O rozpočtovém stimulu. V Německu i u nás

Vleklá politická diskuse o tom, jak má vypadat fiskální (tedy poptávkový i investiční) stimul pro německou ekonomiku, která se propadá do hluboké recese, nádherně ilustruje, jak žádné rozhodnutí v oblasti hospodářské politiky není jen dobré nebo špatné. Vše má prostě vždy svoje náklady a výnosy, svoje pro a proti. Pak samozřejmě záleží na lidské povaze, jak s tím naloží. Buď si budeme myslet, že je všechno marné nebo najdeme na některých rozhodnutích alespoň cosi nadějného.

1. Snížení daní. Ano - ale skeptik řekne, že to nemá smysl, protože když se lidé obávají krize, všechny peníze, které získají navíc, dají na spoření, protože se bojí horších časů. V Německu také na podzim poměrně dramaticky rostla míra úspor (aktuální data z České republiky nejsou bohužel k dispozici).

Mírný optimista řekne, že je to sice pravda, ale lidé snad nedají na spoření úplně všechno a přece jen by si mohli něco navíc koupit. Takže to za pokus stojí.

2. Když si lidé budou kupovat něco navíc, jak zajistit, aby to byly výrobky, které podpoří domácí ekonomiku? Pokud si lidé budou kupovat více LCD televizí vyrobených v Koreji nebo v Číně, domácí (německé, české) ekonomice to nepomůže.

Zajistit to nejde. Pokud by politici začali nějak stimulovat poptávku po doma vyrobeném zboží bylo by to smrtící a spustilo by to spirálu protekcionistických opatření. A právě protekcionismus zařídil, že tzv.Velká deprese byla tak hluboká, drastická a vleklá.

Optimista tedy řekne: stojí za to poptávku podpořit. I když domácí výrobky si budou lidé kupovat pouze "částečně", je to lepší než nic.

3. Pokud se vláda rozhodne investovat do infrastruktury, je to ve všech případech běh na dlouhou trať. Projektová příprava, sehnání potřebných úředních povolení, výkupy pozemků - to trvá u nás i v Německu léta. Ale i u projektů, které byly pouze zmraženy či pozastaveny, může nové rozeběhnutí trvat půl i tři čtvrtě roku: je třeba sehnat dělníky, stavební stroje, mobilizovat "spící" dodavatele. A ekonomika potřebuje injekci poptávky už nyní, ne za rok. Navíc (budou Češi, Němci) náhle - tedy tváří v tvář nové ekonomické situaci - ochotni brát práci i na stavbách do infrastruktury.

Mírný optimista praví: i tak to stojí za to. I když bude zpoždění nevyhnutelné, můžeme se snažit, aby bylo co nejmenší, a i když nebude nejmenší, investice do infrastruktury se stejně hodí.

Zmíněna dilemata svědčí o tom, jak by Evropě svědčilo, kdyby přišla se společnou odpovědí na krizi. Jenže Evropa nemá společné peníze. Evropský rozpočet je vlastně nicotný a neexistují ani evropské daně. Společná evropská odpověď, by sice nezahnala globálního strašáka protekcionismu, ale alespoň by snad zabránila znovuzrození "vnitroevropského" protekcionismu.

Pohledem politické ideologie (nikoli ekonomie) platí, že pravice tváří tvář prudkému poklesu poptávky zdůrazňuje snižování daní a levice více veřejné práce a infrastrukturní zakázky. Jako mírný optimista navrhuji rozumný mix obojího.

Těm, co si myslí, že se nemá dělat nic, je dobré vzkázat, že prudké a skokové snížení poptávky může zlikvidovat i zdravé podniky. A až tu bude dvojciferná nezaměstnanost, obrátí se voliči k takovým politikům, vedle nichž je populismus Jiřího Paroubka velmi slabá káva. Je snad lidská paměť tak krátká, že si nepamatujeme, jaké byly ve 30. letech politické a civilizační důsledky hospodářské krize?

P.S.

Těm, co si pořád myslí, že se nic hrozného neděje, dnes doporučuji graf o vývoji tchajwanského a korejského exportu, na který upozorňuje Brad Setser na stánkách think tanku Council on Foreign Relations. Připomíná to spíše graf ilustrující volatilitu na nějakém akciovém trhu než údaje o tom, jak se vyvíjí vývoz.

Páteční audit: Ideály eurofederalisty

Čtvrteční audit: O národní ekonomické radě, konsensu a ortodoxii

Středeční audit: Rusové, Evropa a plynová válka

Úterní audit: Krize ozdravná a krize smrtící

Pondělní audit: Příští měsíce české politiky