0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Audit Jana Macháčka2. 8. 20116 minut

Poučení z amerického vývoje

Americký Kongres sice stvrdil „historickou“ dohodu obou politických stran a Spojené státy se vyhnuly hrozbě dočasného bankrotu či platební neschopnosti, jenže reputace a důvěryhodnost USA jako státu už je nenávratně (a fascinující je, že zcela zbytečně) poškozena.

Mnozí z amerických politiků (především v řadách konzervativní pravice) se navíc ještě poplácávají po ramenou, jak situaci báječně vyhrotili, a těší se, že celé vydařené drama, které boří kredibilitu USA ve světě, zopakují před prezidentskými volbami – tedy za rok – pro velký úspěch znovu.

Reklama

Nejde pouze o jakousi vnitroamerickou záležitost, která nemá dozvuky ve zbytku světa, projevují se zde v plné nahotě trendy v politické kultuře a ideologii, které známe i z jiných částí světa, tedy i u nás v Evropě a také u nás doma.

Politici sami páchají škodu

Tatam je představa, že politici jsou dobří k tomu, aby předvídali krizové situace, nástrahy a svody a kormidlovali státy takovým směrem, aby se zbytečným střetům vyhnuly. Čekat takovou kvalitu a předvídavost by bylo přece jen příliš naivní.

Jenže dnes už ani neplatí, že politici se zodpovědně snaží státy ze zbytečných krizí a střetů vyvést. A dokonce už neplatí ani představa, že politici (parlamenty a vlády) jsou neschopní, neproduktivní a jsou zbytečným závažím, že si vystačí se sebou samými a že ekonomiky jdou dopředu či živoří vlastně jim navzdory. Právě odeznělá (na čas) politická krize je příkladem toho, že politici jsou dobří k tomu, aby vyvolávali umělou a zbytečnou krizi a způsobili státu a ekonomice nenapravitelné škody. Produktivita politiky je dokonce negativní. Ještě před měsícem nikdo nebral hrozbu amerického státního bankrotu vážně a Amerika si půjčovala levněji než jindy. Od roku 1962 se dluhový strop v USA zvýšil jednaosmdesátkrát a nikomu to nevadilo. Laikům připomeňme, že rozpočet (tedy příjmy a výdaje) má Amerika dávno schválený.

Tohle ale známe i z České republiky. Během celého jara jsme mohli mít i u nás pocit, že si politici vcelku vystačí sami a k ničemu nás vlastně nepotřebují. A na evropské úrovni pozorujeme totéž v krizi eura. Politici nejsou schopni poměrně jednoduchou úlohu institucionální krize eurozóny řešit a prokazatelně krizi eura zhoršují.

Vyhrocená polarizace

Americká společnost a politika je hluboce rozdělená a ostře a nesmiřitelně ideologicky polarizovaná. Tudíž nepřekvapí, že i recepty na vyvedení Ameriky z ekonomické a dluhové krize nejsou v případě obou ideologických táborů vůbec kompatibilní a mají v sobě de facto jen minimální potenciál pro kompromis.

Americká politika se v tomto ohledu v posledních dvou desetiletích velice zhoršila (když budeme abstrahovat od zahraniční či vojenské politiky, která není tématem tohoto textu) a nic užitečného zemi nepřinesla. Americká ekonomika stále relativně funguje, protože představuje obrovský samohyb a protože má funkční institucionální právní rámec, vládu práva a soudů apod.

Politici mají pocit, že se jim permanentní mobilizace proti ideologickému nepříteli vyplácí, že voliči chtějí plamenný boj, a ne kompromisy.

Leckdo se domnívá, že americkou politiku v tomto ohledu zkazila média, která vyžadují politický boj a střet místo kompromisu, protože boj, střet a drama média lépe prodávají než nějaké upocené a zdlouhavé hledání kompromisu.

Potíž je v tom, že část amerických médií (Fox News, mnohá FM rádia) kope za jeden politický tábor (republikány) a slavné deníky za druhý (demokraty). Jenže hledat příčinu (mohou za to média, nebo politika) je jako ptát se, zda byla dřív slepice, nebo vejce. Jisté je jen to, že zkažená (a kazící se) média a poptávka po výsledcích typu 1:0 nesou svůj díl odpovědnosti.

Ale pozor – tohle přece ve střední Evropě také dobře známe! Takové Maďarsko představuje dnes jednu z nejrozdělenějších společností na světě – a mezi námi: na čem se v poslední době dohodli politici napříč spektrem v České republice?

Amerika zažila srdceryvnou scénu s kongresmankou Gabrielle Giffordsovou, která přijela hlasovat i přesto, že se léčí s prostřelenou hlavou. U nás si lze vzpomenout, že v době Špidlovy vlády vezli Cyrila Svobodu hlasovat do sněmovny na nemocničním lůžku s hlavou v krunýři.

Trik s polarizovanou společností, kterou politici vlastně potřebují k životu, prohlédnou jen vzdělaní voliči. Proto si přestaňme dělat iluze o tom, že politici mají zájem na tom, aby byla společnost vzdělaná. Čím budou lidé hloupější, tím lépe se s nimi bude manipulovat (a uměle polarizovat), tím snáze se z voličů stanou užiteční idioti, kteří na fiktivní boj dobra se zlem (a různé mobilizace) politickým stranám naletí.

Dluhový fundamentalimus

Část politiků si v poslední době uvědomila, že dluhový fundamentalismus či jakési nové protidluhové náboženství vlastně dobře prodává a zabírá. I lidé, kteří nevědí, jaký je rozdíl mezi schodkem a dluhem, možná zaberou na zjednodušená hesla a tupé floskule o tom, že dluhy se mají zakázat a bez dluhů je člověk svobodný. S tím souvisejí i všelijaké fundamentalistické návody na vyhladovění státu apod. – tady už nejde jen o strašení bankrotem, ale dokonce o ochotu bankrot z ideologicko-mocenských důvodů vyvolat.

Pokud možno ani slovo o tom, že kromě škrtů je také třeba zvyšovat daně. Na celém tom protidluhovém fundamentalismu je nejhorší to, jak je vlastně falešný. 1. Za americké dluhy mohou především republikánské vlády. Demokraté rozpočty historicky vyrovnávají. Přesto se mnohé voliče podařilo rychle přesvědčit o opaku a většina Američanů dnes prý věří tomu, že dluhy nasekal Obama. 2. Republikáni sami schválili platný americký rozpočet, tedy příjmy a výdaje, dluhové stropy jsou směšné.

Protidluhový náboženský fundamentalismus a populismus samozřejmě vládne i leckde v Evropě a souvisí s neschopností řešit krizi eura. Na druhé straně se daně zvyšují až příliš snadno, a to i české (a nejen české) pravicové koalici.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].