Velká slovenská výhra

Podél zábradlí širokého schodiště starého měšťanského domu bez výtahu v centru Bratislavy jede tiše po ozubené kolejnici vzhůru křeslo, na kterém sedí muž. Když se křeslo zastaví ve druhém patře, žena kráčející vedle něj mu pomůže vstát. Mohutná postava se ztěžka vzpřímí a vykročí do bytu přestavěného na kancelář. Bývalý slovenský prezident Michal Kováč (82) vítá návštěvu už opět vsedě. Parkinsonova nemoc mu střílí do zad šípy bolesti a zpomaluje mluvu, mysl však zůstává svěží, stejně jako vzpomínky na dobu, kdy byl jedním z hlavních aktérů rozpadu federálního Československa. „Byl jsem to já, kdo tlačil na rozdělení, ne Vladimír Mečiar,“ říká s náznakem pohrdání na adresu bývalého slovenského premiéra. A jak prožíval období po vzniku samostatného státu, jehož se stal prvním prezidentem? „Bylo to utrpení,“ říká Kováč.

V těchto dnech je to právě dvacet let, co se naplno rozjel politický stroj, který o půl roku později rozkrojil Československo na dvě samostatné republiky. Je vědomostí ze školních učebnic, že proces odstartovaly parlamentní volby v červnu 1992, které vynesly na vrchol moci dva muže nesmiřitelných povah: Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Krátce nato abdikoval prezident Václav Havel, neboť usoudil, že „emancipační snahy slovenské společnosti jsou zřejmě silnější, než jsme si my, federalisté, mysleli“. Na Silvestra 1992 o půlnoci zhasla federální televize, na kdysi jen pomyslnou hranici mezi Českem a Slovenskem se postavili policisté žádající pasy a společná měna se rozpadla na dvě národní koruny.

Dnes lze říct, že trauma z rozchodu je dávno pryč a opětovné setkání obou národů v Evropské unii za ním udělalo šťastnou tečku. Po dvaceti letech však také lze říct, že oba národy prožívaly rozchod úplně jinak a odnesly si z něj naprosto odlišnou zkušenost, která významně ovlivňuje jejich chování dodnes.