Zpráva z novin: V nejbližší době se očekává řada aukcí, budou se dražit významné londýnské budovy v irském majetku. Jedná se o rezidence a hotely v nejlepších čtvrtích. Před pěti lety je koupili v dražbě irští majitelé realit, kteří často přelicitovali i arabské šejky.
Irové si v polovině devadesátých let mysleli, že vynalezli zázračnou formuli na neomezený růst a trvalý blahobyt. Jejich země přestala být provinčním ostrovem na okraji Evropy, po přijetí eura se ocitla přímo ve středu dění, byla výkladní skříní Evropské unie. Země na první pohled vzkvétala, stavěly se dálnice, stavěly se domy, kanceláře, paláce pro banky a finanční společnosti, rodinné vily, letní sídla na mořském pobřeží, další vily jako investice.
Irové se zhlédli v nemovitostech a nakupovali všude, nejenom v Londýně, na Floridě a v Dubaji, ale i v Maďarsku nebo v Bulharsku. Ten, kdo vlastnil jen maličký domeček, byl bohatý, například v Dublinu měl větší cenu, než kdyby stál ve středu Paříže. A na základě své nemovitosti si pak mohl bezstarostně půjčovat na cokoli. V Irsku jezdilo víc mercedesů a terénních vozů než v Německu, dovolené byly exotické, nákupní zájezdy do New Yorku běžné.
V roce 2010 se fiskální krajina docela změnila. Přišla krize. Vanulo to z Ameriky, kde Irové mají také spoustu ekonomických a finančních zájmů, a říká se, že když někdo v Americe kýchne, v Irsku dostanou chřipku. Tahle chřipka je ovšem pořádná, je to spíš zápal plic. Bublina praskla, teď je jasné, že veškerý ekonomický blahobyt byl postavený na písku a na zpupnosti. Zpupní politici nepřiznávali pravdu o prázdné státní kase a o zadlužených bankách, zpupní bankéři prošustrovali všechny své rezervy a mezinárodně nadělali enormní dluhy, zpupní developeři si kupovali závodní koně za vypůjčené peníze.
V Irsku, kde přísahali, že žebráci v ulicích jsou minulostí, se probudili ze zlatého snu do šedé reality. Žebráci s cedulemi „Od rána jsem nejedl a nemám kde spát“ posedávají na rozích, nezaměstnanost je oficiálně na 14 %, ale nebere se v úvahu situace soukromých živnostníků, kteří nedostávají podporu a dnes nezavadí o zakázku. Charita Barnardos rozdává dětem jídlo, protože se doma nenajedí. Bratři kapucíni v severním Dublinu dříve vařili pro bezdomovce, obvykle 150 snídaní, dnes kromě nich s rozpaky přicházejí i hladovějící z celého okolí a snídaní je na 400, večeří 700, v klášteře dostávají i balíčky s jídlem domů pro děti.
Pokračování textu najdete z novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 29. listopadu 2010.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
