0:00
0:00
Audit Jana Macháčka19. 9. 20136 minut

Poučení z krizového vývoje: překonat ideologické bariéry

Pět let po pádu Lehman Brothers jsme přece jen o něco málo zkušenější

V souvislosti s pětiletým výročím pádu Lehman Brothers lze narazit na řadu textů, které se snaží zdůraznit, že svět se nám příliš nepoučil a pomalu, ale jistě míří k dalšímu třesku a finanční katastrofě. Banky jsou větší než před krizí, finanční deriváty, sekuritizované finanční produkty a komplikovaná pojištění proti riziku jsou stejně nadužívané jako na vrcholu hypoteční bubliny (jen se „pojišťuje“ něco jiného). Z ekonomů, kteří se až na výjimky znemožnili (stačí si zkontrolovat, co se psalo před rokem 2008), jsou zase přemoudřelí mediální bohové, ratingové agentury (tedy podniky, které jsou symbolem jízdy na vlně stádního a nekritického myšlení) jsou opět brány vážně. Globální finanční nerovnováhy jsou horší než před krizí, příjmová nerovnost dále roste, někde se nafukují nové bubliny a zadlužení se jen přelilo jinam apod.

To vše jsou témata k diskusi, možná by ale neškodilo podívat se spíše na pozitiva, která přece jen převažují. Když si člověk v uplynulých desetiletích četl texty o příčinách a průběhu velké hospodářské krize třicátých let, musel nutně nabýt dojmu, že ekonomové se v interpretaci neshodnou skoro na ničem. A protože je rozděluje ideologická propast, poznamená nás to i po příštím nárazu.

Jako zázrakem se ale podařilo, že guvernérem americké centrální banky se stal přesně včas Ben Bernanke, který se předtím celý život zabýval historií třicátých let a vyhodnotil si ji neideologicky a správně. Také se třeba mohlo stát, že by v čele Fedu seděl jestřáb, který by utáhl šrouby, když měl udělat opak, podobně jako to udělali jeho předchůdci ve třicátých letech. Jenže se to nestalo a já osobně věřím tomu, že skutečnost, že se to nestalo, je důsledkem relativně rozumného vládnutí, deliberativní diskuse a institucionálního pořádku.

↓ INZERCE

Nejde jen o to, že krize měla lehčí průběh, nikdo neumíral hlady, nemrzl a nezaměstnanost nedosáhla desítek procent. To se ani po desetiletích sladké prosperity nedalo čekat. Podstatné je, že se ukázalo, že máme přece jen kapacitu poučit se z historie a neopakovat ty nejhorší chyby. Nejdůležitější závěr z průběhu krize je (a to je třeba tzv. vytknout před závorku), že lidstvo (či alespoň „americké lidstvo“) je přece jen poučitelné, i když nám všem možná několikrát denně připadá, že to je naopak. Poučení pro příští krize je také jasné: pokoušet se překonat ideologické bariéry ekonomických výkladů a usilovně hledat minimálního společného jmenovatele.

Akcie Lehman Brothers se seriovým číslem 0001 Autor: DPA

K tomu důležitý imperativ: pokud svět nebude pěstovat kritické či disentní myšlení a bude uctívat pouze myšlení stádní, které se veze na vlně, dříve nebo později nabourá stejně jako v roce 2008.

Finanční krize podobného rozsahu čas od času – třeba dvakrát za století – prostě přicházejí, podobně jako velká voda. A vůbec největší problém – podobně jako s povodněmi – je s historickou pamětí, která rychle vyhasíná. Přehrady vytvářejí iluzi ochrany, dávají zapomenout, že velká voda přichází každých pět či deset let, na ochranu před supervelkou vodou ale nestačí.

Podobně dokážou jemné inženýrské nástroje moderního centrálního bankovnictví a rozpočtů vykrývat běžné recese a učinit je mělkými a krátkými. Jenže pak dávají zapomenout, že čas od času praskne velká bublina - a ta vyrostla či vyroste do své velikosti možná právě proto, že jsme zapomněli na ty drobné recese, které jsme se naučili technicistně vyhlazovat. A to, co pak v celé ekonomice děláme, se rovná stavbám v záplavovém území.

Z toho vyplývá řada dalších věcí. Státy s dobře fungujícím sociálním systémem a automatickými stabilizátory ustojí velkou krizi lépe a v době prasknutí velké bubliny a v okamžicích paniky mohou paradoxně prospět i rigidity na trhu práce, protože leckdo může příliš rychle a ve zbytečné panice propouštět.

Jenže v dobách normálních či dynamických se rigidity na trhu práce či příliš štědré sociální systémy jeví logicky jako zátěž. Vyplatí se je udržovat kvůli něčemu, co přichází tak zřídka? Podobně je to s přísnější regulací bank a posílením jejich kapitálu. Možná by banky pro rozjezd konjunktury potřebovaly volnější regulaci, ale politický cyklus volá po tom být připraven, jako kdyby další krize měla udeřit třeba zítra. Jenže s tím, jak další krize přicházet hned tak nebude, začne vyhasínat i živá lidská paměť a požadavky na tvrdou regulaci a zvýšená kapitálová posílení začnou také přirozeně slábnout, až zmizí úplně.

Bankéři v západním a anglosaském světě jsou dnes předmětem opovržení a humoru a kolují o nich vtipy podobné těm o blondýnách. Kdo ví – za pár let může být všechno zase jinak a z bankéřů budou místo švejků brzy zase obdivovaní bossové. (Zajímavé je, že v České republice jsme tento kulturní posun či spíše výkyv západního světa vůbec nezaznamenali kvůli tomu, že na nás dopadla pouze ekonomická, nikoli finanční součást Velké recese.)

Regulace je zjevně v demokracii závislá na politické poptávce - a ta se chová zjevně procyklicky (zhoršuje výkyvy cyklu), i když bychom vždy potřebovali právě proticykličnost. Otázka je, zda se to dá zařídit, a zde je otázka poučitelnosti lidstva skutečně namístě.

Velká recese obnažila i „nedovařenost“ některých projektů a experimentů, tedy především eurozóny. Ta byla jistě schopná ustát nějakou tu drobnou recesi, ale velký úder po roce 2008 nutí Evropu ke zpevnění a dobudování institucionálních základů a pilířů. Jde to sice jako psovi pastva, ale přece jen se to děje.

Kde se skrývají rizika? Leckdo se domnívá, že s tím, jak bude v USA končit kvantitativní uvolnění, bude klesat hodnota dluhopisů v portfoliích bank, a může se tak objevit nová časovaná bomba. Ekonom Satyajit Das ve Financial Times píše, že veřejný i soukromý dluh po krizi vzrostl, nikoli klesl. Zrodil-li se pád Lehman Brothers z vysokých úrovní dluhu, globálních nerovnováh, excesivního finančnictví, podfinancovaných sociálních nároků a ze spotřeby založené na úvěrech, změnilo se překvapivě jen málo. Přerostlý finanční sektor se nepodařilo vrátit k redukci na základní užitnou funkci: na platby, poskytování úvěrů a správu úspor a na co nejjednodušší risk management.

Ne každý ekonom je však posedlý fenoménem dluhu. Třeba John Kay nedávno napsal do FT, že žádný velký stát typu Británie či USA nemůže nikdy zkrachovat a že by se politici místo naslouchání obchodníkům s dluhopisy a ratingovým agenturám měli soustředit na zaměstnanost, produktivitu, růst a inovace. Vějíř názorů se nezužuje, ale naopak rozevírá. Jenom je třeba neustávat v úsilí o hledání minimálního průniku či shody.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].