Staří holubi se vracejí
Ve většině povolání by to nešlo – sprinter, kterému to moc neběhá, nechce se mu trénovat, na závodech v cizině se nedomluví a nestrhne ani lidi na tribunách, by logicky neměl mít šanci v dalších závodech. Natož někdo, koho už jednou vyhodili za doping. Přesně to se ale děje v tuzemské politice – vidíme to nyní při sestavování kandidátek pro podzimní volby.
Právě nyní se odehrávají procesy, které je dobré znát – minimálně proto, abychom se zase nedivili, proč je dolní komora plná padesátiletých inženýrů bez schopnosti uvažovat jinak, než kam a kolik nalít betonu. Způsob, jakým strany sestavují kandidátky do dolní komory, mají politici léty prověřený a tudíž nemají chuť ho měnit. Místní sdružení často o pár členech vybere Pavla, ten se na okrese domluví na podpoře s Petrem, a pak mu za to pošle ze sněmovny pár milonů na – řekněme – rekonstrukci fotbalového stadionu. A na krajské úrovni se pak třeba tepličtí Jardové dohodnou s ústeckými Honzy, že právě favorit jejich organizace bude na kandidátce výše než ten ústecký, a to opakuje se dohoda z nižších pater.
Schopnosti (mimo dovednost vyjednávat v zákulisí), charisma, atraktivita pro voliče, vzdělání, vlastní témata a nápady nehrají velkou roli. Tady mimochodem leží částečně odpověď na otázku, proč se na kandidátkách partají neobjevuje moc žen, nových tváří či třeba osobností s volnějšími vazbami na strany.
Že tradice nezahynula, je jasné při pohledu do novin, odkud vyskakují samá jména současných poslanců. A strany nesázejí jen na staré tváře, ale loví v i temnějších vodách kam kdysi odstavily své členy, kupříkladu kvůli podezření z korupce. Sociální demokracie tak například vylovila Michala Krause či Petra Ibla – jeden byl hlavní postavou korupčního skandálu, druhý normalizačním bachařem a Grossovým spojencem. Námitka, že přece nestáli před soudem a nebylo jim nic dokázáno neobstojí – aktéři britské aféry zneužívání poslaneckých náhrad přísně vzato také neporušili zákon, přesto je jasné, že si v nadcházejících volbách ani neškrtnou.
Nicméně voliči nemusejí jen lomit rukama, mají možnost kandidátku trochu přeskládat podle svých představ pomocí preferenčních hlasů, což už se několikrát stalo. Při sněmovních volbách v roce 2006 zákulisní dohody odsunuly Alenu Páralovou až na páté místo pardubické kandidátky ODS, díky přízni voličů však vstoupila do poslaneckých lavic z prvního místa. Letos při eurovolbách voliči dali stovkou tisíc hlasů přednost v čele kandidátky ODS před Janem Zahradilem Evženu Tošenovskému.Jiřina Šiklová, kterou nakonec ve volbách neúspěšní zelení obsadili páté místo listiny, preferenčními hlasy přeskákala všechny nad sebou, včetně místopředsedkyně strany Kateřiny Jacques. A podobně zatřásli tamními kandidátkami i slovenští voliči.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].