Chce-li prezident válku, měl by mu ji parlament vyhlásit

Prezident Miloš Zeman nazlobeně mlčí a zdá se, že si dokonce vymohl, že předtím, než bude jmenovat Bohuslava Sobotku premiérem, chce snad dokonce řečnit v parlamentu.

Různí komentátoři zajímavě analyzují situaci. Například Jan Lipold píše: Už několik týdnů se o Zemanovi mluví a píše, jako by to byl nějaký drak, kterému je třeba ke sluji přinášet oběti, aby byl uspokojen, strašlivě se nerozhněval a nezahubil nás. Koří se mu i vítězové voleb: chce zákon o státní službě v prvním čtení – má ho mít. Chce seznam ministrů – dostane ho, zatímco z jeskyně tu a tam vyšlehne varovný plamen z dračího chřtánu. Nejmenuju, nemusím – bojte se mě! Soukromník Bohuslav Sobotka nosí na Hrad jména a prezident je – domníváme se – se zájmem lustruje. To není pohádka.

Lipold dále konstatuje, že strach ze spícího draka je přehnaný a je asi třeba postavit se mu čelem, a ne našlapovat po špičkách, aby se neprobudil. Jak konkrétně má ono „postavení se čelem“ vypadat, komentátor nenaznačuje (asi to chápe tak, že to není jeho úloha, a je na tom dost pravdy). Mají to být mužné či dokonce silácké vzkazy hlavě státu skrze média? Zatím to vypadá, že Bohuslav Sobotka seznam ministrů na přání hlavy státu nijak neobměňuje. Vladimír Špidla se sice na post ministra nedostal, ale zase se tam dostal Jiří Dientsbier, kterého nestravuje prezidentův žaludek úplně stejně jako bývalého premiéra.

Jiří Pehe zase vysvětluje, že prezidentovi jde o hodně, například o zbytky veškerého vlivu: …Zeman tak byl zatlačen do kouta. Zároveň je ale politicky natolik zkušený, aby věděl, že když bude jmenování vlády zdržovat, bude narůstat mezi koaličními partnery nervozita a mohou se objevit spory o to, jak postupovat. Kupříkladu, zda prezidentovi nějak neustoupit.

Případné vítězství Zemana v tomto souboji nervů by přitom definovalo jeho pozici v politickém systému nadlouho dopředu jako ústavního činitele, který stojí nad vládou. Pokud naopak vládu jmenuje bez toho, že by prosadil své požadavky, bude až do konce svého mandátu už jen v defenzivě. Jeho jedinou nadějí na znovuzískání vlivu by byl případný rozpad vlády.

Jinými slovy: Jakmile bude Sobotka jmenován premiérem, prezidentovi nezbude příliš mnoho ústavních nástrojů, s jejichž pomocí by mohl prosazovat svoje zájmy. Jeho případná veta vláda hravě přehlasuje a po dosavadních zkušenostech s ním bude asi mnohem více připravená než vlády předešlé stěžovat si na jakékoli překračování prezidentských pravomocí u Ústavního soudu…

Jiří Leschtina se zase podivuje Zemanovým podmínkám: …Zeman vymyslel ještě kurióznější obezličku. Jmenuje Babiše ministrem, pokud do ustavení kabinetu projde ve sněmovně do prvního čtení služební zákon, který by měl členy vlád osvobodit od lustrační povinnosti. Odkdy ale prezidenti činí ústavní kroky na základě návrhů zákonů, které jsou teprve projednávány v parlamentu?

Možná bude Sobotka jmenován premiérem brzy, možná bude Zeman zdržovat ještě dlouhé týdny s tím, že každý další den zpoždění se bude potenciál koalice rozkládat. Pokud bude prezident dále pokračovat v obstrukcích, bude muset ona „tvrdost koalice“ získat zcela konkrétní obrysy, ve smyslu „chce-li prezident válku, má ji mít“. Představa, že si bude prezident lámat hlavu komentáři novinářů a politiků, které jeho jednání odsuzují, je naivní.

Stalin se ptal, kolik že má ten Vatikán divizí. Používá se to někdy přeneseně pro ústavní soudy světa, když je řeč o respektu k jejich nálezům: kolik má Ústavní soud divizí? Kolik má „ústava“ divizí? Dokud Bohuslav Sobotka není premiérem, nemůže si dokonce ani přímo stěžovat na neústavnost prezidentských obstrukcí, zatímco prezident má svou vládu, je dokonce vrchním velitelem ozbrojených sil a může úkolovat tajné služby.

Vláda sice neexistuje, ale existuje parlament, který dokáže svou vůli prosadit a například v případě změn ve VZP už ji prosazuje. Parlament může z důvodů šetření osekat rozpočet prezidentské kanceláře, může de facto zrušit prezidentovy zahraniční cesty a seškrtat rozpočet na jeho ochrannou službu. K Ústavnímu soudu mohou posílat podněty předseda Senátu i předseda parlamentu, může být podána žaloba za velezradu a (ne)činnost prezidenta může začít zkoumat parlamentní vyšetřovací komise.

Při návštěvě parlamentu mohou hlavu státu přivítat prázdné lavice a na pořad dne mohou přijít stížnosti mezinárodním soudním orgánům i organizacím.

S vládní koalicí by se měly v tomto ohledu spojit i TOP 09 a ODS. Je i v jejich zájmu, aby přestala vládnout prezidentova autoritářská vláda bez volebního mandátu a je i v zájmu budoucí opozice, aby tu konečně vznikla politická vláda, vůči jejíž politické vizi a praxi se bude opozice vymezovat, které bude čitelně oponovat a kterou bude kritizovat. Země potřebuje vládu, která narýsuje vizi, cestu a směr, a ostatní to mají podporovat, když s tím budou souhlasit, a kritizovat a snažit se špatná rozhodnutí zvrátit, když s nimi souhlasit nebudou. Kam jsme se to dostali, že je třeba vysvětlovat principy normálního demokratického vládnutí? Současné nedemokratické podmínky musejí už skončit.