Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Zkumavka

Kjóto se povedlo. Teď ještě co s klimatem

Kjótský protokol nebyl zbytečný. • Autor: Archiv
Kjótský protokol nebyl zbytečný. • Autor: Archiv

Relativně úspěšný experiment, který nás mnohému naučil, klima však příliš neovlivnil. Tak hodnotí časopis Nature Kjótský protokol, jehož současná fáze skončí za pár dní.

V rámci protokolu, schváleného v Kjótu v roce 1997, se 37 vyspělých zemí a transformujících se ekonomik zavázalo, že do konce letoška omezí své emise skleníkových plynů oproti úrovni z roku 1990. To se podařilo, protokol byl splněn s velkou rezervou. Jenže emise světa jako celku zároveň vzrostly o polovinu.

Příčinou zdánlivého rozporu je rozdělení planety na vyspělé státy, které mají emise snižovat, a rozvojové země, jež nemusejí dělat nic. Kořeny tohoto přístupu sahají až do roku 1992, na slavný „Summit Země“ v Riu, definitivně byl dohodnut v Berlíně o tři roky později. Takzvaný Berlínský mandát je dodnes jednou z nejhlubších příčin, proč se klimatická vyjednávání nehýbou z místa. Svět se totiž od 90. let změnil: Čína je největším současným producentem emisí a jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik vůbec. Přitom formálně stále patří do rozvojového tábora, stejně jako třeba Brazílie či bohaté ropné velmoci Blízkého východu - Saúdská Arabie, Kuvajt a další.

Kjótský protokol, který nutil účastnické země snížit emise v letech 2008–12 v průměru o 4,2% oproti úrovni z roku 1990, se zkrátka řady důležitých ekonomik netýkal, a proto jej nikdy neratifikovaly ani Spojené státy. Velkou část světa nepokryl a není to jediný nedostatek. Mnohé účastnické země snižování emisí příliš nebolelo.

Zhroucení neefektivního průmyslu v bývalém východním bloku počátkem 90. let, účetní kličky, které umožňují škrtat emise díky mnohdy sporným projektům v rozvojovém světě, a konečně globální hospodářská krize, jež propukla v roce 2008 – to vše se promítlo do poklesu emisí mnohem výrazněji než skutečná modernizace a přechod na obnovitelné zdroje energie.

Například emise Ruska poklesly naprosto samovolně: v roce 2010 byly o 34% nižší než v roce 1990, kdy ještě fungovaly obstarožní sovětské továrny. Ale i taková Británie splnila svůj kjótský závazek hlavně díky mechanismům, které s protokolem vůbec nesouvisely - zavírání prodělečných uhelných dolů, jež začalo v 80. letech a pokračovalo i v následujících dvou dekádách.

Dalším důvodem, proč Kjóto tak dobře účetně vychází, je skutečnost, že se dnes řada výrobků pro západní trhy vyrábí v Číně a dalších rozvojových zemích, takže vyspělé země své emise vlastně vyvážejí do rozvojového světa a nemusejí si je započítávat.

Přesto nebyl protokol zbytečný. Podařilo se díky němu třeba vyvinout metodiky měření a ověřování emisí, kladně se podepsal i vývozu peněz, ekologických technologií a know-how do rozvojového světa. Nové „Kjóto“, které začne platit od 1. ledna a potrvá do roku 2020, zřejmě tak úspěšné nebude, protože se k němu řada dosavadních účastníků otočila zády (Rusko, Kanada, Nový Zéland, Japonsko).

Více o současných klimatických jednáních naleznete v pondělí v tištěném Respektu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].