Volby a válka

Portréty žen v burkách, které stojí před volební místností, aby odevzdaly hlas v afghánských volbách. Snímky desítky metrů dlouhých front před hlasovacími urnami na venkově v Kongu, ke kterým voliči neváhali jít dlouhé kilometry pěšky. Fotografie otisků inkoustu na prstech těch, kteří se nebáli výhružek fundamentalistů, že lidem po hlasování všechny modrou barvou označené prsty usekají.

Takové záběry v evropských čtenářích novin obvykle vyvolávají uspokojení z přitažlivosti svobodných voleb a demokracie na celém světě. A také naději, že volby pomohou i těm nejchudším a válkami rozvráceným státům k míru a snad i k prosperitě.
Jenže možná jsou tyto naděje falešné a naivní.

Vyplývá to alespoň z poslední knihy jednoho z nejvlivnějších ekonomů zabývajících se rozvojovými zeměmi Paula Colliera, která je aktuální zvláště teď, kdy stále čekáme na výsledky prvního kola afghánských prezidentských voleb. Oxfordský profesor v knize Války, pušky a hlasy: Demokracie na nebezpečných místech (Wars, Guns and Votes: Democracy in Dangerous Places) dochází například k následujícímu závěru: „Jestli demokracie neznamená o mnoho více než volby, pak je pro reformu (v postkonfliktních společnostech) škodlivá.“

Collier se zaměřuje právě na země, které za sebou mají nedávnou zkušenost občanské války. Z jeho kvantitativních srovnávacích výzkumů vyplývá, že se rychlým pořádáním voleb mírně zvyšuje riziko návratu války a násilností. „Volby totiž produkují vítěze a poražené a poražení se s tím nechtějí smířit,“ tvrdí Collier.

Podobné riziko platí v etnicky rozdělených zemích, zvláště v Africe, kde v kolonialisty narýsovaných hranicích ještě nevznikla společná národní identita. Během kampaně jednotliví kandidáti využívají odlišných identit „svých“ etnik a dávných rivalit a předsudků panujících mezi nimi. Posledním důkazem této „taktiky“ jsou tisíce mrtvých po keňském hlasování na konci roku 2007. Ovšem pozitivní zkušenosti s volbami v zemích jako například Tanzanie, Ghana nebo Botswana ukazují, že státníci, kteří cíleně doplňují a částečně nahrazují etnickou identitu novým nacionalismem, mohou nebezpečným důsledkům voleb zabránit.

Střízlivý závěr z Collierovi knihy však zní, že samotný důraz na volby je tak trochu západním fetišem. Pokud nejsou hlasovací urny podpořené dalšími institucemi právního státu, tak chudým zemím nikdy nepřinesou to co nám, Evropanům – zodpovědnější vládce, nekrvavé střídání politických elit a časem i prosperitu.