Volby a pokušení dalších dluhů

První vlaštovku přinesly nedávno zveřejněné úvahy z dílny hlavní opoziční strany. Je dobrou zprávou pro naši zemi, že politická vůle je alespoň do určité míry testována ekonomickou realitou. Právě to by totiž mohlo vysvětlovat odklon nedávno propagovaných, ekonomicky kontroverzních priorit v prokrizovém balíčku. Odpískání opatření typu mimořádného třináctého důchodu či snížení daně z přidané hodnoty je důkazem příklonu ke zdravému rozumu (a názoru většiny ekonomů), což je dobrá zpráva pro naše veřejné finance.

Složitější otázky otvírá úvaha, jak budoucí státní deficit financovat. Podstatné to je, protože jakkoliv to v naší zemi není vlastní prakticky žádné z politických stran, vytváření nových výdajů musí jít ruku v ruce s jejich pokrytí novými příjmy. Toto nezpochybnitelné pravidlo (které musí respektovat snad každý z nás v soukromém životě) je o to urgentnější právě nyní, kdy rozpočet s sebou ponese jak zátěž stávajících deficitů, tak vyšší a vyšší výdaj na splátky z předchozích dluhů.

Přitom náznaky zvažovaných opatření míří velmi bezpečným směrem. Říkají voličům, že stát se o ně bude starat víc, a přitom drtivá většina z nich na to nebude muset dát ani korunu. Vskutku takováto opatření jsou „k dispozici“ a nepochybně budou přitahovat zájem nejednoho volebního stratéga. Pro ekonomiku jsou však nebezpečná.

Jednou ze základních úvah z této kategorie je zvýšení podnikových daní. Tento krok může vést jak ke snížení ochoty firem investovat, tak k přesunům zisků do příhodněji daněných oblastí, což je pro podnikatele dobře známá hra, ve které tahají státní úředníci za kratší provaz.

Dalším krokem „politicky korektního instrumentária“ je zvýšení daní, jemuž se ale jinak říká. Jde například o navýšení odvodů, nejlépe těch placených zaměstnavateli či zrušení teprve nedávno zavedených stropů pro platby sociálního i zdravotního pojistného pro občany s vyšším příjmem.

Právě posledně jmenovaný krok vede do oblasti, která je pro levicovou část politického spektra atraktivní - zvýšením daní, třeba i podstatným, pro občany s vysokým příjmem jistě neriskují přízeň voličů a navíc do státní kasy přinesou více peněz.

Tento koncept, nikoliv bezdůvodně nazvaný „daň z úspěchu“, přitom charakterizoval náš daňový systém před změnami, které učinila odcházející vláda. Stát výrazně „danil“ vyšší příjmy občanů (počínaje příjmy středních vrstev) a zároveň nivelizoval to, co občanům výměnou za platby poskytoval. Nejlepším případem z této oblasti je penzijní systém s platbou od pracujícího úměrnou platu, a drasticky omezeným důchodem, který dostávali občané i s mírně vyšším než průměrným platem.

Lze namítnout, že právě tomuto se říká „sociální solidarita“, ta by ale ani pod tímto heslem neměla přesáhnout „mravní mez“. Může se pak stát, že část populace s vyššími příjmy ekonomiku opustí (či přejde do jiného daňového režimu), ale také to, že právě v oblasti kvalifikovaných profesí, které vykonávají odborníci s vyššími platy, ztratí naše ekonomika konkurenční schopnost. A právě tyto oblasti by měly být klíčové pro cestu naší země mezi bohaté a úspěšné ekonomiky Evropy.

Pokud projde mix opatření typu zrušení stropů na pojištění a zavedení vysoké daňové sazby pro vyšší příjmy, naplní to sice částečně státní kasu, ale za cenu, kterou můžeme zaplatit v směrování ekonomiky. Navíc není pochyb, že odstranění tohoto systému se stane bodem sváru pro další politické boje.

I tak je dobře, že začíná alespoň diskuse o tom, „kde peníze vzít“. Nicméně řešení by se neměla hledat v oblasti, „kterou většina nezaplatí“. Třeba je skutečně snížit výdaje a nebo zvýšit příjmy „správným“ způsobem. A tím by bylo zřejmě zvýšení daně z přidané hodnoty. A vůbec nejlépe by bylo hledat dobrý mix obého.