Odvrácená tvář německého úspěchu

V listopadu se poprvé objevila informace o tom, že Evropská komise se bude zabývat otázkou, proč je Německo příliš orientováno na export. Hned se pera eurokritiků, jimž stačí číst si titulky, roztřásla hněvem: Co si to arogantní bruselský úředník dovoluje? Má snad být Německo trestáno za úspěch?

Tak to ovšem nikdy nebylo: pokud se všichni shodneme na tom, že jednou z příčin krize eurozóny byly přílišné nerovnováhy v bilancích nejrůznějších zemí, a pokud souhlasíme s tím, že tyto nerovnováhy v určité podobě pokračují, pak je logické, že to Evropská komise se svou zásobárnou kvalifikovaných akademických ekonomů zkoumá. Všechny přílišné nerovnováhy jsou nebezpečné a nejen ty s minusovým znaménkem, tedy dluhy a schodky. Je přece jasné, že aby mohl někdo spořit, musí někdo utrácet a investovat, a aby mohl někdo vyvážet, musí někdo něco dovážet. Evropa sice není uzavřená entita, ale naprostá většina exportu a importu probíhá v rámci Unie samotné.

Zkoumání toho, jak je to s německou nerovnováhou, nyní komise uzavřela a 5. března svoji důkladnou analýzu (IDR – in depth review) zveřejnila. Zpráva je velice zajímavá, důkladná a podnětná, ale ve světle Krymu a zmizelého letadla logicky zapadla. Umanuté ideology asi zklame, že je to analýza neideologická, a hned na úvod řekněme, že zpráva se tolik nezabývá tím, proč Německo tolik vyváží (to nikdo nikomu nebere), ale proč tak málo dováží a hlavně proč tak málo investuje, a to v privátní i veřejné sféře. Zprávu nelze osočovat z toho, že slouží zájmům evropského Jihu, protože má na mysli zdraví německé ekonomiky do budoucna, především německý růstový potenciál.

Německo má přebytek běžného účtu platební bilance, šest až sedm procent od roku 2007, který se během krize nezměnil a počítá se s tím, že bude v příštích letech dále narůstat. Jakkoli jde především o chování soukromého sektoru, nelze to vysvětlit pouze německou tradicí. Německé ekonomické zdroje nejsou alokovány efektivně a Německo to může do budoucna poškodit.

Nejde jen o dlouhodobou německou spořivost a omezování spotřeby (Pavel Kysilka to nedávno v Hospodářských novinách nazval protestantskou etikou), ale také o snižující se úroveň investic veřejného sektoru. Německý export je jistě úspěšný, je po něm poptávka všude na světě a výrazným způsobem ho ovlivnilo i rozšíření EU, ale k nerovnováze přispěl i velmi slabý import.

Také v důsledku reforem v sociální oblasti a na trhu práce německé domácnosti velmi spoří, což by jistě nikomu nevadilo, kdyby z těchto úspor byly financovány vyšší investice, ale to se právě neděje.

Tři další věci jsou nejzajímavější. Investice německých firem jsou podstatně nižší než kdekoli jinde v eurozóně. V prvním desetiletí to šlo vysvětlit přísnou politikou bank, ale dnes, kdy vnější podmínky podporují formování kapitálu, kdy bilance firem jsou zdravé, úrokové míry nízké a cyklická pozice příhodná, je to zvláštní. Nízké investice firem mohou nejvýrazněji poškodit německý růstový potenciál do budoucna. 

Pozoruhodné je, že německé nefinanční korporace výrazně snižují své úspory, snižuje se zadluženost firem. Podniky jako by se dobrovolně odpoutávaly od bankovního sektoru a financovaly svůj rozvoj raději samy, což je spíše záhadné. Německé firmy se snaží držet co nejlikvidnější aktiva.

Veřejné investice v Německu stále klesají v porovnání se zbytkem eurozóny, a to hlavně investice do infrastruktury, jejího udržování i expanze. Dramatický je pokles především na úrovni měst a obcí. Investice do vzdělání jsou v Německu nízké podle všech mezinárodních standardů, což do budoucna poškodí růst a výkonnost ekonomiky.

Doporučení pro Německo je celá řada, za všechny jmenujme podporu domácí poptávky, podporu veřejných investic, vyčištění a posílení bankovního sektoru a umožnění růstu mezd.