Výsledky zátěžových testů bank v Evropské unii jsou jak známo rozpačité, oslovení analytici (snad se dá říci, že reprezentují trh) se většinou shodují na tom, že výsledky jsou podezřele dobré a že pár miliard euro dodatečného kapitálu vypadá jako procházka růžovou zahradou. Výsledky vypadají jako kdyby testování bylo kalibrováno tak, aby uklidnilo či uchlácholilo „investorskou veřejnost“. Jenže se možná podařil opak, protože to vypadá jaksi příliš nasládle.
Evropské zátěžové testy si žádali investoři a trh, ale politicky za ně především lobovali Američané (ostatně stejně tak to byli Američané, kdo tlačil na vznik Fondu finanční stability – ale to je jen taková odbočka pro ty, kdo si myslí, že Amerika nemá zájem na stabilitě a prosperitě Evropy). Koncem května, tedy v době, kdy se finanční trhy velice otřásaly a Evropa nebyla schopna přesvědčit svět, že má důvěryhodný recept na dluhovou krizi, byl na spanilé jízdě v Evropě americký ministr financí Tim Geithner: zastavil se v Berlíně, Londýně a Frankfurtu a přesvědčoval, aby Evropa provedla zátěžové testy po americkém vzoru USA totiž provedly zátěžové testy vloni na jaře a deset velkých a systémově důležitých bank jako Citigroup či Bank of America byly nuceny navýšit svůj kapitál o desítky miliard dolarů.
Evropské opakování amerického modelu se ale moc nezdařilo. Zatímco Američané se postavili věci čelem a pokoušeli se získat důvěru odhalením reality, Evropané připravili jakousi šarádu. Sice přistoupili na to, že výsledky testů budou zveřejněny, ale nakonec jen v podobě potřeby dodatečného kapitálu, do metodiky a procesu moc vidět není.
Testy podle Munchaua
Komentátor Financial Times Wolfgang Munchau shrnul podle mne nejlépe pochybnosti okolo důvěryhodnosti testů první se týká toho, že některé systémově důležité banky, byly z testování vynechány jako například německá KfW.
Druhý problém je definice toho, co je a není možné uznat jako kapitál. Zde je příliš velký prostor pro improvizaci. Kapitálu je mnoho kategorií, je tu tzv. jádrový kapitál i kapitál v podobě hybridních úvěrů. Je to zkrátka účetní věda, ale dá se s tím podle všeho manipulovat.
Třetí problém je nejvážnější. Většinu řeckého dluhu drží banky ve svých knihách v podobě „hold to maturity“ (držet až do splatnosti) a tyto dluhopisy nepodléhají tržním poryvům. Jenom malá část dluhu je přeceňována každý den (marked to market) v knihách bankovních obchodníků s dluhopisy. Podle Munchaua se testy soustředily pouze na pozici obchodníků, nikoli na státní dluhopisy, které banky drží dlouhodobě.
Španělsko slaví
Všechny důvody slavit výsledky testů má Španělsko. Testem neprošlo jenom pět ze sedmnácti testovaných tamějších bank, ale hlavním důvodem k oslavě je, že španělské testy byly mnohem přísnější než v případě jiných členských států unie. Ve Španělsku se kontrolovalo 95 procent bank, oproti polovině bank ve zbytku unie.
Součástí testu byla tvrdá zkouška scénářem dalšího extrémního propadu cen nemovitostí (tedy o dalších 28 procent v případě cen bytů a rodinných domů a o 68 procent v případě komerčních nemovitostí a pozemků).
Španělským bankám a regulátorům se osvědčil rezervní systém, který fungoval dobře už před vypuknutím finanční krize a který bankám diktuje dávat stranou peníze na horší časy (v současné době v něm je takřka 20 miliard euro rezerv).
Navíc celý španělský bankovní systém drží řecké dluhopisy pouze za 800 milionů euro, což je nic oproti francouzským 11 miliardám a vysokému německému podílu řeckých dluhopisů, který je ovšem tajný.
Ještě jedna zajímavost. Většina evropských regulátorů požádala banky, aby uveřejnily svou expozici vůči tzv. suverénním dluhům, což se povětšinou stalo, ale neučinilo tak šest ze čtrnácti německých bank – Deutschebank, Postbank, Hypo real estate, DZ, WGZ a Landesbank Berlin). Německý regulátor tvrdí, že není žádná zákonná opora, která by k něčemu takovému mohla banky přinutit a banky samy připouštějí, že je regulátor ani moc nenutí.
A na závěr: výjimečně si myslím, že je dobře, že se Česká republika téhle šarády nezúčastnila. Jediné co má smysl, je postupovat přísně a otevřeně jako Španělé, ale k tomu není důvod (ani poptávka), protože zdraví českých bank nikdo nezpochybňuje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
