko - vláda bez ekonoma