Celý tento týden se koná jarní zasedání washingtonských institucí, tedy Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Role MMF v krizi eurozóny se v této souvislosti v poslední době stala předmětem několika rekapitulací, zajímavá je například ta z minulého týdne z deníku The New York Times.
Přítomnost Christine Lagardeové na sedmdesátých narozeninách německého ministra financí Wolfganga Schäubleho byla nejen důkazem starého přátelství obou, ale také potvrzením faktu, že washingtonská nadnárodní organizace hraje v řešení krize eurozóny stále důležitější roli.
MMF je v krizovém managementu jako instituce stále vlivnější a je důležitější než kdejaký členský stát eurozóny. Madam Lagardeová je jakousi zvláštní hlavou státu, která má větší moc než kdejaký volený lídr.
Lagardeové se podařilo přesvědčit Němce, aby překonali svoji váhavost a souhlasili s posílením eurozóny, například s centralizovanějším bankovním dohledem. V poslední době jsou zase náznaky, že se Lagardeová a spol. snaží přimět německé vedení, aby změnilo svůj názor na tvrdost fiskální přísnosti vůči zemím, jako je Řecko nebo Portugalsko, především ve světle nového poznání o dopadech škrtů na růst při úrokových mírách blízkých nule. Přitom ještě relativně nedávno měl MMF pro všechny stejný recept jako Německo: škrty a zvyšování daní.
Skutečnost, že je MMF tolik zapleten do evropských záležitostí, je logicky předmětem kontroverzí jak na starém kontinentě, tak mimo něj.
Chudším státům, které také přispívají do společné pokladnice, vadí, že MMF se soustředí na bohatý svět. Více než polovina zdrojů MMF jde nyní do Evropy, a to se před pár lety začínalo prakticky na nule. Historicky si západní svět od MMF nepůjčoval, nyní MMF poskytuje třetinu záchranných půjček pro Portugalsko, Irsko a Řecko.
Evropané se brání: desítky let do MMF přispívali, mají tedy snad také jednou právo na pár let využít jeho asistenci. A pokud se eurozóna vzpamatuje (nebo stačí, když se nezhroutí), bude z toho profitovat i třetí svět.
Je to tak správné? Občané i mnozí lídři postižených zemí si hořce stěžují na podmínky stanovené „trojkou“ technokratů z MMF, Evropské centrální banky a Evropské komise. Leckomu se zdá nepřijatelné, aby technokratická instituce diktovala takové „politikum“, jako je třeba zpružnění trhu práce a usnadnění propouštění zaměstnanců. Jenže MMF si nějaké podmínky klást musí, je to pro organizaci jediná páka, která může pomoci zaručit, že dostane půjčené peníze zpět.
Na jarním summitu se jistě bude diskutovat i o mnohém dalším. Například role MMF v okamžiku, kdy bylo na Kypru nejprve rozhodnuto, že část nákladů na záchranu Kypru ponesou i pojištění vkladatelé. V době, kdy byla ta výbušná věc schválena (a potom zrušena), seděla u stolu i Christine Lagardeová.
Další potíž je v tom, že v různých záchranných půjčkách v minulosti vystupoval MMF jako jediný či hlavní věřitel, který měl nejsilnější slovo, a ostatní se museli řídit podle něj. Nyní je MMF v roli minoritního věřitele, poskytuje ohromné sumy, ale nemá poslední slovo a tím se vystavuje většímu riziku než v minulosti.
Pak je tu kritika obcházení politiky či kupování času. Autor Auditu (tedy tohoto textu) je zastáncem názoru, že krize eurozóny je především krizí nedovařených institucí společné měnové zóny a krizí nedopečeného, ale přitom započatého federalismu. MMF jakoby supluje existenci nějakého společného evropského federálního krizového fondu, resp. je to skrytý federální krizový fond, protože voliči o něm na první pohled nic nevědí. Bylo by užitečné, kdyby politika MMF podobně jako odvážnější politika ECB pomohly evropským lídrům získat čas k provedení základních institucionálních posunů. Jenže politici koupený čas nevyužívají, navržená bankovní unie je slabá a nedostatečná a k posunům k osvědčenému a stabilnímu federálnímu modelu nedochází. Evropa tedy jenom odkládá řešení a vleklé odkládání řešení může znamenat vleklou stagnaci.
Euroskeptici a různí věrozvěstové rozpadu eurozóny zase nemohou MMF přijít na jméno, protože MMF – ač málo politicky viditelný – jen oddaluje to, co je stejně nevyhnutelné, a to je podle nich rozpad neudržitelné měnové unie, který si zase přejí především proto, aby došlo na jejich slova. Typickým zastáncem tohoto názoru je třeba Jeremy Warner v deníku The Telegraph. Ten, kdo sleduje výrony českých euroskeptiků, které v českém veřejném prostoru spíše dominují, nedočte se zde ale vůbec nic originálního.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].