Vydala jsem se po trase turistického průvodce ze třicátých let. Do Bosny lákal Čechy na osmanskou exotiku i středověkou historii

Psal se rok 1936, svět vypadal úplně jinak než dnes, ale v některých detailech byl vlastně úplně stejný. Nejen proto, že v čele mocných států i tehdy stáli megalomani, uzurpátoři a radikálové. Ale třeba také proto, že už tenkrát Čechoslováci naprosto milovali léto na Jadranu. Československá cestovní a dopravní kancelář už deset let užívala název Čedok a rozhodla se pro své potenciální zákazníky publikovat příručku pro cestování po Jugoslávii – tehdy tedy ještě ne socialistické, ale královské.

Knihu napsal cestovatel Karel Lemarie a doplnil ji o řadu fotografií, ale také různých reklam, ať už na produkty („Kufry – Kabelky – Cestovní potřeby levně nakoupíte u firmy FRANT. VOTRUBEC“), nebo pojištění („Jedete-li na jih, podnikáte jistě delší cestu! Pamatoval jste při tom na všechno? Pojistěte sebe na úraz, svůj byt proti krádeži vloupáním.“). Na poslední stránku autor vložil skládací mapu Království Jugoslávie s trasami vlaků (klasické i úzkokolejné dráhy) a autobusů.

Dnes by tato mapa vypadala úplně jinak. Vlakové tratě by v ní skoro nebyly a autobusových linek by bylo výrazně více. Místo jednoho velkého státu jižních Slovanů by na mapě bylo to, co asi všichni známe – sedm samostatných států, které dnes rozdělují nejen státní, ale i unijní hranice. O Karlu Lemariem prakticky nic nevíme – kromě toho, že se po zemích bývalé Jugoslávie najezdil opravdu hodně; vystačilo mu to nejméně na dvě cestovatelské příručky. Od roku 1936, kdy turistická společnost Čedok vydala jednu z jeho publikací, uplynulo 90 let, na území Československa i Jugoslávie se od té doby odehrály spousty válek, okupací, revolucí, atentátů, převratů – a nakonec se oba tyto útvary rozpadly. Československý rozpad byl mírný a pokojný. Ten jugoslávský byl jeho přesným opakem.

Knihu Karla Lemarieho jsem dostala – jako velká fanynka Balkánu – před dvěma lety k narozeninám a napadlo mě, že by stálo za to podniknout jednu z nabízených tras. A tak jsem se rozhodla ve šlépějích prvorepublikového cestovatele vydat – vybrala jsem si cestu po severovýchodní Bosně a Hercegovině. Zemi, jež v polovině třicátých let rozhodně nepatřila mezi nejrozvinutější v Evropě (na rozdíl od tehdejšího Československa), ale byla pro zdejší turisty nesmírně zajímavou; ať už svými přírodními krásami – horami, řekami, mořem –, nebo historií a kulturou.