Hitem posledních týdnů se v médiích stala hrozba světové měnové války, která může dokonce přerůst v novou vlnu protekcionismu. Člověk začíná mít pocit, že média musejí mít pořád něco. Nejprve byla americká hypoteční krize, pak islandská krize, pak finanční krize, pak Velká recese, pak dubajská krize, řecká krize, pak evropská dluhová krize, resp. krize eura a teď se blíží dokonce válka. Je ta hrozba skutečná a jak to asi dopadne?
Nyní reflexivní novinářská vsuvka. Autor názorů by měl mít názor. Jenže já ho v tomto případě moc silný nemám, pouze o věci přemýšlím a čtenáře mohu pouze „postmoderně“ nechat nahlédnout do útrob výroby článku. Postmoderna je přece nahlížení do útrob: film o filmu, román o románu, článek o článku. Položím tedy dva pohledy na věc na misky vah.
Pohled číslo jedna
Vzhledem k tomu, že médiím se v poslední době obchodně nedaří, a to především deníkům, a to dokonce i těm nejlepším a seriózním, potřebují média vyrábět neustále nějaké nové drama. Slovo „spor“ už nestačí, slovo „válka“ v titulku možná lépe prodává a navíc to nakonec vypadá seriózně: jde přece o dramatické a dokonce zodpovědné varování – ve hře je přece hodně.
Mezi lety 1999 (tedy zhruba od konce tzv. asijské krize) až do roku 2007 to z dnešního pohledu vypadá, že jsme si z hlediska ekonomických zpráv žili v jakémsi bezproblémovém a „bezzprávovém“ (newsless) bezčasí. Kromě Japonska svět vesele rostl, kapitalismus s prosperitou se docela snadno šířil po světě, finanční trhy se zdály být šikovné (jak by ne, když šly pořád vzhůru) a snad i moudré. Jenom týdeník The Economist varoval už od poloviny 90. let před prasknutím americké realitní bubliny. To ale bylo tak nějak pořád dokola a nikdo si z toho nic moc nedělal.
Samozřejmě tu byl krach dot.com bubliny, byly tu korporátní účetní skandály (Enron), ale z pohledu dnešní zkušenosti to vypadá jako takové nicky. V posledních třech letech si ale čtenář jaksi zvykl na pravidelný přísun naprosto převratných a dramatických zpráv. A to má snad najednou přestat?
O měnové válce nemluví sice jen novináři, ale také politici, regulátoři, bankéři, nadnárodní úředníci a ekonomové, především ti, kteří píšou do novin nebo se do médií rádi nechávají zvát. Jenže s nimi je to možná podobné. Kdo by si jich všímal, kdyby neuměli rozehrát patřičně katastrofické či apokalyptické drama? Nejde tedy jen o média, ale i o ega některých jedinců.
A navíc 30. léta se opakovat nebudou. Svět je už jiný. S Číňany se Američané nakonec nějak domluví a Evropané svůj význam „europocentricky“ přeceňují. Jinými slovy: pokud půjdou americká a evropská měnová politika jiným směrem, svět se nezhroutí, protože určující je nakonec vztah USA–Asie. Tak tomu v 30. letech nebylo.
Pohled číslo dva
O měnové válce nemluví jen novináři. Mluví o ní ekonomové, ekonomičtí lídři a veličiny finančního světa. Novináři v tomto ohledu tedy plní svou nejvlastnější úlohu: reportují varování důležitých lidí.
A o to slovo varování možná jde nejvíc. Svět jímá hrůza z paralel 30. let, pád burz přece následovala dogmatická měnová a rozpočtová restrikce, která způsobila vlnu protekcionismu a patrně nejen prohloubila krizi, ale prodloužila ji o celou dekádu. Nesmíme to opakovat – volá se.
Před měnovou válkou varují lidé jako Joseph Stiglitz, Ben Bernanke či George Soros, Dominique Strauss-Kahn a mnoho dalších.
Opakovaná jednání světových ekonomických lídrů na téma koordinace měnových politik opakovaně selhávají.
Hlavním problémem je samozřejmě z globálního pohledu vztah Ameriky a Číny, ale měnové (a fiskální) politiky USA a eurozóny začínají jít takřka přesně proti sobě. Podle leckoho už dokonce měnová válka probíhá, nikoli pouze hrozí.
V mainstreamovém světovém ekonomickém tisku se začíná seriózně diskutovat o restrikcích kapitálových toků a kontrolách přílivu kapitálu, což je téma, které bylo po celá dvě neoliberální a liberalizační desetiletí zcela tabu. Možná bude další kapitolou obnova obchodních restrikcí. Jednání o liberalizaci světového obchodu se už dlouhá léta nedaří.
Tak. A teď si, čtenáři, sami vyberte. Sám nevím. Nechám vás v tom.
P.S. A jsou tu i dobré zprávy: třeba německá kancléřka Merkelová se o víkendu se svým protějškem Cameronem dušovali, že se zasadí o obnovení jednání z Dohá o liberalizaci obchodu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
