Triumf Merkelové: změna Lisabonské smlouvy

Výsledky evropského summitu ze čtvrtka minulého týdne jsou s ohledem na všechny jiné summity EU docela revoluční záležitost. Dá se říci, že od vypuknutí finanční krize a řecké dluhové krize (spíše to byla krize evropských institucí), je to teprve druhý summit EU, který hlásí elementární dohodu ve věci měnové unie (prvním byla jarní dohoda o vzniku fondu finanční stability, tedy EFSF, jindy též “garanční fond” či “ochranný val”).

Angele Merkelové se podařilo dohodnout změny v Lisabonské smlouvě, které povedou k vytvoření “permanentního krizového mechanismu”, který nahradí garanční fond EFSF, který bude existovat pouze do roku 2013 a který je založen na dobrovolné smlouvě, nikoli institucionální změně..

Posun v německé diplomacii a politické vizi je poměrně markantní. Nejméně půl roku to vypadalo, že pilířem německé politiky ve vztahu k eurozóně jsou tři věci: prosazení toho, aby pokuty byly automatické, a možnost, aby “neposlušné státy” (státy, které nedodržují kriteria Paktu stability a růstu) byly automaticky a dočasně zbaveny hlasovacích práv. A pak také postih států, které dlouhodobě vytvářejí neudržitelné nerovnováhy, resp. velké obchodní schodky.

Náhle, překvapivě a doslova “přes noc”, resp. během několika dní německá diplomacie otočila: vzdala se “automatismu” u pokut pro hříšníky (ty budou nadále předmětem politického vyjednávání, tudíž pravděpodobnost jejich udělení je nadále velmi nízká) a vzdala se možnosti zbavovat hříšníky hlasovacích práv.

Leckteří analytici “evropských věcí” se domnívají, že Německo oba tyto své návrhy nemyslelo od začátku vážně (ačkoli evropský prezident Herman van Rompuy byl “zaúkolován”, aby na návrhu těchto změn půl roku pracoval). Automatismus byl od začátku nesmyslný, protože “automaticky” nic vymáhat nelze a zbavovat hříšníky hlasovacích práv je přeci jen poněkud příliš. Takže Němci se vzdali těchto dvou svých utopických maxim a podařilo se jim prosadit hlavní trumf, který si dlouho drželi v rukávu: předjednat změnu jednoho článku Lisabonské smlouvy, která bude schvalována v režimu technické či drobné změny, nikoli tedy jako velká změna smlouvy.

Merkelové se podařilo předjednat souhlas Britů i Poláků (obě země nemají zásadní výhrady), souhlasí dokonce i Češi. Členským státům eurozóny v zásadě nezbývá nic jiného než souhlasit. Němci měli k dispozici mocnou zbraň: prohlásili, že EFSF (garanční fond) bude existovat pouze do roku 2013. Protože Němci jsou logicky hlavní přispěvovatelé fondu, ostatním státům eurozóny v podstatě nezbývá než přistoupit na jejich požadavek, tedy pokud chtějí v eurozóně zůstat.
Němcům také de facto nic jiného nezbývalo: německý ústavní soud dal najevo, že ochranný val (fond finanční stability) chápe pouze jako dočasné řešení a žádal permanentní změnu evropských smluv. Navržená změna smlouvy, kterou do prosince předloží evropský prezident Herman van Rompuy má být prý dost velká na to, aby uspokojila německý ústavní soud a dost malá na to, aby o ní Irové či Dánové nemuseli pořádat referendum.

V čem vlastně spočívá navržená změna smlouvy? Článek 125 o zákazu pomoci jednotlivému státu (no bail out clause) zůstane ve smlouvě. Krizový mechanismus může být spuštěn pouze v případě, kdy bude ohrožena eurozóna jako celek, nikoli jeden členský stát. Přesně specifikována bude role Mezinárodního měnového fondu a bude navržen tzv. bail in, tedy institucionalizované “očesání” privátních investorů.

Vzdychání diplomatů o tom, že dojednávání Lisabonské smlouvy trvalo deset let a bylo vyčerpávající a frustrující je nesmyslné. Pozice států a politiky se nemá řídit podle toho, jak jsou diplomaté (případně novináři, kteří o nich píší) unaveni. Politika musí čelit akutním nebezpečím pro státy a občany a že eurozóna je institucionálně a fakticky ohrožena, je holý fakt.

Jak se s tímhle vším vyrovnají vlivní čeští euroskeptici? A jaká bude vlastně česká pozice? Premiér Petr Nečas zatím předběžně souhlasil. Koneckonců ani se mu nedivím: s drobnými připomínkami souhlasila i Británie pod vedením konzervativců, tedy tradiční český euroskeptický spojenec. Británii, která stejně jako my není v eurozóně, bylo zaručeno, že se žádné další pravomoci do Bruselu předávat nebudou.

S německy přísným důrazem na škrty a úspory česká politika v poslední době vřele souhlasí. A koneckonců Česká republika deklarovala, že do eurozóny nespěchá (a nikdo jí tam zvenčí nežene). Tak proč by jí to mělo vadit? Pokud dodatek ke smlouvě vzbudí na Hradě a v ODS lítý odpor, pak to bude opět pouze iracionální a nepraktické – v Jiráskově pojetí husitství “Proti všem”.