Na skok v Bogotě - fotoblog

Hlavní město Kolumbie Bogotu jsem navštívil před týdnem, byl jsem zde na konferenci Global Development Network, což je odnož Světové banky. O konferenci ale někdy jindy. Dnes pár postřehů z pětidenní návštěvy.

Znalce Jižní Ameriky jistě neuspokojím, nabízím jen pár rychlých postřehů. A protože se asi do jednoho fotoblogu nevejdou, rozdělím to na dva díly.

Hlavní město Kolumbie má 8,5 milionu obyvatel a leží skoro tři kilometry nad mořem. Oproti varování v příručkách se dýchá dobře, za to si můžete rychle spálit plešatou hlavu, stačí chodit půl hodiny po ulici.

V centru Bogoty najdeme spoustu velkých paneláků, široké ulice, rozkopáno – hodně se staví. Vlhko, nasmrádlý vzduch z aut, když na letišti nasajete vzduch, cítíte se zkrátka jako na Filipínách nebo na Kubě. Jinde v tropech jsem asi nebyl.

Městem neustále křižují tisíce autobusů různého věku, barev i tvarů. Většinou jsou narvané, přetížené a dost čoudí. Někdy staví na něčem, co by se dalo nazvat zastávka, jindy to vypadá, že na ně lidé mávají jako na taxíky. Jezdí rychle a odvážně se předjíždějí.

Poblíž Andské univerzity na úpatí hor, kde se konference konala, začíná ve stráni město přecházet v menší barevné domečky. Ty jsou ovšem pro Bogotu daleko méně typické, než by se mohlo na první pohled zdát.

Hned vedle moderní budovy univerzity najdeme opravdový slum, ale ještě takový lepší slum. Domy jsou částečně zděné, pračky perou, prádlo se suší a televize přijímají signál z antén.

Bílý Ježíš na kopci nad městem není výsadou Rio de Janeira. Tenhle je jenom menší. Ježíš na kopci je v Jižní Americe – jak jsem pochopil – spíše obligátní.

Nad univerzitou se tyčí – jak název napovídá – Andy a jejich předvoj s poutním místem Montserrat. Je to takový bogotský Petřín a kromě kabelové lanovky tam vede lanovka železniční, stejný typ jako na Petříně, jenom je to do prudšího kopce a koleje jsou o něco rezavější.

Ale ještě k těm barevným kopečkům. Těch je opravdu méně, než se zdá. Na okraji Bogoty najdete obrovská obchodní centra a komplexy administrativních skleněných budov korporací, proti kterým vypadají sídla budov na pražské Brumlovce či Pankráci jako chudý příbuzný.

Sleduje-li člověk autobusový frmol, nechápe podle čeho lidé poznají, kam to jede. A pozoruhodný je i systém placení. Narvaný autobus zastaví vždycky na pár vteřin. Autobusy vůbec městu dosti dominují a zmenšeniny těch, co jezdí po venkově, jsou hlavním kolumbijským suvenýrem.

Sama Andská univerzita, kde se konala konference, je soustava supermoderních budov, vybavených tak, že se o tom ŽÁDNÉ české škole ani nesní. I participanti konference z amerických universit říkali, že tohle oni doma nemají. Jde ale o nejdražší školu v Kolumbii. Platí se tu školné. Studenti nám ale říkali, že Kolumbie má státní systém dlouhodobých půjček na školné, prospěchová stipendia a tohle všechno. Ověřit jsem to nestihl.

Leckde v Bogotě se povalují či poléhávají toulaví psi. Jsou hodní, nekoušou a nikdo je nestřílí, ani neodchytává. To je pro leckteré chudší země typické. Já to znám třeba z Albánie.

První den konference večer jsme navštívili Muzeum zlata, které jako většina muzeí v Bogotě patří centrální bance. Najdeme zde předměty ze zlata, mnohé staré tisíc let.

Pořád nemohu vykoumat, koho mi tenhle chlápek připomíná.

Proč většina muzeí patří centrální bance, nikde napsáno nebylo, ale dovolím si předestřít vlastní logickou úvahu, která je – pravda pouze – spekulativní. Centrální banka byla asi dlouho jedinou institucí, která si mohla dovolit muzea administrovat a jejich exponáty chránit. V případě zlata a drahých obrazů patří možná exponáty do devizových rezerv.

Historické centrum Bogoty zabírá sotva dvě procenta města, to je ale vlastně podobné v Praze. Občas projede někdo i na lamě.

Má se člověk v Bogotě bát? V historickém centru asi stačí hlídat si peněženku, policie je doslova všudypřítomná. Na předměstích, v kdysi vyhlášeném hlavním městě únosů, jsem nebyl. Bezpečnost je ale na seznamu kolumbijských vládních priorit na první místě. Bez bezpečnosti nejde mluvit ani o infrastruktuře, ani o vzdělání. To nám ostatně potvrdil i kolumbijský prezident Juan Manuel Santos.

Hotel, ve kterém účastníci konference bydleli, hlídala vojenská policie se samopaly. Kromě Macháčka zde bydlelo totiž mnoho potentátů, například bývalý mexický prezident Zedillo.

Kolumbijský prezident Santos je ekonom a bývalý ministr financí, zdál se mi velmi sympatický. Mít za prezidenta ekonoma a vůbec v politice spoustu ekonomů je stejně běžné především v postkomunistické Evropě a Latinské Americe. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

Je po Třech králích a i pod tropickým sluncem Vánoce končí a městský vánoční strom na Bolívarově náměstí začínají odspoda odstrojovat. Vedle stromu sponzoruje firma Nestlé ledové kluziště, na které stojí Bogoťané frontu. Venkovní teplota - asi dvacet stupňů nad nulou.

Menší z těch dvou kostelů na Bolívarově náměstí je z poloviny 17. století. Je tedy mnohem starší, než například chrám svatého Mikuláše na Malé Straně.

Druhá - slibuji, že zábavnější - část kolumbijského fotoblogu vyjde v Auditu někdy během týdne. Patrně ve středu.