Na čí straně je pravda ve sporu americké komise pro cenné papíry (SEC) a bankou Goldman Sachs? Podle mého soudu si nemohou být jisty ani nejchytřejší a nejvzdělanější hlavy mezi právníky – specialisty na investiční bankovnictví - na Wall Street.
Goldman Sachs se pochopitelně bude (a musí) tvářit sebejistě a přesvědčivě, protože bez toho není účinná právní obrana možná, zároveň však nepochybujme o tom, že se dobře připravili i právníci z SEC.
Důležitým argumentem na straně Goldmanů je, že německá banka IKB, která si především stěžovala u SEC, sama sebe v prospektech označovala za jednoho z nejzkušenějších investorů do sofistikovaných derivátů a strukturovaných či syntetických dluhopisů založených na hypotečních produktech. IKB tedy nebyla žádné podvedené neviňátko, žádná pověstná babička z Orlických hor.
Je dosti pravděpodobné, že ve všech smlouvách a prospektech Goldman Sachs (představme si desítky, možná stovky stran dokumentů) varovala investory před riziky spojenými s těmito investicemi. Teď jde jen o to, jestli v tom právníci najdou nějakou díru či nikoliv.
Osobně mi na druhou stranu – na první a velmi vzdálený pohled - jako příliš přesvědčivý nepřipadá argument, že sama banka Goldman Sachs na této transakci prodělala, tudíž nemohla uvést investora v omyl. Ono ale není tak podstatné, jestli banka vydělala či prodělala, ale jestli někoho vědomě uváděla v omyl či nikoliv. A to se teprve rozlouskne.
Proti bance stojí argument, že hedgeový fond Paulson & Co. měl bance pomáhat designovat onen konkrétní strukturovaný dluhopis, který banka dále nabízela a zároveň dal hedgeový fond od začátku najevo, že proti tomuto produktu bude spekulovat, tedy činit opak než investor „na druhé straně barikády“.
Znovu je však třeba zopakovat, že z právního pohledu bude celý soudní spor velmi komplikovaný. Podobně jako nám napovídají už jen názvy finančních produktů, o které se jedná. Hlavní stěžovatel, tedy německá banka IKB investovala do dluhopisu, který se jmenoval Abacus 2007-AC1 CDO. To je pro normální lidi jaderná fyzika. Článek ve Financial Times upozorňuje na to, že s podobnými žalobami se možná roztrhne pytel.
Můj nafoukaný selský rozum mi ale velí učinit závěr z celého sporu už dnes: a ten názor je v souladu s navrhovanou reformou bankovní regulace z pera Paula Volckera. Regulované bankovní instituce, které spravují zákonem pojištěné vklady, by měly mít zakázáno s „kosmickými deriváty“ obchodovat. Subjekty, které s nimi obchodují by měly být pouze tak velké, aby neohrozily stabilitu finančního systému.
A já bych si osobně přidal jednu maličkost. Všichni členové představenstev institucí, které si s těmito hračkami hrají, musí u zkoušek předvést, že jim sami rozumějí.
Ve skutečnosti se totiž do roku 2008 děl na Wall Street až na čestné výjimky opak. Například banka Lehman Brothers porušovala svoje vlastní limity nadužíváním operace „Repo 105“. Z toho je dnes viněn její šéf Richard Fuld a není vůbec vyloučeno, že může skončit ve vězení.
Fuld podle všeho vůbec netušil, že banka tuto konkrétní operaci používá, ani v čem vlastně spočívá. A to šlo o něco o poznání jednoduššího než je třeba ten „Abacus 2007-AC1 CDO.“
Představme si to tak, že v elektrárenské firmě sedí ředitel, který nechává svou jadernou divizi provádět jakékoli experimenty o jejichž podstatě sám vůbec nic neví, jen proto, že tyto experimenty dobře sypou, resp. vedou k vyššímu výkonu elektrárny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
