Poněkud lehkomyslné články o euru a jeho snadném rozpadu nevycházejí pouze v jistém českém deníku, ale leckdy i v anglickém tisku. Kde také jinde, když Anglie je kolébkou pro mnohé našince tolik svůdné intelektuální euroskepse. Článek Simona Kupera (je to možná příznačné) nevyšel na názorových stránkách Financial Times, ale v páteční magazínové příloze, kterou normálně nečtu, protože lososový deník louskám na internetu. Málem mne to v letadle zvedlo ze židle, ale naštěstí jsem byl připoután.
Autor se v lehce laděném bublinkovém komentáři vysmívá tomu, že euro je staromódní sentimentální projekt založený na obavách z opakování světové války.
Autor například píše: „Euro se zrodilo, protože evropští lídři byli v roce 1990 stále ještě posedlí válkou. Sám Mitterrand byl válečný kolaborant i odbojník. Helmut Kohl ztratil svého milovaného bratra Waltera, který odešel na frontu v roce 1944. Na druhou stranu také emocionální náboj euroskepticismu Thatcherové byl spojen s tím, že v roce 1940 stála Británie sama proti celé Evropě… Taktéž Evropská centrální banka je válečné dítě. Zdědila německou fobii z inflace, která zase souvisí s nástupem nacismu.
Jenže generace Thatcherové už vesměs vymřela. Německo se stalo normální zemí. Protiimigrační strany už nikdo nenazývá neonacistickými a v mnoha zemích se jim daří. Druhá světová válka je pro dnešní Evropany něco jako pro Američany válka Severu proti Jihu. Něco si o tom vágně pamatují z dějepisu, ale politici se už k válce neobracejí jako k podkladu pro rozhodování… Ekonomicky společná evropská měna nikdy smysl neměla."
Tak začněme nejprve tou poslední větou. Euro není pouze politický projekt. Jeho přípravy postoupily především po krizi evropských měnových kurzů v roce 1992. Světové finanční trhy (investoři, spekulanti) tehdy daly najevo, že si dokážou jednotlivé národní měny rozebrat a k snídani si namazat na chleba i takového giganta, jako byla britská libra.
Neustále se opakující kompetitivní devalvace by zcela jistě vedly k destrukci společného evropského trhu, protože dříve nebo později by některé státy proti devalvačnímu zvýhodňování nasadily ochranářská opatření.
Firmy ve státech, které euro nemají (jako Česká republika), dávají vydělat vysoké desítky miliard korun (či miliard eur) bankám na kurzová zajišťování a kurzové operace. Není lepší, když takové peníze zůstanou v podnicích a jsou zde dobře investovány?
Při pohledu zvenčí (z Asie či USA) působí kontinent národních měn poněkud komicky, složitě a neuchopitelně.
Jenom politik, jako je Václav Klaus, si může stýskat po celnících, buzeracích a všemožných kontrolách. Politik totiž přes celnice nechodí, nemusí se bát, že ho okradou ve směnárně či oholí při výběru z bankomatu.
A je tu i důležitý prvek kontroly a transparentnosti. Se společnou měnou mohou občané lépe posuzovat, jak efektivně se jim vládne, a kontrolovat, kde kolik stojí zakázky a jaké mají politici platy a výhody.
A nyní k té bagatelizaci války. Na rozdíl od autora znám v Česku, Evropě i USA spoustu mladých lidí, které dnes druhá světová válka či holocaust zajímá mnohem víc než třeba generaci naši. Spoustu válek se může zrodit z obchodních sporů a protekcionismu a bez společné měny se hrozba protekcionismu zvyšuje (to je zřejmé), zvláště přijde-li nějaká krize – třeba zvenčí.
Autorovi nezbývá než připomenout, že ještě v polovině třicátých let (o letech před krizí ani nemluvě) se leckdo právě v Británii stavěl k hrozbě války podobně lehkomyslně a ťukal si pobaveně na čelo.
A bagatelizovat nárůst xenofobie v podobě protiimigrantských stran, které autor provokativně vítá do mainstreamu, je vůbec nevkusné a hlavně nebezpečné. Stačí trochu povolit mainstreamovou toleranci a tyto strany začnou znovu otevřeně propagovat ghetta, odsuny a izolace.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
