Potřebujeme další peníze na kompenzace klimatických změn, válka v Evropě nás nezajímá
 
Klima02_profimedia
Důsledky jsou zatím až příliš vzdálené. (Ministr zahraničí Tuvalu Simon Kofe pronáší poselství ke klimatické konferenci v Glasgow, listopad 2021) • Autor: Profimedia

Propast, která se na klimatických vyjednáváních OSN rozevírá mezi rozvojovým a vyspělým světem, nebyla mnoho let – a možná nikdy – tak hluboká jako teď. Ukazovalo se to po celou dobu čtrnáctidenního mezinárodního setkání v Bonnu, které skončilo ve čtvrtek. A vlastně již od prvních hodin, které připomněly, že odlišný pohled na svět se netýká jen klimatu.

Bonnský pre-summit, jehož cílem je připravit agendu na podzimní celosvětovou klimatickou konferenci (letos se bude konat v Egyptě), začíná každoročně projevy jednotlivých států. A když letos v Bonnu vystoupilo Rusko, agresor vůči Ukrajině, zástupci všech zemí prvního světa se zvedli a demonstrativně odešli ze sálu. Z reprezentantů ostatních států sál neopustil nikdo. A zatímco západní řečníci nevyprovokovanou válku nějak připomněli, rozvojové země o ní mlčely.

Reklama
Reklama

Odrážejí se v tom sentimenty z minulého století, kdy řada chudších států závisela na Sovětském svazu nebo se snažila zůstat stranou bipolárního rozdělení světa. Ale i skutečnost, že to, co se děje v Evropě, vlastně zbytek světa moc nezajímá. Alespoň pokud nejde o export ukrajinského obilí, důležitého zdroje potravin – a tady kvůli neschopnosti Západu vynutit si otevření černomořské cesty drží trumfy Rusko. Je prostě lépe být s ním zadobře.

Ale zpět ke klimatu. Když to zjednodušíme, mezinárodní klimatická jednání se koncentrují do tří hlavních oblastí: snižování emisí, adaptace na divoké změny oteplujícího se světa – a konečně finance, které by chudším státům umožnily v prvních dvou oblastech vůbec něco podnikat. Nebudou-li peníze, nebudeme se zavazovat ke snižování emisí; takový je zhruba postoj řady z nich. Jenže schopnost Západu platit už naráží na hranice možností. Čímž se dostáváme k hlavní příčině nesouladu, na níž jednání nyní váznou.

https://www.youtube.com/watch?v=wkgdw6wrjDg

Již na konci první dekády se dohodlo, že nejpozději od roku 2020 budou vyspělé země posílat těm chudším ročně 100 miliard dolarů. To se stále úplně nedaří, byť větší část této sumy již z bohatého Severu na chudší Jih opravdu proudí. Částka se má navíc pravidelně zvyšovat, ovšem zatím není jasné jak; například Indie žádá, aby to na konci desetiletí byl už rovný bilion dolarů ročně, desetkrát víc, než je aktuálně dohodnutá suma.

V této nejistotě – kde vzít peníze, na jejichž poskytnutí se již všichni aspoň rámcově shodli – chce rozvojový svět další sumy. Žádá vznik nového finančního mechanismu, který by kompenzoval následky katastrof způsobených změnou klimatu, například hurikány, bouřemi, povodněmi nebo stoupající hladinou moří.

Logika je taková, že většinu skleníkových plynů vypustily od průmyslové revoluce do ovzduší dnešní bohaté státy Západu: jsou to tedy ony, kdo problém způsobil, a měly by platit. Jinými slovy, místo jedné finanční řeky, na které jsme se již shodli, ale stále v ní dost vody, by měly téci řeky dvě.

Tomu se Spojené státy, Evropa i další vyspělé části světa zoufale brání. Nechtějí se v rámci agendy nazvané loss and damage, ztráty a škody, v nadcházejících desetiletích, nebo dokonce staletích ocitnout v roli globální pojišťovny, která otevře své pokladnice po každé větší vichřici či záplavě.

Jak informuje BBC, loni na podzimním klimatickém summitu OSN v Glasgow ostrovní státy a další rozvojové země svolily k určitým ústupkům výměnou za slib, že jednání o vytvoření této druhé finanční řeky začnou letos. Jenže právě skončené setkání v Bonnu „ztráty a škody“ mezi agendu podzimní konference v egyptském Šarm aš-Šajchu nezařadilo. Velkou roli v tom podle BBC sehrál odpor Evropské unie a rozvojové státy se teď cítí zrazeny.

Tak trochu „zrazen“ si ale může připadat každý, kdo zákruty klimatických jednání nesleduje do detailů, jen doufá, že svět se celkově ubírá dobrým směrem. Závazky k omezení emisí, o nichž se bude na podzim v Egyptě jednat, stále nejsou dost přísné, což platí i pro (s krajními obtížemi dohodnutý) plán Evropské unie snížit emise o 55 procent do roku 2030 oproti roku 1990. V podstatě žádná země (či entita jako EU) nedělá pro omezení klimatických změn tolik, kolik žádá Pařížská dohoda. K tomu přičtěme krutou válku na Ukrajině, inflaci, energetickou nejistotu, možná budoucí hladomor. V Šarm aš-Šajchu bude na podzim nejspíš dost horko i bez klimatických změn.

Čtěte také: Spis plný hanby. Na záchranu planety máme tři roky

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 933

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte