Krize a nepoučitelnost

Hospodářská a finanční krize sice ještě neskončila – v Česku jí teprve začínáme na vlastní kůži pociťovat – už teď se ale nejrůznější myslitelé a filozofové předhánějí v úvahách na téma, jaké poučení si z ní lidstvo vezme.

Na místě je spíše velká skepse. Aby se lidstvo mohlo poučit, musí se pokusit o jakýsi minimální racionální konsensus, který bude obecně – tedy ve školách, ve vědě i v politice - respektován.

Jak se poučilo lidstvo z v(V)elké hospodářské krize či deprese (mimochodem záměrně jsem napsal malé v, protože to velké připomíná, jak jsme museli psát ve škole VŘSR) z 30.let?

Potíž je v tom, že všeobecně respektované poučení z velké deprese neexistuje, resp.jsme svědky stejného sváru nesmiřitelných ideologií jako leckde jinde.

Na jedné straně stojí ti, kteří vzývají RooseveltůvNew Deal. Prezident (FDR) dodal lidem optimismus, rozjel programy veřejných prací a velkých infrastrukturních zakázek (dálnice, přehrady), posílil sociální záchrannou síť.

Nesmysl – říká druhý tábor. FDR svými státními aktivistickými programy krizi prodloužil. Přirozený výkyv kapitalistického cyklu byl sice prudký, ale mohl také velmi rychle skončit kdyby to vláda svými zásahy všechno nezkazila a nerozpatlala. Ameriku pak dostaly z krize až zvýšené výdaje na zbrojení před blížící se světovou válkou.

Každý vidí, že tyto postoje jsou prostě nesmiřitelné.

Podobně vyhraněné interpretace se začínají zřetelně rýsovat už i v interpretaci současné krize. Jeden tábor říká, že jsme se stali obětí nezřízené touhy žít na dluh, že jsme padli do pasti hamižnosti investičních bankéřů, nabubřelých finančníků a pyšné touhy ekonomů vymyslet bezrizikový svět (sekuritizované produkty), který odstraní cyklické výkyvy a rozloží riziko v čase a prostoru.

Kdepak říkají druzí. Toto je krize státních zásahů. Byl to stát, kdo svými zásahy (vznik Fannie Mae a Fraddie Mac, Community Reinvestment Act) umožnil financování vlastního bydlení i pro sociálně slabé vrstvy. Nebozí bankéři vlastně jenom reagovali na vládní regulační impulsy a podněty.

Rýsuje se zde nějaký prostor pro tzv.middle ground, pro nějakou kompromisní interpretaci?

S tím souvisí i názory na to, co se má (nebo nemá) s krizí dělat, jak se jí stavět. Likvidacionisté říkají – nechte padnout špatné banky a podniky, čím rychleji špatné vyhnije, tím rychleji se uzdravíme. Druzí (neokeynesiánci) říkají: musíme ekonomiku povzbudit, jinak padnou i zdravé podniky a dopadne to s námi špatně.

Nějaká poučení (jakž takž všeobecně sdílená) z roku 1929 a 30.let snad přeci jen jsou: svět dnes ví, že je třeba pojišťovat bankovní vklady, tedy nikoli stoprocentně, ale do určité míry. Tak lze zabránit zbytečné panice. A svět dnes ví, že krizi zbytečně prodloužily a prohloubily ochranářská opatření.

Jenže – je to něco platné? Před osmdesáti lety stovky ekonomů varovaly v petici americkou vládu před protekcionismem. Neuspěli. Dnes varují tisíce ekonomů před opakování téže fatální chyby. Uspějí?

…

Jaká mohou být všeobecně sdílená poučení ze současné krize?

1.Hospodářský cyklus nezmizí a čím více se daří tlumit mírné propady o to větší je potom propad velký, který čas od času prostě přijde.

2. Krize vždy přijde odjinud než jí regulace (mírně poučená minulou krizí) čeká.

3.Lidstvo neumí řídit svět tak, že břemeno rizika ponesou poučení profesionálové, kteří s ním umí zacházet (jak si myslel - a přiznal, že si myslel chybně - Alan Greenspan). Riziko vždycky poneseme všichni.

Středeční audit: Hlasujte, rozhodujte, neobchodujte.

Úterní audit: ČSSD a debilizace právního řádu, čínská ruka na spoušti apod.

Pondělní audit: Sarkozyho eurosummit, protekcionismus, Janota, Klaus apod.

Páteční audit: NERV a KSČ, Já a Ty a americké bonusy

Čtvrteční audit: O hamižnosti a teflonových ekonomech