Analýza•12. 1. 2010•2 minuty
Godot přichází
I tak by šlo s nadsázkou nazvat návrat činohry Národního divadla na Novou scénu. Tedy do prostorů, jež při velké rekonstrukci zlaté kapličky v letech 1977 – 1983 vznikly právě pro činohru v budově navržené architektem Karlem Pragerem. Pražané ji kvůli jejímu vzhledu velmi pohotově překřtili na „akumulačky“ nebo ještě přiléhavěji „balvan“.
Po dlouhých osmnácti letech, v roce 1992, se činohra ND přestěhovala do opraveného Stavovského divadla a budova na Národní obložená 4 320 skleněnými tvarovkami patřila jen souboru Laterny magiky.
Tuto sobotu jeviště Nové scény opět ožije klasickými hereckými replikami. A ne ledajakými. Symbolická opona se zvedne nad premiérou jedné z přelomových her moderního divadla Čekání na Godota od irského dramatika Samuela Becketta. A mohl by to být divácký zážitek. Inscenace pod režijním vedením Michala Dočekala s herci Davidem Matáskem,Davidem Prachařem,Ondřejem Pavelkou a Janem Kačeremvypadala včera na jedné z posledních zkoušek velmi slibně.
Pro diváky, kteří na Laternu magiku nechodili, však jistě bude zážitkem i samotné setkání s foyer a divadelním sálem Nové scény. Tady se naprosto nic nezměnilo. (Autor těchto řádků, který na Nové scéně pracoval jako kulisák před dvaceti pěti lety a od té doby tam nebyl, zde našel na starém místě dokonce i popelník na kuří nožce s úlevným vulgárním výkřikem vyrytým do jeho obruby někdejším kolegou.)
Platí to i o odpudivě zeleném mramoru na zemi, zaprášené dekoraci stěn v duchu socialistického realismu. Navíc přibyly vrzající ohmatané dveře, statisíci zadků ošoupaná koženka sedadel, prodrané vyšlapané koberce, špatná akustika i osvětlení divadelního sálu, vydýchaný vzduch jako v kupé rychlíku s porouchaným oknem, atd. Možná i z těchto důvodů vyznívá Beckettovo marné čekání Vladimíra s Estragonem tak autenticky.
Národní divadlo zkrátka zdědilo totálně zanedbaný relikt minulosti, do jehož údržby, nemluvě renovace, za poslední dvě dekády stát neinvestoval ani korunu. A to ministerstvo kultury v zájmu šetření systematicky krátí rozpočty příspěvkových organizací i umělecké granty už pěknou řádku let. Kam ty ušetřené peníze směřují, bůh ví. V případě Nové scény by jejich absenci šlo parafrázovat výrokem dalšího z Beckettových hrdinů z knížky Malone umírá. „Nic není skutečnější než nic!“
Tady je však skutečná aspoň ostuda, kterou tento zatuchlý interiér přední pražské scény musel šířit do světa. Jinými slovy, kdo představení Laterny magiky hlavně navštěvoval? V první řadě cizinci.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
